Text příspěvku Martina Říhy, který přednesl na závěr večerní besedy členů české i slovenské STUŽ v rámci tradičního Memoriálu Josefa a Petry Vavrouškových po výletě do doliny Parichvost jako výraz vděčnosti za konání této každoroční akce, která nám dovoluje nejen zavzpomínat na Josefa a Petru Vavrouškových, ale přijít i na jiné myšlenky, utahat těla, ale osvěžit duše, vyprahlé děním v Česku.
Zároveň si můžete prohlédnout několik snímků autora z letošního Memoriálu.
Od chvíle, kdy se podařilo ČSSD, KSČM, třem trotlům z ODS a dvěma kravám ze Strany zelených v polovině českého předsednictví EU shodit koaliční vládu ODS, KDU-ČSL a Strany zelených, žije mnohý český občan v každodenním strachu, co na něj zase vyjukne za nejapnost, pokud otevře noviny, rádio nebo televizi. Prvotní příčina světové bankovní krize nás sice minula, ale její hospodářské důsledky nikoliv, jak se dalo čekat. K tomu ještě povodně, tornáda, kůrovcová kalamita nejen na Šumavě, růst počtu gayů a lesbiček v celém světě (tedy globální oteplování). Provizorní vláda nestačí na krizi, na nutné legislativní změny, na úsporný státní rozpočet pro příští rok, nová vláda se však díky ústavní krizi spíše vzdaluje, než přibližuje, stejně jako „předčasné" volby. Politici se chovají jako nevychovaní fakani na pískovišti. S rozkoší šlapou nejen jeden druhému v bábovičkách, ale i ve zbytcích naší trpělivosti, tolerance a respektu k institucím. Věcem a zájmům veřejným, tedy celé občanské pospolitosti státu společným se nevěnují ani náhodou a už to ani nepředstírají. Rvou se o koryta, o možnost zneužívat svěřenou moc a veřejné rozpočty pro své soukromé a skupinové zájmy, o vlivy na soudech, státních zastupitelstvích, v policii, bezpečnostních službách. Lze nabýt dojmu, že slovo „volby" není odvozeno od slovesa „volit", ale od sousloví „dělat z lidí voly". Slibuje se nemožné, odpovědnost za budoucnost, za podmínky života dalších generací aby člověk mezi politiky pohledal - jakoby se volebním heslem všech stalo „po nás potopa - hlavně že my budeme za vodou". Nikdo se nebojí lidské paměti, nikdo si nepřipouští, že by měl po čase ze slibů skládat účty. Nikdo nechce být zvolen i příště, projeví-li se jako uvážlivý a odpovědný člověk. Nakrást dost si lze i za jediné funkční období. Systém kolektivní nezodpovědnosti, pokleslé morálky, práva, nikoliv spravedlnosti a jen pro někoho, prostě hnus. Už ani na ty volby není spolehnutí. Budou vůbec? A kdy? Až to dovolí Ústavní soud? Až se obrátí voličské preference stran podle průzkumů závislých a podezřelých ústavů pro výzkum veřejného mínění? Frustrace občanů a voličů dosáhla stupně, kdy mnozí opět začínají uvažovat o emigraci na Západ. Jak z toho nešťastného kola ven? Jak se dostat mimo dosah neblahých politických i hospodářských zpráv, špíny bulváru, nekulturnosti, české závisti, malichernosti a zloby? Zavřít se na chalupách a chatách bez novin, rádia a televize? Pro jistotu i bez elektrického proudu, aby nás neštval ČEZ?
M á m e p r o t o ř e š e n í ! Z a j e ď t e s i na v í k e n d n a S l o v e n s k o !
Ne jen dálnice a automobilky tam rostou rychleji, než v ČR. Mají vynikající vodáky i jiné sportovce. Už i ten fotbal a hokej tam mají lepší. Platí už eury, což se u nás dá čekat nejdříve za 5 let. Netrpí mindráky, že jim svět nerozumí a ubližuje - perou se o své místo na slunci usilovněji a s větší národní hrdostí. Ne že by byli bez problémů nebo trapasů, ale mají je jaksi uměřené a v rozsahu, o kterém u nás můžeme jen snít jako o idylické minulosti. Nenaříkají, pracují, umí se bavit, jsou uvolněnější. Tak se to alespoň jeví ve světle zpráv, které my o Slovensku máme v Česku. Takže nikoliv k psychologovi nebo k psychiatrovi je třeba namířit své kroky s utrápenou myslí, ale sebrat se s pár kamarády a vyjet si do Západních Tater alias Roháčů, popovídat se slovenskými kamarády, to je ta správná terapie na náš splín. Dokonce i kdyby se ukázalo, že je to spíš naše mizerná informovanost o dění ve Slovenské republice, že i oni mají své problémy a že to není tak ideální, jak to „zvonku vyzerá", i to by naše vyprahlé duše potěšilo, že v tom nejsme sami a „všude je chléb o dvou kůrkách".
Takže díky za tuto možnost vyjet si zazpívat za hranice našeho nyní smutného království!