Výlet na Jezeří a do Horního Jiřetína

| Napsal Martin Říha | Vytisknout | Zobrazení: 2619

Naposled jsem byl na Jezeří a v Horním Jiřetíně před mnoha lety s Ing. Ivanem Dejmalem. Prohlédli jsme si tehdy aktuální stav před vystoupením v zastupitelstvu města Litvínova, kam nás pozvali Milan Šťovíček a další představitelé města, abychom přednesli důvody, proč ani po roce 2005 nepovažujeme za možné prolomit územní ekologické limity těžby v Severočeské hnědouhelné pánvi. Bylo to v době zvýšené aktivity MUS a mnohých politiků z Ústeckého kraje, kteří tvrdili, že limity platí jen do roku 2005. Odvolávali se na onen bod usnesení vlády č. 444/1991, který říkal, že vláda se do roku 2005 k problematice limitů znovu vrátí v souvislosti s tvorbou nové Státní energetické koncepce. Vláda tehdejšího premiéra Špidly, v níž ministrem průmyslu a obchodu byl sociální demokrat Milan Urban a jeho náměstkem pro energetiku byl dnešní ministr vnitra Martin Pecina, se díky zájmu premiéra a slušného člověka Vladimíra Špidly o environmentální souvislosti rozvoje ČR opravdu vrátila na přelomu let 2003 a 2004, když projednávala návrh Státní energetické koncepce ČR do roku 2030, které připravilo MPO a ke kterému jsem jako ředitel odboru posuzování vlivů na životní prostředí podepsal záporné stanovisko - jedno z mála, které MŽP k celostátním koncepcím kdy vydalo, ne-li jediné. Premiér Špidla chtěl věcem přijít opravdu na kloub a svolal k tomu pozdně večerní, téměř noční mimořádné zasedání vlády, kde měly oba resorty přednést své argumenty, aby vláda rozhodla opravdu informovaně a ne jen formálně. S využitím posouzení SEA koncepce, prací příslušných odborů MŽP a tehdejšího poradce ministra životního prostředí Ambrozka Martina Bursíka jsme prokázali, že při kombinaci reálných úsporných opatření na straně spotřeby, reálného potenciálu obnovitelných zdrojů energie a ostatních dostupných energetických surovin a zdrojů vč. JE není potřeba limity těžby prolamovat ani v SHP, ani na Sokolovsku a na Ostravsku - Karvínsku přinejmenším do roku 2030 a pravděpodobně ani do roku 2050.

Státní energetickou koncepci pak s těmito korekcemi vláda schválila bez prolomení limitů a tento stav trvá přes opakované snahy těžařů, MPO a energetické lobby dodnes. Občané Horního Jiřetína a Černic již v referendu vyjádřili jednoznačnou většinou, že s likvidací obce nesouhlasí a po vysvětlení dalších argumentů proti prolomení limitů, které se zdaleka netýkají jen vyrovnání a náhradního bydlení dotčených majitelů nemovitostí, se přidalo i zastupitelstvo Litvínova. Vysvětlovali jsme tenkrát, co nás vedlo k tomu uvedení roku 2005 jako roku, kdy se k limitům vláda vrátí tím, že jsme předpokládali, že za těch 14 let od vyhlášení se změní jak horní zákon, upřednostňující těžbu jako nadřazený veřejný zájem nad ostatní veřejné zájmy v území, tak ekonomický profil republiky a tehdy ještě Severočeského kraje směrem od těžby, energetiky, těžkého hutního a strojírenského průmyslu a těžké chemie s nebezpečnými produkty k sofistikovanějším, na spotřebu energie i surovin šetrnějším výrobám, k terciéru, tedy ke službám, vědě a výzkumu, vysokému školství, k obnově zemědělské a lesní výroby, k rehabilitaci lázeňství a cestovního ruchu, k revitalizaci měst a obcí, sužovaných po léta stavebními uzávěrami. Předpokládali jsme, že po poslední likvidované obci Libkovice a po záchraně Chabařovic už zastupitelstva obcí, kraje ani ústřední správní orgány nepřipustí další devastaci měst, obcí, památek, přírody a krajiny a trvalých pracovních příležitostí, nezávislých na neobnovitelném a jednou dotěženém zdroji energie a obživy, jakým je uhlí, že se začne s rekultivací po těžbě v daleko masovějším měřítku tak, aby se poměr nových záborů a rekultivací vrácených ploch obrátil a rozsah devastace se začal zmenšovat, počítali jsme, že se zlepšením životního prostředí začne kraj lákat nové podnikatele a že tu začne vytvářet privátní sektor, kraj i stát nové pracovní příležitosti, které budou nabídnuty lidem odcházejícím z těžby a dokončených rekultivací. Očekávali jsme, že kromě rekultivace krajiny se začne mnohem více prostředků investovat do obnovy zbylých památek, do rekonstrukce lázní Teplice, Dubí, Bílina, do obnovy vodního režimu a vodního hospodářství, zemědělství a lesnictví, že bude obnovena dopravní infrastruktura a kraj začne žít plnohodnotným ekonomickým i kulturním životem, jakým se vyznačoval před devastací velkolomovou povrchovou těžbou a na ekologickou únosnost území kraje předimenzovanou energetikou.

Od stanovení limitů v roce 1991 uplynulo 19 let. Za tu dobu udělala pro zlepšení životního prostředí obrovský pokrok jen elektroenergetika. Splnila cíl z Programu ozdravění životního prostředí Severočeského kraje, schváleného českou i federální vládou, do 8 let všechny velké zdroje elektřiny a tepla buď odsířit, nebo odstavit. Přitom z 8800 MW instalovaného výkonu v ČR jich tehdy bylo v Severočeském kraji polovina a elektrárna Mělník stála těsně za jeho hranicí, takže jen formálně nepatřila ke zdrojům kraje, i když ovlivňovala jeho životní prostředí v nejúrodnější části Severočeského kraje - na Litoměřicku a Roudnicku. Totéž bohužel nelze říci o výrobě, rozvodech a spotřebě tepla, zejména v komunální sféře, ani o většině dalších vyjmenovaných předpokladů, kdy by snad bylo možné, na základě výrazného zlepšení situace, připustit alespoň někde dílčí korekce limitů v SHP. Proto v roce 2004 nemohlo být o korekcích ani řeči a tato situace, jak je možné se přesvědčit na vlastní oči, trvá v kraji dodnes.

Dodnes se krajští funkcionáři v minulých krajských volbách zvítězivší ČSSD nedokázali odpoutat od setrvačného lpění na pokračování neudržitelné minulosti a nejen nezačali budovat nové nebo obnovovat ty trvalé a poničené, ale brání nadále staré pracovní příležitosti v doznívající těžbě, jakoby na nich bylo možné stavět budoucnost kraje. Dodnes dovolují těžařům hrubě podceňovat potřebu rekultivace krajiny a přírody, regenerace sídelní struktury, dopravní a technické infrastruktury, potřebu zlepšení životního prostředí a vyčleňování k tomu dostatečných prostředků před útlumem těžby. Strpí, aby prostředky vydělané těžbou a prodejem uhlí a elektřiny nebyly určené na rekultivace, na obnovu přírody, krajiny, vodního režimu, na obnovu biodiverzity, na obnovu památek, dopravní a technické infrastruktury, ale  byly z území kraje odčerpávány jinam, do zisku soukromých subjektů, které se zmocnili pro uhlí (jako vyhrazeného nerostu ve státním vlastnictví!) těžebních práv, ale nepřipouštějí si s tím spojené povinnosti. To co poskytují např. Krajskému památkovému úřadu, je almužna, jinak by nemohlo Jezeří po více než 20 letech od jeho záchrany vypadat tak, jak vypadá a jak popíšu dále. Ani MPO a báňské úřady se nechovají jako obhájci veřejných zájmů, ale spíše jako prodloužené ruce těžařských lobby. Horní zákon zůstal až na kosmetické nepodstatné novely v podobě z roku 1988, větší práva v účastenstvích ve správních řízeních nedostaly obce ani občané. Jiné, skutečně veřejné zájmy jsou nadále podřízeny zájmům těžby, ačkoliv ta je již v rukou soukromých subjektů. Ze setrvačnosti myšlení těžařů a s nimi spojených politiků je vyvíjen na obce i majitele nemovitostí tentýž diskriminační postoj při vyjadřování se k jejich oprávněným zájmům a záměrům, jako za bolševiků a tentýž nátlak, aby z území „vypadli a nepokoušeli se o odpor“. A podle toho vypadá i vztah ke zděděným památkám.

Zámek Jezeří je žalujícím dokladem této politiky. Po rekonstrukci střechy hlavního objektu včetně věží, včetně hlavní podkrovní římsy a okapů, která zachránila památku před rychlou zkázou, jsou bohužel dále opraveny jen některé vedlejší objekty, jako objekt správy zámku, pokladny a sociální zařízení, objekt kočárovny, opravují se krovy a střechy na části nízkých hospodářských objektů pod dolní branou. Na hlavním zámeckém objektu je obnovena malá část fasády obrácená do horní zahrady. Většina fasád obvodového pláště hlavního zámeckého objektu je ale v zoufalém stavu. Pod obnovenými římsami je zdivo prakticky obnažené a bez omítek, zřícené je vnější symetrické schodiště v ose zámku na dolní terasu, zcela chybí jeden z arkýřů, vystupující původně z jednoho z křídel zámku přes všechna patra. Mnohá okna zcela chybí, jiná jsou vytlučená a bez skel, dokonce i okna, která byla instalovaná cca před 20 lety jako nová náhradou za původní, už zoufale volají po opravě a nátěru. Interiér je sice zčásti zpřístupněn, ale na obnovu chybí peníze a tak stav konstrukcí i možnost vybavení mobiliářem trpí a jsou spíše dokladem zoufalství kastelánky a zaměstnanců zámku ukázat aspoň něco z bývalé slávy a krásy. Jsou obžalobou společnosti, která se neumí postarat ani o zbytky svého kdysi v tomto kraji bohatého kulturního dědictví, své historie. Je zcela patrné, že kastelánka a další 4 zaměstnanci zámku udělali obrovský kus práce tam, kde k tomu bylo zapotřebí jen jejich vůle a manuální práce. Tak obrovský pokrok je patrný především na horní zahradě, která je už velmi zkultivovaná a pěkná, zčásti i na dolní terase před správním objektem a konec konců i na okolních lesních porostech, pokud se zachovaly po větrné kalamitě v předchozích letech. Zato je už povážlivě poškozená, a to i zjevnými sesuvnými jevy, přístupová silnička, která byla zčásti opravena a zčásti nově vybudována před návštěvou prince Charlese na počátku 90. let minulého století.  Přes ujišťování těžařů, že mají svahy Krušných hor a ochranného pilíře zámku Jezeří a zbytků arboreta pod ním pod kontrolou, jsou na okraji arboreta po mohutném sesuvu z roku 2005 patrné další posuny a zátrhy, do kterých se dostává voda stékající ze svahů nad nimi a hrozící dalšími sesuvy.

S tristním stavem památky, jakým je zámek Jezeří, kontrastuje stav nemovitostí v Černicích a v Horním Jiřetíně. Soukromé rodinné domy i větší objekty občanské vybavenosti po zrušení stavební uzávěry znovu rozkvetly do krásy a obě části obce působí pěkným a upraveným dojmem plným života, podobně jako kdysi začátkem 90. let minulého století před těžbou zachráněné Chabařovice. Při pohledu od jihu jsou krásné svým přitulením pod zelené bučiny svahů Krušných hor, s dominantou barokního kostela od J. B. Matheye, stejného stavitele, který navrhl kostel Křižovníků na Křižovnickém náměstí před Karlovým mostem v Praze. Byl by hřích toto zbourat kvůli zbytkům zásob uhlí u výchozu sloje, v minulosti již zčásti vytěžených hlubinnou těžbou a rozfáraným, ale nedotěženým povrchovým dolem Obránců míru. Průchod těžební fronty mezi tímto nesmyslně zasypaným dolem a jeho výsypkou a jižními svahy Krušných hor s násilnou likvidací Černic a Horního Jiřetína je těžaři prosazován ne kvůli uhlí v tomto koridoru, kterého bude minimum, ale kvůli nástupu těžby  do prostoru rozsáhlého ložiska uhlí pod Chemickými závody v bývalém Záluží. Pro spojování osudů těchto dvou prostorů a zásob uhlí je jediný, byť těžaři nezdůrazňovaný důvod: Hodnota Velkodolu ČSA by byla výrazně vyšší, bude-li spojována s oněmi 750 mil. tun uhlí pod Chemickými závody, než pouze se zásobami po limity, které budou dotěženy při současném objemu těžeb cca do roku 2022, protože plynulý přechod do pole pod chemičkou slibuje perspektivu těžby cca do roku 2020. Zatímco my trváme na tom, že osudy VČSA a zásob pod chemičkou je třerba v zájmu záchrany Jezeří, zbytku arboreta, sídel Černice, Horní Jiřetín a krajinného pásu kolem Jiřetínského potoka až ke Komořanům před přetěžením uchránit jako segment původní a zárodek nové zrekultivované krajiny, oni tuto devastaci potřebují pro svůj zisk. Falešně nás obviňují, že bráníme spolu s limity i vytěžení onoho podstatného jádra zásob pod chemičkou. To ovšem není pravda. Tyto zásoby lze po dožití chemičky vytěžit novou otvírkou, nespojitou s VČSA. Lze jen doufat, že až se tak stane, budou již existovat jak šetrnější způsoby těžby uhlí, tak jeho sofistikovanější využití - pokud pálení, tak alespoň s vyšší účinností, ale ještě raději jako zdroj pro uhlovodíkovou chemii.

Zastánci prolomení limitů často argumentují potřebou zachovat pracovní příležitosti v těžbě a často čísla ztrát pracovních příležitostí v těžbě při respektování limitů zveličují. Zapomínají při tom ovšem uvést, kolik pracovních příležitostí v jiných oborech svým postupem již v minulosti zlikvidovali, likvidují a likvidovali by nadále, pokud by se dostali za limity. Kolik lidí ostatně dnes pracuje mimo doly v Černicích, v Horním Jiřetíně, v té litvínovské chemičce, které by musely těžbě ustoupit? Je to více lidí, než kolik jich uživí těžba, nemluvě o ztíženém přístupu k práci, k občanské a technické vybavenosti v pánvi z obcí v Krušných horách, kdyby byly přerušeny stávající cesty.

Nedivím se, že při nedávné návštěvě prince Charlese v České republice mu neukázali „pokrok“, ke kterému došlo kolem VČSA a Jezeří za těch více než 15 let od jeho minulé návštěvy a raději ho odvezli až do Hostětína pod Bílé Karpaty. Asi by kroutil hlavou a měli bychom za toto „hospodaření“ se zděděným přírodním i kulturním dědictvím pěknou ostudu. Nedávné natáčení pořadu „Nedej se“ Českou televizí mi dalo příležitost porovnat naděje, které jsme začátkem 90. let minulého století vkládali do politických a společenských změn po listopadu 1989 s realitou. Musím s hořkostí konstatovat, že mentálně jsme od té doby pokročili daleko méně, než jsme doufali a je to na stavu našeho dědictví v tomto kraji bohužel až příliš vidět, jak dokazují i přiložené obrázky z dubna tohoto roku. Je to škoda a ostuda.