V LN ze 2. 2. 2010 se na stránce Názory věnují hned dva články aféře, rozpoutané sporem mezi exministrem ŽP Martinem Bursíkem a premiérem Janem Fischerem o motivacích při odmítnutí novely horního zákona v souvislosti s ochranou územních ekologických limitů těžby uhlí v SHP.

Jaroslav Plesl v článku "Dolovat, dokud to jde" i Petr Kamberský v článku "Martin B., král všech gaunerů" dovozují, že pokud je pravda, že Martin Bursík pracoval v době, kdy dělal poradce ministrovi ŽP Ambrozkovi, i pro Mosteckou uhelnou na projektu vysídlení obcí Černice a Horní Jiřetín, byl ve střetu zájmů. Martin Bursík přiznává práci pro MUS, ale popírá takovéto téma práce pro ni.  Není divu. V době po přijetí usnesení vlády o územních ekologických limitech těžby byly na stole mnohá témata, která mohla jeho poradenská firma pro MUS řešit, která ale s problematikou ohrožení obcí buď nesouvisela vůbec, nebo jen vzdáleně (v souvislostech variant palivového mixu Státní energetické koncepce) nebo dokonce mohla směřovat ve prospěch záchrany obcí i při prolomení limitů, např. hlubinnou těžbou na zakládku namísto dosud uvažované povrchové těžby za limity, likvidující na povrchu nemilosrdně vše, co se připlete porubní frontě do cesty, takže by se sice nevytěžilo vše, ale obce i okolní krajina  by zůstaly zachovány.

Takové studie se skutečně tehdy zadávaly, což mohou dosvědčit i další ekologičtí aktivisté, jako Petr Pakosta a jiní. To, že Martin Bursík možná opravdu pracoval pro MŽP i pro MUS současně tedy nejen nemusí představovat skutečný střet zájmů a neetické chování, ale může být i naopak důsledkem konzistentního uvažování a jednání se snahou pomoci oběma věcem. Nelze vycházet z toho, že státní správa a těžaři jsou nesmiřitelní nepřátelé a služba jednomu znamená zradu druhého a naopak. Environmentalisté dobře vědí, že bez těžby uhlí, uranu a dalších surovin se naše hospodářství neobejde a nelze je zcela potírat - jen trvají na nezbytné míře, na co nejšetrnějším dobývání s ochranou ostatních zájmů v území v co nejvyšší dosažitelné míře a na co nejvyšší účinnosti využití vytěženého tak, aby zbylo i na další generace. A těžaři také nejsou lidmi, kteří by chtěli škodit okolí  a jsou zvyklí rekultivovat krajinu i snižovat negativní vlivy např. ohňů a zápar. Existují tedy společné zájmy, ne že ne.

Martin Bursík čelil na přelomu let 2003/2004 zvýšeným hlasům ministra průmyslu a obchodu Urbana a jeho náměstka Peciny na památném večerním a nočním zasedání vlády, které svolal k vyjasnění rozporů mezi MPO a MŽP premiér Špidla ve snaze udělat si jasno o věcných důvodech sporu, způsobeného záporným stanoviskem MŽP k SEA Státní energetické koncepce MPO z roku 2003. Hájil tam jako poradce ministra Ambrozka názor, že limity není třeba prolamovat nejméně do roku 2030 a patrně ani do r. 2050, aniž by hospodářství ČR utrpělo, pokud nebude nadále založeno na vývozu uhlí i elektřiny do zahraničí a bude využit celý reálný potenciál úspor a obnovitelných zdrojů. Přesvědčivě argumentoval, že čím déle nám zásoby uhlí vydrží pro další generace, tím inteligentněji bude využit jeho energetický i surovinový (chemický) potenciál díky sofistikovanějším způsobům využití a technologiím.

Kdyby v té době pracoval pro MUS s opačným zadáním, vmetli by mu to tam pánové z MPO určitě do tváře hned. Byl jsem jako tehdejší ředitel odboru posuzování vlivů na životní prostředí MŽP při tom, takže nejde o žádné informace z druhé ruky. Martin Bursík nikdy nepomáhal těžaři v prosazení likvidace obcí a nebyl ve střetu zájmů, o tom jsem přesvědčen a práce pro oba subjekty současně také žádné etické dilema neznamená. Komu jde skutečně objektivně o věc a ne o politikaření a hledání umělých senzací a "kauz", ten to chápe. A že Martin Bursík ztratil nervy nad faktem, že se opět nepodařilo prosadit povinnost dodat podklady pro odpis zásob uhlí v nějaké časové lhůtě a pod sankcí? Nedivte se.

Úkol připravit podklady pro odpis zásob pod Černicemi a Horním Jiřetínem obsahovalo již usnesení vlády o limitech z roku 1991, ale nebyly dodány dodnes - za 19 let! Přitom dodání podkladů pro odpis neznamená automaticky, že se uskuteční - to záleží na výsledku řízení u báňského úřadu a nemusí být takovému návrhu vyhověno. Může dojít k převodu zásob dosud bilančních do nebilančních (neuvažovaných z důvodů důležitých veřejných zájmů k vytěžení) nebo odmítnutí i tohoto dílčího kroku. Novela horního zákona však směřuje ve veřejném zájmu proti nečinnosti těžaře a správce ložiska, představující prakticky sabotáž fungování veřejné správy ve věci. Nejde o jednorázový akt směřující proti MUS a jen k ochraně právě těchto obcí - může se v budoucnu týkat mnohých dalších a je ve veřejném zájmu ji přijmout stejně, jako větší účastenství obcí při rozhodování. V tomto smyslu je to spor apolitický a řešitelný i úřednickou vládou, ne že ne.

Takže vrátíme-li se k původnímu sporu, nejde o šerm s podpásovkami od Martina Bursíka nebo od Jana Dobrovského, jde o věcný problém soužití těžby se životem v dotčeném území bez ohledu na režimy a vládní garnitury a tak by také měl být řešen.