Vážené dámy, vážení pánové,
Společnost pro trvale udržitelný rozvoj se vyjádřila již k Politice územního rozvoje z roku 2006 a znovu k pracovnímu znění Politiky územního rozvoje z ledna 2008. Obě stanoviska lze dodnes nalézt na webových stránkách STUŽ nebo ve Zpravodajích STUŽ. Protože jsem připravoval i vyjádření Hlavního města Prahy jako kraje ke znění, rozeslanému k vyjádření ústředním správním úřadům a krajům, troufám si říci, že ji znám, vč. geneze jejího vzniku. I z důvodů časových nebudu otrocky doslova opakovat připomínky a námitky, které lze najít v těchto stanoviscích, ale shrnu ty nejzávažnější, vztahující se ke skutečně koncepčním věcem a ne k jednotlivým resortním záměrům, jejichž adicí, bez jakékoliv „přidané hodnoty", jakékoliv vize harmonického rozvoje území, PÚR 2008 podle mého dojmu bohužel vznikla.
První zásadní připomínkou je, jak vůbec takový závažný dokument, jakou PÚR na celostátní úrovni vzniká. Ačkoliv stavební zákon jasně ukládá, že i PÚR podléhá hodnocení vlivů na ŽP podle zákona o EIA/SEA, „oznámení koncepce" se neobjevilo v IS SEA MŽP a na webu MMR se objevilo v lednu minulého roku rovnou první pracovní znění s uklidňujícím komentářem, že jde o „první nástřel" a že teprve ke druhému, „letnímu" znění bude organizováno připomínkové řízení. Kdo není „fanda" na územní plánování nebo nesleduje webové stránky MMR z profesionálních důvodů, ten se o záměru zpracovat novou PÚR v roce 2008 vůbec nemusel dozvědět, tím méně se vyjádřit k základním otázkám zjišťovacího řízení ke každé hodnocené koncepci, totiž:
- Zda je osnova zamýšlené koncepce zhlediska sledovaného účelu komplexní, zda se vní na nic důležitého nezapomnělo,
- zda se má koncepce posuzovat vcelém rozsahu, nebo ke stanovisku MŽP stačí obsah oznámení,
- zda by měly být koncepce a její SEA zpracovány ve variantách
- na co se mají zpracovatelé koncepce, ale také zhotovitel vyhodnocení jejích vlivů na životní prostředí aveřejné zdraví, hlavně zaměřit
- a konečně zda koncepce vyžaduje i posouzení příhraničních vlivů.
Kdyby se to bylo stalo tak, jak předpokládají oba zákony, nemusel bych tu patrně vytýkat PÚR 2008 mnohé z následujících nedostatků a pochybení. Mnohé z připomínek, které uplatnili i jiní, včetně České komory architektů, dalších profesních sdružení a nevládních hnutí i dotčených správních úřadů, by byly zohledněny už v doplněné osnově a samozřejmě v pojetí a obsahu zpracovaného dokumentu. Takhle se do PÚR 2008 mohou jen obtížně zapracovávat skutečně koncepční změny, jak by materiál vyžadoval a lze očekávat nechuť předkladatele něco zásadně měnit, ačkoliv to materiál vyžaduje, má-li splnit svůj účel.
Druhou zásadní připomínkou či spíše zásadní námitkou je fakt, že PÚR 2008, stejně jako ta z roku 2006, se v podstatě konkrétně týká jen antropogenních prvků ve využití státního území a ignoruje územní nároky a požadavky přírodního subsystému využití území. Území státu ale není určeno jen pro lidskou potřebu a spotřebu. Jsou tu i jiné živé organismy, materiálové, energetické a informační (genetické) toky a sítě, které tvoří součást Božího stvoření, mají hodnotu samy o sobě a potřebují pro sebe území nebo chcete-li prostor, ale i vzduch, vodu, půdu, klid. Jejich územní nároky jsou stejně důležité. Tyto životodárné systémy, na jejichž existenci a diverzitě existenčně závisí i člověk, není možné v PÚR 2008 ignorovat. Tak, jako se PÚR věnuje sídlům, dopravní a technické infrastruktuře, se musí věnovat se stejnou důležitostí územně definované síti chráněných území přírody, významným krajinným prvkům, ÚSES, ochraně krajinného rázu apod. Chybí-li tam tento rozměr hospodaření s územím, není to koncepce zaručující dlouhodobě udržitelný vývoj území, biodiverzitu, racionální využití zdrojů území. Jen deklarativní obecné přihlášení se k ochraně přírody a krajiny nestačí. Je to podobné, jako tomu bylo na starých mapách nově objevovaných kontinentů, kde mimo již prozkoumaná, osídlená a zakreslená území bývalo v bílých plochách napsáno „hic sunt leones" - „zde jsou lvi". Této námitce nelze čelit tím, že „ochranu přírody a krajiny v ČR zajišťují jiné koncepční materiály jiných rezortů" - MŽP, MZd, MZe apod. Zde jde o územní nároky těchto subsystémů, o priority ve funkčním využití a prostorovém uspořádání území, což svrchovaně náleží do kompetencí územního plánování.
Třetí zásadní připomínkou, ne-li námitkou, je fakt ignorování širších mezinárodních souvislostí PÚR ČR. Ty v ní lze „vystopovat" jen zčásti, a to jen u dopravní a technické infrastruktury. Zcela opomenuta je v širších vazbách struktury osídlení a zejména v ochraně přírody a krajiny obecně (vč. NATURA 2000) a také při společných hranicích se sousedními státy. Jsme součástí EU a naše rozvojové dokumenty by už neměly vypadat, jakoby na státních hranicích končil svět nebo alespoň pevnina. PÚR ČR by se nějak měla postavit k faktu, že jsme na evropském rozvodí a voda od nás odtéká do tří moří, aniž něco podstatnějšího kromě srážek přitéká. Je s tím spojená velká odpovědnost za kvalitu vod, za její čištění a také za uchování retenční schopnosti území a racionalitu využití vodních zdrojů. Polohou v srdci Evropy jsme na křižovatce důležitých evropských dálkových cest, což při nevhodné dělbě dopravní práce na nich nadměrně zatěžuje naše území. Naše některé národní parky Krkonoše, Šumava, Podyjí, České Švýcarsko) a chráněné krajinné oblasti sousedí s podobně chráněnými územími přírody v sousedních státech. Je žádoucí koordinovat plány a záměry v nich mezi orgány těchto států. Část pohraničního území, kde bylo po válce odsunuto německé obyvatelstvo, se z toho dodnes nevzpamatovalo. Přitom jde jednoznačně o koncepci, vyžadující i posouzení a projednání možných přes- a pří-hraničních vlivů ve všech třech pilířích udržitelnosti.
Ostatně, na hranicích bývalých krajů z roku 1960 vznikly i tzv. „vnitřní periférie", jak dokládá hospodářská statistika, dokonce i „optický stav obcí" jako např. Kopidlno na hranicích Středočeského a bývalého Východočeského kraje, obce na Žluticku mezi Středočeským, bývalými Západočeským a Severočeským krajem, obce na pomezí Středních Čech a Českomoravské vrchoviny, na pomezí bývalých Středočeského, Jihočeského a Západočeského kraje a další.). PÚR ČR 2008 také v podstatě ignoruje specifickou problematiku venkova, venkovského osídlení. Problémy s dopravní obslužností, dostupností zaměstnání, občanského vybavení. I o tom, jak tyto disproporce a disparity postupně odstraňovat, bychom se měli v PÚR 2008 dočíst, ne jen pasivně vymezovat další a další koridory dopravních staveb a technické infrastruktury.
Nový stavební zákon zaznamenal značný posun ke komplexnímu hodnocení vlivů koncepcí ve všech třech pilířích udržitelnosti vývoje, když vedle environmentálních důsledků uložil vyhodnocovat koncepce i z hlediska vlivů sociálních a ekonomických. Pro ně však PÚR 2008 neposkytuje vůbec žádné podklady, data či indikátory. Jak lze za takových okolností takové hodnocení vůbec provést? Opravdu neexistují smysluplné varianty pro další směřování orientace našeho hospodářství, které by se lišily jak územními nároky, tak důsledky a které by bylo možno hodnotit s cílem vybrat optimální, státem podporovanou variantu? Opravdu je nezbytné takto „vařit z vody", ze soupisu přání jednotlivých rezortů, bez špetky vzletu a imaginace, jaké byl schopen už za 1. republiky původem švec Tomáš Baťa? Zatímco pro hodnocení vlivů na životní prostředí existuje zákon, vyhláška, metodiky, množina autorizovaných odborníků, pro hodnocení ekonomických a sociálních atributů vývoje neexistuje zatím nic podobného a podle toho ta vyhodnocení také vypadají. To není jen dluh Politiky územního rozvoje, ale stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů.
PÚR 2008 se zabývá ochranou koridorů pro záměry již rozhodnuté nebo dosud sporné, ale na druhé straně se opatrně vyhýbá některým palčivým problémům, na které by bylo třeba při schválení Politiky územního rozvoje vládou vyjádřit jednoznačný státní (veřejný) zájem, nadřazený jiným zájmům, které lze nazvat „dílčími" (teritoriálními, skupinovými, resortními). Ani v tom neplní úlohu, do ní vkládanou nejen environmentalisty při koncipování nového stavebního zákona. Jedná se např. o sporné záměry zlepšení plavebních podmínek na Labi (Střekov - státní hranice SRN, VD Přelouč), průplavu D - O - L, vedení dálnice D3 mezi Prahou a Meznem, dálničního spojení (Praha -) Brno - Vídeň, vedení R 43 kolem Brna, R -35 kolem Českého ráje, Pražského silničního okruhu v severozápadním segmentu (Ruzyně - D8), vedení silnice I/13 západně od Děčína ke křižovatce na D8 u Knínice a další zejména na jižní Moravě, jak na ně upozorňují např. články Ing. Jana Zemana k Politice územního rozvoje ČR z loňského září. PÚR 2008 nestanoví žádný územní nebo kapacitní limit pro další růst letiště Ruzyně, ačkoliv už dnes představuje tento dopravní uzel značný logistický i environmentální problém, nezabývá se blíže dalšími územními nároky a důsledky záměrů jaderné energetiky, nekodifikuje územní ochranu pro potencionální vhodné profily pro povrchovou akumulaci vod, jak požadovaly kraje už při rozporech při projednání Plánu hlavních povodí ČR. Kde jinde by mělo být ono kolbiště dílčích veřejných zájmů, než právě v zastřešujícím dokumentu územního plánování pro celou republiku? Jejich „rozseknutí" je žádoucí a nemělo by se odsouvat - nechávat „vyhnít". Když je není schopné vyřešit MMR jako meziresortní nebo mezikrajský rozpor, mělo by je v PÚR předložit do Rady vlády pro udržitelný rozvoj a do vlády a uložit dořešení důsledků rozhodnutí v resortních koncepcích.
Závěrečný dojem z dosavadního stavu prací na Politice územního rozvoje ČR pro mne bohužel je takový, že se vracíme do dob, kdy územní plánování bylo služkou jednostranně preferovaného investičního rozvoje. My jsme od počátku 90. let usilovali o to, aby se stalo předvídavým nástrojem k harmonizaci rozvojových i ochranných záměrů, nástrojem snahy srovnat obojí zájmy (ochrana, rozvoj) „pod jeden klobouk" rozumnými kompromisy, spočívajícími v diferenciaci území na mozaiku či sítě, v níž někde bude mít přednost ochrana zděděných nesporných přírodních a kulturních hodnot a jinde naopak prostor pro tvořivost k uspokojování lidských potřeb, přičemž tyto sítě se budou komplementárně doplňovat. Je mi líto, že dnešní správní struktury tento žádoucí model nenaplňují a ustupují prostřednictvím resortních požadavků tlakům peněz, krátkodobých soukromých a skupinových zájmů před zájmy veřejnými a dlouhodobými. V konečném výsledku bude za nedobré konce viněna veřejná správa, nikoliv subjekty, které tyto své zájmy na úkor celé společnosti prosadily, protože právě obhajoba veřejných, tedy nám všem společných zájmů, je jedinou legitimací veřejné správy živit se z našich daní.
V dalších podrobnostech odkazuji na v úvodu již zmíněná stanoviska STUŽ a hlavního města Prahy a nebudu jimi tady zdržovat, aby se ke slovu dostali i ostatní panelisti. K čemukoliv se můžeme dále vrátit ještě v diskusi.
Děkuji Vám za pozornost.