Ladislav Tajovský z VŠE Praha mívá v Lidových novinách výstižná, přímočará a tvrdá připomenutí elementárních ekonomických faktů a zákonitostí, která jsou zatím politiky, a podle průzkumů předvolebních preferencí bohužel i voličstvem, ignorována. V pátečních Lidových novinách z 22. ledna 2010 v článku „Pryč z nebezpečné skluzavky" předjímá, že by se naše společnost měla co nejrychleji zbavit iluze, že existují zázračné ekonomické recepty, jak se stát dokáže fiskálními opatřeními „postarat o všechno", jen je stačí najít a aplikovat v legislativě a ve veřejných rozpočtech. Předpovídá stále větší neschopnost státu a jeho institucí na nejrůznějších rovinách (zdravotnictví, školství, sociální systém) dostát svým závazkům vůči vlastním občanům. Předpovídá, že ani dnes připravovaná „pravicová" opatření a tím méně „levicové" recepty nejsou ani ekonomickým, ani politicky průchodným řešením systémové povahy. Budeme se muset smířit s tím, že na některé atrakce, které jsme byli zvyklí „dostávat od státu" jakoby zdarma, si budeme muset připlatit ze svého. A že je žádoucí, aby se začal omezovat objem prostředků, protékajících přes veřejné rozpočty, přerozdělovaných v neprůhledných procesech v „černých skřínkách" veřejné moci a byrokratické exekutivy státu, krajů a obcí pod tlaky lobbystických skupin. Autor správně naznačuje, že čím víc se přerozděluje přes veřejné instituce, tím méně je využití disponibilních prostředků racionální a adresné, tím více se jich ztrácí po cestě a tím méně jich doputuje tam, kde jsou skutečně třeba. Nic na tom nemění populistické zaklínání se levice, že takové recepty jsou demontáží moderního sociálního státu. Moderní není stát, kde díky plošnému a rovnostářskému přerozdělování prostředků se z čím dál vyšších daní se skutečně potřebnými „vezou" i mnozí „černí pasažéři" a příživníci, ale stát, kde podnikatelům i zaměstnancům zbude dost na to, aby si sami určili, za co své peníze utratí a aby přispěli především na to, co skutečně chtějí užívat nebo na čem chtějí finančně participovat.

V té souvislosti nemůže myslícího člověka nenapadnout ještě další sféra lidských zájmů, kde by lidé ze setrvačnosti myšlení z minula neměli trvale spoléhat, že vše zařídí stát, kraj či obec a jejich mocenské a správní struktury. Je to péče o životní prostředí. Jako Pražan jsem fascinován tím, jak mnozí občané a environmentálně orientované nevládní neziskové organizace sveřepě očekávají, že zlepšení životního prostředí v hlavním městě „zařídí" stát a Magistrát; tu prostřednictvím nových územních plánů (které přeci nemohou tolerovat existující překračování hygienických limitů), tu výraznou podporou MHD, kolejové dopravy s elektrickou trakcí, omezením investic do dálnic, silnic a uliční sítě a administrativními omezeními individuální automobilové dopravy, jen vlastní chování a pohodlnost nejsou ochotní změnit. Že nemusí každé ráno v regionu a ve městě, kde síť a rozsah PID a MHD je dostatečná, sednout do svého auta („jednoválce" podle toho, že se tam obvykle válí jen jeden člověk - samotný řidič), zabrat pro sebe namísto cca 0,5 m² ploch komunikací, veřejných prostranství a parkovišť v rozsahu minimálně 6 - 10 m², otravovat okolí hlukem a emisemi? Že mnohde se i ve velkých metropolích víc chodí pěšky, jezdí na kole. Že může sám lépe hospodařit s potravinami, odpady, udržovat čistotu ve veřejném prostoru, neobtěžovat okolí a prostředky MHD hlukem ze všech těch mobilů, i-podů, rádií, puchem a nedopalky z cigaret, obaly, zbytky žvýkaček, psími exkrementy, aniž by mu to někdo shůry nařizoval? Ten alibistický a pokrytecký postoj „já nic, je třeba konat ze strany úřadů" přeci musí už všem slušným a soudným lidem lézt krkem! Přeci bychom si v Praze kvůli „ochraně životního prostředí" před motorovou dopravou nemuseli ničit zděděné kulturní i přírodní bohatství předimenzovanými průrazy nových komunikací, ani demagogicky požadovat „více zeleně v centru", kde by toho bylo možné dosáhnout jen za cenu porušení zachované struktury městské památkové rezervace. Jen kdybychom se dokázali sami omezit i ve vlastním zájmu na svém pohodlí. Je pohodlné ukazovat prstem na jiné a vykřikovat, co by měli dělat ostatní; ale to k žádoucím výsledkům nepovede. Je na čase se zamyslet, co pro zlepšení uděláme každý z nás, začít sami u sebe. Ono by to také přišlo nejlevněji, abych se obloukem vrátil k ekonomii a myšlenkovému i inspiračnímu přínosu pana Ladislava Tajovského, kterému tímto vysekávám poklonu.

Měli bychom se co nejrychleji dostat nejen z té nebezpečné ekonomické skluzavky, na kterou upozorňuje ve svém článku on, ale i ze všech ostatních atrakcí populistické levicové pouti, kde uchazeči o správu státu slibují a někteří voliči od státu nadále vyžadují nesplnitelné a fyzicky i duševně zpohodlnělí lidé na jejich nebezpečné atrakce a nesplnitelné sliby stále znovu nasedají. Zbavují se tím jen zdánlivě vlastní odpovědnosti, vlastních starostí. Jen přenechávají dluhy a nutnost je platit jiným, ale bohužel i svým dětem a vnoučatům.

Dvacet let od neslavného konce reálného socialismu by nám k prozření ze snu o schopnostech všeobjímajícího státu mělo stačit. S nabytou osobní svobodou jsme nabyli i větší osobní odpovědnost za svůj osud, ale i za věci společné. Čím více toho budeme chtít od státu, tím více prostředků nám stát sebere, aby na to měl, ale nezajistí to lépe, než postaráme-li se sami, pokud vůbec. Podívejte se jen na ten slavný úklid chodníků při doznívající sněhové kalamitě. Už by nám to po zkušenostech se 40 lety vlády komunistů i se střídajícími se vládními garniturami posledního dvacetiletí mohlo dojít.