Text,  připravený původně  jako podklad k besedě „Klubu přátel šestky" s Karlem Hvížďalou v Českém rozhlase 6 dne 6. prosince 2008, a doplněný podle reflexe z průběhu této besedy.

Svět si dnes nedovedeme představit bez novin, rozhlasu, televize, bez Internetu. Tyto hromadné sdělovací prostředky nás každou hodinu zaplavují miliony informací i dezinformací, zprostředkují nám prostřednictvím zraku a sluchu kontakty se skutečnou i virtuální realitou, aniž je vždy zřejmé, co kam patří. Vedle reálného světa reflektují i svět idejí, přání, jsou využívány k propagandě. Reklamy nás tlačí ke zvýšení odbytu, zatímco zelení nás vedou k uvědomělé skromnosti, jedni nás učí asertivitě, agresivitě, sobectví, jiní altruismu a odpouštění. V této záplavě často protichůdných vjemů se vyzná jen málokdo - totiž ten, kdo si je schopen z této záplavy vybrat to podstatné a užitečné pro sebe, pro svou rodinu, pro svou sociální skupinu, svou zemi, svůj kontinent, svou civilizaci či celé lidstvo.

Hromadné sdělovací prostředky k tomu mohou, ale nemusejí být nutně nápomocny. Mohou se podílet a podílejí se i na šíření informační veteše jako je bulvár, mohou šířit propagandu pokleslých politických směrů či hnutí. Mohou ale také své čtenáře informační džunglí vést a kultivovat. V demokratických zemích jim svoboda tisku a šíření informací dává volbu, jakými chtějí být. Veřejnoprávní média by měla jednoznačně hájit veřejné, tedy nám všem společné, zájmy.

Nemohou se vézt na vlnách populismu vládců, měli by k nim být kritičtí, skeptičtí. Nemohou být hlásnými troubami právě vládnoucí garnitury, ale ani její opozice. Mohou a musí udržovat kritický odstup od obou těchto entit a snažit se o objektivní zpravodajství i komentáře z jakéhosi sice politického, ale ne „politikářského", vyššího mravního nadhledu. Mohou čtenářům, posluchačům či divákům popularizovat a zprostředkovat úspěchy vědy, smysluplné lidské práce a jejich nositele, tvůrce, obohacující společnost. Nemohou vytvářet falešný obrázek pseudo-hvězd, zástupných mýtů a odvádět lidi od reality, jako některé jiné sdělovací prostředky od toho, co je skutečně důležité a hodné úcty, od tvorby nových hodnot, trvajících v čase, k povrchnímu pozlátku a šidítku pro ty myšlenkově líné, zastydlé, pohodlné a netvořivé závistivce, jakých je všude ve světě, ale u nás obzvlášť, plno. Neměla by se zapojovat do malosti a žabomyších válek naší současné pokleslé politické scény a omílat jejich otruby bez zrnka pravdy. Měly by opustit její zástupná témata a posvítit si na skutečné problémy naší společnosti, naší doby, i když se tím dostanou mimo hlavní proud publicistiky a svým zaměřením na přemýšlivou menšinu, svou exkluzivitou, se samy zbaví té „jednodušší části" čtenářské, posluchačské, divácké obce, vysokých nákladů vydání a vysokých čísel sledovanosti.

Každé ráno cestou do práce se smutkem sleduji, kolik lidí si kupuje všelijaké ty Blesky, Šípy, Supery, Aha! a další podobné tiskoviny, kterým souhrnně říkám „Kravské rozhledy", a jak málo lidí si koupí Lidové noviny, Literární noviny nebo A-revue, Respekt či třeba časopis Lidé a Země. Vzpomínám si na svá studentská léta, tedy 60. léta minulého století, kdy jsme za přechodné „politické oblevy" přímo hltali Literární noviny a Literární listy, Studenta či Studentské listy, časopis Reportér, i tehdy docela slušný Mladý svět a další. Dnešní doba je neméně převratná, ale až na Český rozhlas 6 mi bohužel takové stanice rozhlasu, televize nebo takové noviny, abych je opravdu chtěl každý den sledovat, chybí. Proč to tak je? Zlenivělo novinářstvo? Nebo už zase funguje autocenzura? Nejsou lidi? Nejsou závažná a pozornosti hodná témata? To určitě ne.

Vezměme si jen dnešní módní zaklínadlo obou na politické scéně soupeřících seskupení - totiž „vyprázdněnost politiky". Levice i ta naše „polopravice", která je v současnosti u moci, význam tohoto pojmu prezentují svým členům, příznivcům a voličům nikoliv jako ztrátu schopnosti přesvědčit většinu voličů, že právě oni budou lépe spravovat věci veřejné (což je prapůvodní poslání všech vlád, odvozovaných od moci získané demokratickou volbou), ale už nepokrytě jen jako ztrátu schopnosti tuto moc, svěřenou jim původně ke správě věcí veřejných (tedy nám všech společných), zneužít pro vlastní soukromé a skupinové zájmy. Volební programy našich politických stran ztratily dávno jasnou ideovou orientaci a morální étos. Jsou to nyní už ani neskrývané návody ke zneužití veřejných funkcí a veřejných prostředků z výnosu daní a poplatků těch, co je platí, ve prospěch těch u moci a těch, o jejichž hlasy stojí, včetně nejrůznějších parazitů. „Vyprázdněnost politiky" by přitom nejlépe znovu naplnil ten, kdo by byl ochoten nejen slíbit před volbami, ale po nich také uskutečnil návrat k původnímu poslání politiky v tržním hospodářství a v pluralitní demokracii - totiž obnovu řádu, práva, zbavení moci stranických sekretariátů a vlivových skupin, až po nejrůznější lobbysty a mafiány. Kdo by zajistil, že veřejná správa se vrátí k svému původnímu poslání, tzn. k vládě zákona „padni komu padni", bez hromadného vyměňování aparátů úřadů po každých volbách a jejich plnění „vlastními lidmi". Kdo by přijal odpovědnost za své činy a vyžadoval ji od jiných, kdo by vrátil čest státním zástupcům, soudům a policii. Kdo by vrátil všeobecnou úctu k poctivé práci, vytvářející pozitivní hodnoty, za které jsou lidé v tržním hospodářství platit dobrovolně a rádi, včetně daní. Kdo by dokázal zlo označit jako zlo a vedl s ním účinný boj. Kdo by dokázal vyjádřit jasně, že dělící čára pro uznání potřebnosti a užitečnosti nevede mezi duševní a fyzickou prací, ale že každou práci lze dělat kvalitně  a jen dobrá práce zasluhuje uznání, že dělící čára vede mezi skutečně pracujícími a prázdnými tlučhuby, a jen podle toho mají být lidé odměňování na trhu práce a zásluh.

Seriózní hromadné sdělovací prostředky a ty veřejnoprávní zvláště by mohly a měly začít politickou scénu tlačit tímto směrem. Ne skákat, jako často dosud, na pokleslá, zástupná a jim manipulací vnucená témata, která zásadní problémy naší ztěžka se obnovující demokracie spíše zamlžují a odsunují, protože na jejich řešení dnešní vládci ani opozice nemají nebo jim tento stav vyhovuje a řešit ho tedy nechtějí.

Prohlásil-li například Mirek Topolánek nedávno na sjezdu Strany zelených, že ten Augiášův chlév, jakým je naše politická scéna (vč. jeho ODS), vyčistí, měli by se ho novináři hned na nebo po onom právě skončeném kongresu ODS ptát, kde a kdy s tím začne, když přesvědčivě obhájil svůj stranický mandát. Proč to nedělají? Proč nechytají politiky za slovo, proč nedotahují věci do konce? Mezi volbami jsou to přeci právě novináři, kdo zprostředkují komunikaci mezi politiky a veřejností. Proč se až na vzácné výjimky (kterou ovšem není Václav Moravec v nedělních Otázkách VM na ČT 1 a ČT 24) sveřepě ptají na stokrát omleté podružnosti a neptají se na to, co zajímá inteligentního a svéprávného voliče, platícího daně? Jak to, že nevnímají, že až na mandatorní výdaje celá tvorba státního rozpočtu, rozpočtů krajů, měst a obcí čím dál víc připomíná ono pověstné a odpudivé „porcování medvěda"? Jak je možné, že pozornost nejen investigativních novinářů v soukromých sdělovacích prostředcích, ale právě těch veřejnoprávních se už dávno nezaměřila na zjevně korupční a tunelářské praktiky na některých nechvalně proslulých radnicích měst, ačkoliv na ně upozorňují už i zastupitelé, kteří do toho vidí „zevnitř"? Jak to, že se neptají, proč to nevnímají ani státní zastupitelství a policie? A pokud ano, v drtivé většině nic nevyšetří a podání ostudně odkládají tak dlouho, až jsou tyto činy promlčeny, ačkoliv o skutečném stavu věcí si cvrlikají vrabci na střeše? Jak je možné, že tolik soudců „jede" v lumpárnách, jako jsou uměle vytvářené úpadky podniků, proč bez trestu přetrvávají „šmé" konkurzních správců, způsobující těžké problémy tisícům lidí? Jak je možné, že přes veřejnou kritiku trvá svévole exekutorů a nikdo z nich není hnán k odpovědnosti? Copak opravdu náš právní řád a veřejná správa jsou už nastaveny poslanci a senátory tak, aby umožnily systematicky okrádat poctivé lidi - pracanty a plátce daní, ve prospěch lumpů a rostoucího počtu parazitů? Copak prohnilost a zkorumpovanost už je u nás normou? Neuplyne den, aby se neprovalila nějaká ostuda v Policii. Přitom Ivan Langer to zatím vždy odbyl tím, že to je sice smutný a politováníhodný exces, ale drtivá většina policistů je poctivá. Kdy se nějaký novinář zeptá, kde tedy je ta poctivá část? Jak to, že si mezi sebou nedokáží udělat pořádek, když je drtivá většina poctivá? Jak se tam vykonává dohled nadřízených, inspekce MV, když je tam nadále stále stejný, ne-li horší „schweinerei"?

Proč se nikdo z novinářů nezeptá, jak je možné, že Státní pozemkový fond prodá za babku státu patřící pozemky, určené už desítky let, už druhým územním plánem hlavního města, pro rozšíření státního letiště Praha - Ruzyně, a pak je musí stát od kupce vykupovat za mnohonásobně vyšší cenu zpět? To přeci nemůže být jen tak? Buď je v tom obrovská korupce, podíl na zisku pro tamní úředníky, nebo tak nebetyčná blbost, že je to na okamžité vyhazovy z veřejných institucí a služeb „na doživotí"! Může někdo, kdo byl v té době ministrem zemědělství, dělat nyní hejtmana kraje? Volili by ho lidé, kdyby tohle sdělovací prostředky voličům sdělily?

Zejména veřejnoprávní sdělovací prostředky by měly věnovat daleko více prostoru názorům lidí s nevynucenou autoritou, kteří prokázali odbornost a morální integritu. Také mediální rady by měly být obsazovány takovými lidmi a ne jako dnes politickou reprezentací. I v naší společnosti jsou lidé, kteří se těší všeobecné úctě a respektu „napříč politickým spektrem", jako jsou právník JUDr. Vojtěch Cepl, lékař a etik MUDr. Petr Příhoda, ekolog RNDr. Bedřich Moldan, CSc., geolog RNDr. Václav Cílek, teolog Mgr. Tomáš Halík, psycholog MUDr. Koukolík a další. Jistě by vykonávali dohled nad úrovní veřejnoprávních sdělovacích prostředků lépe, než bývalá mistryně v hodu koulí. Měly by věnovat daleko větší pozornost, než uměle vnucovaným „pseudohvězdám" poctivým prostým lidem a jejich názorům. Měly by věnovat daleko větší pozornost zatím neparlamentním stranám a občanským hnutím a neomezovat se jen na ty už zavedené. Měly by nikoliv výběrem informací, ale hlavně svými komentáři k nim dávat jasně najevo, na jaké straně vlastně jsou.

Jsem přesvědčen, že název „sedmá velmoc" pro hromadné sdělovací prostředky není nadsázka. Mají obrovskou potencionální moc ovlivňovat vlády i voliče. Tím spíše je třeba, aby této moci využívaly uvážlivě a alespoň ty veřejnoprávní ze statutu i z  vlastního přesvědčení ve skutečném veřejném zájmu. Kdyby si alespoň jedny noviny, jedna televizní a jedna rozhlasová stanice s celostátním pokrytím a s provozem či vysíláním po celý den vzala právě toto jako své poslání, mohla by tu spousta frustrovaných občanů a voličů zvednout zase hlavu. Jedno vysílání Českého rozhlasu 6, který tuto úlohu (nejen podle mého mínění) plní, jen od 18.00 do 24.00 hodin, je strašně málo.


V Praze dne 8. 12. 2008