Po včerejším zasedání Nejvyššího správního soudu v Brně je zřejmé, že hlavní město Praha hned tak nebude mít silniční okruh kolem Prahy přinejmenším v úseku Ruzyně – Březiněves, tedy staveb 518 a 519, tvořících jeho severozápadní segment. Je to zdánlivé vítězství několika tisíc obyvatel Suchdola, ale tragédie pro životní prostředí desetitisíců, ne-li statisíců obyvatel žijících v městských částech Dejvice, Bubny a Holešovice, přes které se dnes probíjí tranzitní, tangenciální, zdrojová i cílová doprava v severozápadním segmentu města a jeho středočeském okolí. Severněji lze Prahu objet a překonat Vltavu až v Kralupech nad Vltavou.

V odůvodnění NSS se prý praví, že trasa připravovaná investorem a zakotvená do změny Z 1000/00 územního plánu je odlišná od trasy, která byla obsažena v Územním plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy z roku 1999, byla zadána po 1. 5. 2004, tedy po datu vstupu ČR do EU a nabytí účinnosti zákona č. 93/2004 Sb., kterým byla do českého právního řádu implementována Směrnice 42/2001/ES o posuzování vlivů koncepcí a plánů na životní prostředí, a že tudíž měla být posouzena z hlediska vlivů na životní prostředí v procesu SEA.

Sdělovací prostředky rozsudek NSS z podnětu odpůrců trasy ve variantě J tuto zprávu šíří jako chybu úředníků pražského Magistrátu, kteří nedokázali zakotvit trasu severozápadní části vnějšího silničního okruhu kolem Prahy do územně plánovací dokumentace Prahy jako kraje i jako obce v souladu s ustanoveními stavebního zákona č. 183/2006 Sb. a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí č. 100/2001 Sb., v platných zněních. Pochybení prý spočívá v tom, že pro změnu Z 1000/00 ÚPn SÚ hl. m. Prahy neprovedli hodnocení vlivů na životní prostředí, ale ani v závěru zjišťovacího řízení k oznámení této změny nezdůvodnili řádně, proč od takového posouzení upouštějí, resp. proč na něm netrvají. A zde jako pamětník musím připomenout několik věcí:

30. dubna 2002 vydalo MŽP ČR stanovisko k hodnocení vlivů záměru staveb 518, 519 silničního okruhu kolem Prahy pod č. j. NM700/1327/2020/OPV.P/02 e.o. V něm jednoznačně upřednostnilo severní trasu okruhu Ss. Variantu J připustilo pouze v případě, kdy by se prokázalo v dalším vývoji, že severní trasu z nějakých důvodů nelze realizovat. Pro obě varianty pak stanovilo podmínky pro další přípravu. Učinilo tak proto, že v tehdy platném Územním plánu velkého územního celku Pražské a Středočeské sídelní regionální aglomerace obsažená trasa okruhu byla vedena územím Středočeského kraje místy, která se díky nedodržení plánu zástavbou umístěnou v trase již stala nereálnou. Trasa ve variantě Ss nebyla tehdy prověřena ani po linii územního plánování, ani projektově na souměřitelné úrovni. Byla proti ní vznesena závažná připomínka ze strany Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, podpořená Státním úřadem pro jadernou bezpečnost. Přestože z hlediska dopadů na životní prostředí se tedy varianta Ss jevila hodnotitelům i MŽP jako výhodnější, nebylo možné stanovisko MŽP formulovat jednoznačně jako vylučující jižní variantu J, obsaženou v platném územním plánu Prahy. Vím to, byl jsem v té době ředitelem příslušného odboru MŽP. I když stanovisko podepisovala tehdejší náměstkyně ministra Ing. Eva Tylová, můj odbor je připravoval a stojím si za ním dodnes.

6. srpna 2004, tedy 3 měsíce poté, co jsem byl z MŽP tehdejší náměstkyní ministra a nově jmenovanou ředitelkou odboru posuzování vlivů na ŽP z nějakých mně dodnes nejasných důvodů vyštván, vydal tentýž odbor MŽP pod č. j. 676b/OPVI/O4 odpověď tehdejšímu starostovi MČ Praha – Suchdol Václavu Čížkovi na jeho námitku, že investor připravuje tyto stavby jinak, než jak odpovídalo územnímu plánu Prahy a bylo posouzeno v EIA, že odchylky jsou nepodstatné, nemění vlivy na životní prostředí a lze je charakterizovat jen jako upřesnění dokumentace dle skutečností zřejmých ve větším měřítku přípravné dokumentace pro územní rozhodnutí. Dle textu dopisu to navíc nebyl jen nějaký nepodložený názor úředníků ministerstva, ale shodli se na tom i se zpracovatelem posudku na původní dokumentaci EIA. Jestliže tedy ústřední správní úřad pro posuzování vlivů na životní prostředí shledal, a to dokonce na úrovni záměru, že odchylky obou řešení jsou z hlediska zákonem sledovaného účelu nepodstatné, tím spíše byl oprávněn dojít ke stejnému závěru Odbor ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy v závěru zjišťovacího řízení ke změně územního plánu, týkající se téhož problému! Mohl se při tom opřít o ustanovení § 10b odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb., v platném znění, který říká, že při posuzování koncepce (v tom i ÚPD) podle tohoto zákona mohou být využity údaje z jiného posuzování, pokud odpovídají údajům podle tohoto zákona. Zasvěcení vědí, že pro záměr jsou k dispozici podrobnější údaje, než pro změnu územního plánu, včetně výškových údajů, podélných a příčných profilů a stavebně-technického řešení, takže závěr zjišťovacího řízení neposuzovat totéž na nižší úrovni znalostí, byl věcně zcela správný a přispívající k racionalitě úředního postupu i k šetření veřejnými prostředky. Jen se měl objevit v odůvodnění závěru zjišťovacího řízení. To že se tak nestalo, je pak jen formálním, nikoliv věcným pochybením úředníků Magistrátu, neměnícím nic na popsaných věcných faktech.

Když pak byl schválen, a to i s kladným stanoviskem MŽP, nový Územní plán Pražského regionu, kterým byl nahrazen dosluhující a již nevyhovující Územní plán velkého územního celku Pražské a Středočeské sídelní regionální aglomerace, byla tím „vyřešena“ i druhá podmínka souhlasu MŽP s variantou J, obsažená ve stanovisku EIA z roku 2002, totiž prokázání nemožnosti realizovat variantu Ss. Schválený návrh ÚPn VÚC Pražského regionu obsahuje variantu J. Po projednání konceptu včetně SEA severní variantu Ss nebo jakoukoliv jí podobnou vyloučil. Nemohu posoudit, jak došli zpracovatelé SEA v konceptu ÚPn VÚC Pražského regionu, Krajský úřad Středočeský kraje a MŽP k závěru, že varianta J je výhodnější. Mohu o tom mít sám své pochybnosti, ale realita stvrzená usneseními legitimních volených orgánů obou krajů je taková a z toho musíme vycházet všichni, včetně NSS, jako z právní danosti. V současnosti tedy ani na správním území hlavního města Prahy, ani na území Středočeského kraje neexistuje žádný jiný územní koridor, který by dovolil dokončit v tomto severozápadním segmentu města a okolí silniční okruh kolem Prahy, než koridor pro variantu J. A to v situaci, kdy se díky rozestavěnosti a dokončování souběžného segmentu vnitřního (městského) okruhu s tunelem Blanka stává reálnou hrozba, že se zmíněná tranzitní, tangenciální, zdrojová i cílová doprava v rozporu se zájmy na ochraně životního prostředí města, namísto na vnější okruh zatáhne alespoň přechodně mezi silnicemi R3, R 6, R 7 a dálnicemi D3, D5 a D8 na tento vnitřní okruh. Každé další zpoždění přípravy a realizace okruhu vnějšího to bude s růstem intenzit dopravy ještě dále zhoršovat.

Rozsudek NSS a jeho odůvodnění budou jistě právnicky korektní. Pro ty, kdož si ovšem více považují skutečných důsledků v území, než právní čistoty úředních procesů, které k oněm důsledkům v území vedou, je to ovšem holé neštěstí. Ti, kdož sledují skutečné dlouhodobé veřejné či aspoň většinové zájmy na ochraně životního prostředí, ti se radovat z výsledku, kterým bude další zdržení přípravy a realizace staveb, opravdu nemohou. Lze se jen dohadovat, proč kdysi po mém odchodu netrvalo MŽP na opravdu důsledném a korektním posouzení obou variant okruhu, jaké zájmy a tlaky vedly k dnešní nepříznivé situaci, ale je taková a tak se musí řešit.

V každém případě tu věcný veřejný zájem díky sporům a odkladům řešení dostává na frak s využitím právnické obstrukce skupiny domněle poškozených, ačkoliv lze prokázat, že stavebně – technickými ochrannými prostředky lze udržet hodnoty zatížení hlukem i imisí znečištění ovzduší z dopravy ve sporném území Suchdola pod hygienickými limity, zatímco ve vnitřním městě kolem stávajícího průjezdu se situace pro řádově větší počty obyvatel zlepší.

Průtahy v přípravě a realizaci vnějšího silničního okruhu kolem Prahy poškozují celou Prahu i vztahy mezi jejími obyvateli příliš dlouho. Svědomí by měli zpytovat úplně jiní lidé, než řadoví úředníci obou krajských úřadů a projektanti či posuzovatelé, které kritizují suchdolští, někteří environmentalisté a právníci. Ti nikdy nemají poslední slovo, naopak často musí i proti svému přesvědčení dělat to, s čím se vnitřně neztotožňují, protože to tak chtějí ti, kdož byli zvoleni jako reprezentace občanských komunit a kteří mají za samosprávu a řízení úřednictva i za zakázky zadávané ve veřejném zájmu politickou odpovědnost.

Je tragédií, že tyto prostopravdy nechápou mnohdy ani občané jako voliči, tzv. „veřejnost“ a senzace (namísto objektivních faktů) hledající sdělovací prostředky. A ještě větší tragédií je, když se toto nepochopení projeví tak, že na sebe začnou štěkat subjekty, pro které je ochrana životního prostředí společným zájmem, místo aby držely spolu a chápaly odlišnost pozic ve veřejné správě a s tím spojené možnosti i odpovědnost. Pohybovat se v této mlýnici tlaků, zájmů, nevraživosti a často i nepochopení nelze bez šrámů na těle i na duši. Jsem rád, že na konci února t. r. z tohoto prostoru mezi mlýnskými kameny vypadnu, aniž mne to semlelo a aniž bych, navzdory výkřikům JUDr. Petra Kužvarta a dalších trpěl výčitkami svědomí.

Nejsem ani zeleným, ani ochraně životního prostředí v České republice nic dlužen. Naopak. Působil jsem na MŽP v jeho hvězdném období let 1990 – 92, kdy vznikl základ legislativy a státní správy v ochraně životního prostředí a jeho klíčové koncepční dokumenty. Nikdo se mne nezastal, když jsem byl dvakrát proti své vůli „odejit“ z MŽP – jednou díky ministru Ing. Františku Bendovi, který v rozporu s mým stanoviskem coby náměstka ministra a se zájmem na ochraně životního prostředí „prodal“ územní plánování na tehdejší Ministerstvo hospodářství Ing. Karlu Dybovi, CSc. podruhé poté, co jsem v rozporu s tajnými dohodami náměstků ministrů životního prostředí a průmyslu a obchodu podepsal záporné stanovisko SEA ke špatné Státní energetické koncepci Ministerstva průmyslu a obchodu v roce 2004 a vláda premiéra Špidly ji v původní předložené podobě neschválila, ale přistoupila na námi (MŽP a tehdejšího poradce ministra RNDr. Bursíka) navržené úpravy. Já si za svými stanovisky stojím. Byla vždy motivována obhajobou veřejných zájmů v ochraně životního prostředí, ale také ctila fakt, že konečné slovo a odpovědnost mají politici a politika je umění možného. Nelze znovu a znovu zpochybňovat jednou už rozhodnuté věci. Nelze vnucovat menšinový názor většině. Nedaří-li se nám o svých pravdách přesvědčit veřejnost a její politickou reprezentaci, vzešlou ze svobodných voleb, je to náš problém, ne problém demokracie. Kdo není schopen pochopit tuto pravdu, nechápe dnešní politický systém, nebo ho chápe, ale není demokrat. Já se odmítám přidat k těm, kteří vystupují z anarchistických pozic a nenávidí stát jako nepřátelský subjekt, nebo kteří 20 let po pádu jedné - rudé  diktatury menšiny, usilují o nějakou zelenou variantu téhož. Nemohu se solidarizovat s lidmi, kteří pod záminkou ochrany životního prostředí menšin brání zlepšení životního prostředí řádově větších počtů dotčených obyvatel nebo kteří trvají nesmyslně na tom, že každé kompromisní řešení je špatné a správná jsou jen absolutní vítězství. Takové líbivé, ale nereálné postoje si mohou dovolit zastávat jen lidé bez faktické odpovědnosti za vývoj, političtí outsideři. Je smutné, když se do takové pozice svými nesmiřitelnými a nenávistnými postoji zařazují i lidé vzdělaní, dokonce právníci. Kdyby to nebylo společensky nebezpečné, bylo by mi jich jen líto. Po minulých zkušenostech lidstva, kam až může vést populismus, je však spíše důvod před takovými lidmi varovat.

 

V Praze dne 8. ledna 2010