Josef Vavroušek byl v českém a evropském prostoru mimořádnou osobností integrující odbornost, veřejné působení a klasickou podobu zastupitelské politiky v tvořící se otevřené liberální občanské společnosti. Výrazně se podílel na tvorbě základů československé a české legislativy životního prostředí, uspořádáním první celoevropské konference ministrů životního prostředí v červnu 1991 na Dobříši zahájil významný evropský politicko-environmentální proces, trvale zvaný „dobříšský“. Jako vedoucí československé delegace na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiro v červnu 1992 dává jeden z prvních předvídavých impulsů k úvahám o funkční reformě Organizace spojených národů. Zakladatelskou činností v oblasti nevládních organizací a současně na akademické půdě, kde inspiruje zkoumání společenskovědních souvislostí udržitelného rozvoje, posiluje Vavroušek veřejný život a skutečnou, nepředpojatou odbornost, vtělenou do pěti knih, čtyřiceti studií a půldruhého sta odborných článků.

Největší zásluhou Josefa Vavrouška, pro niž jej k udělení stejnojmenné medaile navrhujeme, je tedy jeho kultivující a sjednocující vliv na českou společnost. S naprostým respektem k odbornému poznání a s nejvyšší podporou názorové různosti usiloval Josef Vavroušek vždy o jednotu společenské dohody a spolupráce při svobodě a rozmanitosti všech společenských skupin a jednotlivců.

Podrobnější údaje a zdůvodnění:

Josef Vavroušek představoval v dřívějším Československu, v České republice, ale jistě i v prostoru nadnárodním, přinejmenším evropském, osobnost, jež může být zcela důstojným partnerem všem dosavadním laureátům. Základní údaje o jeho životní dráze a významných počinech jsou uvedeny v připojeném životopisu; je však nutné je s odstupem času také zhodnotit a uvědomit si jeho přínos stejně jako mezeru, jež po jeho předčasné smrti v českém veřejném životě zůstala.

Studia na strojní fakultě ČVUT v Praze s ekonomickou a matematickou specializací ukončená v roce 1967 a završená kandidaturou v roce 1975 položila základy Vavrouškovu systémovému a neobyčejně komplexnímu myšlení. Studentské aktivity a účast na expedici do Lambaréné, již pomáhal zorganizovat, mu otevřely prostor veřejného života, natrvalo jej připoutaly k problematice životního prostředí a vtiskly mu mravní étos a trvalý zájem o společenskovědní poznání. Odborně i společensky významná práce v Ekologické sekci Československé biologické společnosti při ČSAV, spoluzaložení Kruhu nezávislé inteligence a Občanského fóra pak logicky vyústily ve funkce ministra vlády ČSFR a předsedy Federálního výboru pro životní prostředí ve volebním období 1990–1992.

Pro Josefa Vavrouška je příznačné, že v roce 1992 zakládá jedno z nejvýznamnějších středoevropských občanských sdružení v oblasti životního prostředí, Společnost pro trvale udržitelný život, a současně pomáhá ustavit obor veřejné a sociální politiky na akademické půdě Fakulty sociálních věd, kde plní podmínky pro udělení titulu docenta, stává se proděkanem a usiluje o založení oboru Ekologie člověka; působil i na Vysoké škole zemědělské, s velkým ohlasem se setkaly jeho přednášky na Slovensku, na universitě v Cambridgi a ve Spojených státech amerických.

Množství aktivit a plánů přerušila tragická smrt v tatranské lavině v březnu 1995.

Z mnoha trvalých konkrétních hodnot a odkazů, které Vavroušek zanechal, je nutné vyzdvihnout alespoň následující.

  1. Legislativa. Federální výbor pro životní prostředí, který Josef Vavroušek zřídil a vedl, i on sám osobně se výrazně podíleli na mimořádně kvalitních a početných právních normách, jež v letech 1990 až 1992 vytvořily základ české i slovenské legislativy životního prostředí. Za všechny je nutno zmínit alespoň základní „střechový“ zákon o životním prostředí č. 17/1992 Sb., který právně definoval základní pojmosloví oblasti, zavedl institut ekologické újmy, stanovil právo na informace o životním prostředí, princip posuzování vlivů lidské činnosti na životní prostředí a především uvedl do právní struktury celospolečensky zcela zásadní strategii trvale udržitelného rozvoje. Jeho teoretické propracovávání a veřejná popularizace také patří k nejdůležitějším Vvarouškovým přínosům.
  2. Evropská politika. Josef Vavroušek inicioval a spolu s FVŽP již v červnu 1991 také uspořádal Konferenci ministrů životního prostředí evropských zemí „Životní prostředí pro Evropu“ s hosty z celého světa. Konference vedle věcných jednání o politice životního prostředí věnovala plný půlden etické a axiologické diskusi, debatě o hodnotách nezbytných pro dosažení trvale udržitelného života člověka v harmonii s ostatními formami života. Zprostředkovala mj. i dialog přizvaných zástupců světových bank s delegací nevládních organizací, jenž, uplatňován ve světovém měřítku, mohl předejít mnoha povrchním a nepoučeným sporům o globalizaci i pozdějším tragickým událostem. Konference však přinesla také několikasetstránkový sborník zásadních dokumentů „Europe’s Environment – Dobříš Assessment, vydaný v březnu 1995 při příležitosti Světového summitu pro sociální rozvoj v Kodani. Nejvýznamnějším přínosem z dlouhodobého hlediska je však nesporně stopa, již konference v evropském vědomí zanechala. Velmi brzy se na evropské diplomatické i odborné úrovni začalo spontánně hovořit o „postdobříšském procesu“. Jeho výsledkem je Celoevropský systém ochrany a obnovy životního prostředí a Environmentální program pro Evropu, otevřený dokument a dynamický program, jenž by se měl interaktivně rozvíjet a uskutečňovat v rámci evropského integračního procesu. Dobříš založila i tradici setkání evropských ministrů životního prostředí ve zpravidla dvouleté, tedy poměrně krátké periodě; schůzka v roce 1993 se konala v Luzernu, ročník 1995 na podzim v Sofii, kde byl také distribuován dobříšský sborník. Čtvrtá konference konaná v dánském Århusu v červnu 1998 již svedla k jednacím stolům i zástupce Severní Ameriky a střední Asie a uctila vavrouškovskou tradici mimo jiné tím, že jako základní dokument projednala Úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.
  3. Světová politika. Jako vedoucí československé delegace na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v červnu 1992 přednesl Josef Vavroušek předepsaný sedmiminutový projev o postoji své země k životnímu prostředí a trvale udržitelnému rozvoji; jako ministr životního prostředí referát o stavu životního prostředí své země. Vavroušek předložil posluchačům ze 178 zemí světa jasně formulovaný zásadní návrh na redefinici základních globálních institucí, zejména konkrétní systémovou představu o možné budoucí podobě Organizace spojených národů s posílením environmentálního pilíře, jenž je stále více oceňován jako podnět, inspirace a seriózní podklad změn, k nimž nepochybně v blízké budoucnosti dojde.
  4. Společenské vědy. Odmítnutím konzervativní alternativy na jedné a revolučních variant na straně druhé a propracováním reflektované evoluční alternativy trvale udržitelného rozvoje přinesl Vavroušek společnosti zásadní odborné, ale i politické podněty. V referátu předneseném na valném shromáždění Světové unie na ochranu přírody (IUCN) v lednu 1994 v Buenos Aires v deseti bodech nastínil vztah příslušníka euroamerické civilizace nebo společnosti ke klíčovým veličinám lidské existence, jež mají určující formativní význam pro podobu dané společnosti; Vavroušek jasně definuje hodnoty a vztahy slučitelné s trvale udržitelným způsobem života. Na akademické půdě má iniciační význam Vavrouškovo úsilí o etablování oboru Ekologie člověka. Ač zůstalo na půdě Fakulty sociálních věd University Karlovy bez definitivní realizace, stalo se jedním z podnětů k založení nové Fakulty humanitních studií University Karlovy a oboru sociální a kulturní ekologie.
  5. Vavrouškovo odborné dílo je shrnuto v podobě pěti knih, 40 studií a asi 150 odborných článků, zejména z oblasti kybernetiky, teorie systémů, teorie rozhodování a péče o životní prostředí.

Pozoruhodným rysem, hodným ocenění a současně skutečnou zásluhou o českou společnost je jednota Vavrouškova díla a osoby. Josef Vavroušek byl velmi komplexní, integrální osobností, integrující v nejlepším smyslu společnost. Jeho pevné mravní zásady neznemožňovaly věcná pragmatická jednání a pozitivní politická řešení; hluboké odborné znalosti jej nezbavovaly vstřícnosti a přesvědčení o nezbytnosti veřejné účasti ve věcech životního prostředí a v rozhodovacích procesech vůbec. Akademickou činnost a působení v nevládních organizacích dokázal k oboustrannému prospěchu propojovat s klasickou podobou zastupitelské demokracie a v neposlední řadě svým vlastním přístupem k životu a svou stupnicí hodnot přirozeně zosobňoval postoj individuální odpovědnosti k národní i světové společnosti.

 

Praha 4. března 2002                                                 jménem STUŽ

PhDr. Ivan Rynda, místopředseda

příloha: životopis Josefa Vavrouška