Text vystoupeni ing. arch. Martina Říhy na stejnojmené konfrenci, která se konala dne 13. prosince 2008 v Toulcově dvoře.

Vážené dámy, vážení pánové,

rád jsem přijal pozvání od pana Dr. Karla Jecha, abych se zúčastnil této konference. Jsem sice „městský" člověk a žiji od dětství postupně ve stále větších městech (Varnsdorf, Děčín, Ústí n. L. a Praha), ale k selskému stavu mám z několika důvodů od dětství velkou úctu. Když mne před týdnem Dr. Jech požádal, abych zde dokonce sám vystoupil na téma „Obnova venkova", rád jsem mu to slíbil. Považuji to za příležitost se z této úcty a lásky vyznat.

První zkušenosti se sedláky a se zacházením s nimi v padesátých letech minulého století jsem nabyl v dětství ve Varnsdorfu. Toto průmyslové město textilu, strojírenství, elektrotechniky a polygrafie vzniklo koncem 19. a začátkem 20. století za bouřlivého rozvoje textilního průmyslu srůstáním několika vesnic. Tak v něm až do 50. let 20. století zůstaly enklávy orné půdy, luk, pastvin a menší statky, vč. stájí pro chov hospodářských zvířat. Blízko mého varnsdorfského bydliště na území bývalé vesnice Karlsdorf tak hospodařil samostatně ještě v první polovině 50. let pan Hromek, s jehož synem jsem chodil do školy. Nevedlo se jim dobře a režim je předepsanými dodávkami tak dlouho „dusil¨", až toho museli nechat a skončili v průmyslu. Podobně zadusili tehdejší mocipáni i soukromého zahradníka Pšeničku u nás v ulici. Za pár let zbyly z obou kdysi prosperujících malých soukromých podniků ruiny. Pokus založit v pohraničí, odkud bylo po válce vystěhováno německé obyvatelstvo, jednotná zemědělská družstva, většinou ztroskotal. Na rozdíl od Sudetských Němců, noví dosídlenci ve zdejších podmínkách často neuměli hospodařit a chyběl jim zakořeněný vztah k hodnotám, které jim tak snadno „spadly do klína" - k sídlům, domům, k občanskému i technickému vybavení obcí, k půdě a krajině původních obyvatel. Vše se jen využívalo, neudržovalo, neopravovalo, nechávalo po léta chátrat. Půda i objekty v drtivé většině skončily ve Státních statcích, kde lidé už ani formálně nebyli vlastníky, jako v JZD, ale jen námezdními pracovními silami - zaměstnanci jako v průmyslu. Kontrastovalo to s tím, co jsem mohl vidět a zažít, když jsem býval v těch letech u dědy s babičkou na prázdninách v Benátkách nad Jizerou. Tam dlouho vzdorovali kolektivizaci sedláci, kteří tu žili po generace a dál hospodařili „na svém". Chodil jsem jim už jako dítě pomáhat o žních nosit snopy vypadávající za samovazačem a stavět z nich „panáky", vyschlé pak nakládat na vozy tažené koňmi a svážené k mlátičce a do stodoly. Tito sedláci rozuměli půdě, rozuměli počasí, rozuměli přírodě i krajině. Na vlastní oči, sluch, chuť i hmat vnímali bezprostředně svět kolem. Zblízka sledovali opakující se zázraky ročního životního cyklu probuzení se zdánlivě mrtvé a bezlisté přírody a květu na jaře, klíčení zdánlivě mrtvých semen a růstu rostlin až po úrodu, sklizeň plodů celoroční práce, krásu barev odpočívající a slavící přírody na podzim a ukládání se k zimnímu spánku. Nebyli studovaní, ale byli přirozeně inteligentní a sálaly z nich po generace sdílený a rozvíjený fortel, s ním spojená sebejistota a hrdost. Jména Jelínek, Šubrt, Štíbr si pamatuji dodnes. Znali zvěř, žijící na jejich polích a v okolí, žili s ní. Ovládali téměř bezodpadové hospodaření, kde bylo samozřejmostí, že sami pěstují kromě tržní produkce i potraviny pro svou rodinu a krmivo pro svůj dobytek a pro svou drůbež a hnůj se naopak vrací na jejich pole k posílení úrodnosti půdy, aniž k tomu potřebovali nakupovat umělá hnojiva. Naučili mne spolu s mými dědy truhlářem a zámečníkem vážit si manuální práce stejně, jako práce duševní, úctě k dovednosti. Naučili mne sekat trávu kosou, umět ji naklepat, správně nasadit na kosiště, brousit, aby byla radost podívat se na čerstvě posečenou louku a vonící trávu, na ptáky a slepice, radující se z toho, že jsem jim sečením zpřístupnil žížaly, hmyz, semena rostlin. To byla a je žitá ekologie, ne akademická a od skutečné přírody odtržená, pouze zprostředkovaná virtuální matérie, jejíž „konzumování" z obrazovek televize a počítačů namísto bezprostředního kontaktu s přírodou právem kritizuje zde na Toulcově dvoře dlouhá léta působící Mgr. Emilka Strejčková. Odtud tedy pramení kořeny mého vztahu k tématu „Obnovy venkova", stejně jako jej měl hluboce zakořeněný vyučený zahradník, absolvent Střední zemědělsko-technické školy a až mnohem později dostudovaný zemědělský inženýr, pozdější ministr životního prostředí a dnes už bohužel nebožtík Ivan Dejmal, se kterým jsme počátkem 90. let Program obnovy venkova s vládní podporou rozjížděli. Vztahu k přírodě a krajině mne později na gymnáziu učila profesorka Ludmila Adámková, otřesená barbarstvím, s jakým doly povrchovou výsypkou zničili ves Radovesice a krásné údolí, kde předtím učila, v Severočeské hnědouhelné pánvi. Uctivému vztahu k přírodě, ke krajině a venkovu a k jejich historii nás učil v 60. letech minulého století i Doc. Ing. Jaroslav Horký, CSc. na Fakultě stavební ČVUT. Odpusťte mi tuto dlouhou, pouze zdánlivou odbočku od tématu, ale potřeboval jsem to zde říci úvodem.

Už koncem 80. let minulého století někteří z nás architektů, demografů, zemědělských odborníků, sociologů a úředníků veřejné správy pošilhávalo po rakouských a bavorských programech, nazývaných „Dorferneuerung" a „Flurbereinigung". Byly to vládou podporované, ale jaksi „zdola", od místních občanských komunit inspirované programy „obnovy vesnice" a „pozemkových úprav", které měly, po přechodném okouzlení rozvojem techniky, průmyslu a měst, vrátit přiměřenou pozornost a veřejné prostředky i venkovu a s ním i krajině. Líbilo se nám, že jim jde o daleko hlubší obnovu venkova, než jsou jen obnovy fasád domků a květinové záhony, i když úpravnost a pořádek v zapojených vesnicích bylo to první, co v kontrastu k situaci u nás nejdříve uhodilo do očí. Šlo o hlubokou obnovu celého hospodářského a společenského života venkova. Zemědělské výroby, řemesel, trhů vázaných na místní produkci regionů, kulturní a společenský život, obnovu duchovní dimenze života v bezprostředním kontaktu s přírodou, kultivovanou krajinou a nebojím se říci s Bohem. Obnovu hrdosti venkovského obyvatelstva po létech preference průmyslu a terciéru. Pochopení, že podobně jako v betonu musí být vedle větších kamenů štěrku i písek, nejjemnější částice cementu a správné množství vody, aby byl náležitě pevný, také zdravá sídelní struktura musí vedle velkých měst, soustřeďujících průmysl, vědu, výzkum a vyšší vybavenost obsahovat i menší městečka s trhy a řemesly a venkovská sídla, obstarávající bez velkých nároků na dopravu zemědělskou výrobu, vodní a lesní hospodářství, těžbu nerostů, údržbu krajiny pro hospodářství, dopravu, regeneraci lidských sil, ale také prostor pro jiné živé součásti přírody, než je člověk. Jen v těch pozemkových úpravách jsme měli opačné starosti, než rakouští a bavorští sousedé. Oni pozemky, roztříštěné dědickým dělením, spíše scelovali, my jsme scelené lány, zbavené za socializace vesnice a prosazování velkovýrobních metod drobných vodotečí, mezí, remízků, cestní sítě a zvěře potřebovali zase spíše naopak rozdělit a tyto krajinné prvky obnovit.

Dovolte mi vzpomenout některá jména těch prvních lidí z okruhu mých známých, kteří tomuto tématu věnovali pozornost a své síly již koncem 80. let minulého století, už před sametovou revolucí. Ing. Jan Kruml z Druposu Brno, Ing. arch. Běla Vlčková a Ing. arch. Jan Florian z Jihomoravkého KNV, RNDr. Stanislav Mikula z tehdejšího Ministerstva výstavby a techniky ČSR, pánové RNDr. Alois Andrle, CSc., Ing. Igor Míchal, CSc., Ing. Jindřich Minařík a já z Terplanu s. p. Praha, Ing. Alois Slepička z ČSAV. Z jejich iniciativ vznikly i první odborné semináře o obnově venkova u nás ještě před sametovou revolucí.

Po sametové revoluci jsem se stal přičiněním nově vzniklého ministerstva a ministra životního prostředí RNDr. Bedřicha Moldana, CSc. jeho náměstkem a začal budovat sekci, v jejíž organizační struktuře byly kromě odborů ochrany ovzduší, vod, lesů, geologie a dalších také odbory ochrany přírody a krajiny, územního plánování a stavebního řádu. Řediteli těchto odborů se stali Ing. František Urban z Českých Budějovic a mnou pozvaný Ing. arch. Jan Florian z Brna. Sešlo se v nich i jejich přičiněním několik lidí, kteří se zaměřili na obnovu venkova u nás. Vedle již zmíněného Jana Floriana to byli zejména Ing. arch. Vlastimil Kutěj, původně památkář, ale hlavně (tehdy ještě ne inženýr, protože teprve dostudovával po vyhazovu z VŠZ koncem 60. let) Ivan Dejmal, kteří nastoupili do odboru územního plánování. Rozhodli jsme se dostat toto téma do vlády s cílem získat pro program podporu ze státního rozpočtu.

Doba počátku 90. let byla pro takový záměr příznivá. Spojilo se v ní úsilí po rehabilitaci soukromého zemědělství, nápravě křivd, obnově spolkového a kulturního života na vesnici, úsilí ekologů. Za doby vlády českého premiéra JUDr. Petra Pitharta fungovala dobře spolupráce ministerstev. Prakticky neexistovala dnešní kompetenční a politická rivalita mezi resorty a tak se dal v historicky krátké době připravit, projednat a schválit společný materiál ministerstev životního prostředí, zemědělství a kultury o státní podpoře Programu obnovy venkova pro jednání vlády. Příspěvek na projekty připravované samotnými občany a samosprávami obcí v rámci Programu obnovy venkova se postupně stal standardní součástí státního rozpočtu ČR a po rozdělení ČSFR na dva samostatné státy a vzniku Ministerstva pro místní rozvoj jednou z kapitol jeho rozpočtu. Program fungoval, rostl počet obcí, který se do něj hlásil. Program využil obnovu hrdosti a zdravé soutěživosti mezi obcemi a odměňování vítězů v krajských kolech, v celostátním kole a na mezinárodním kolbišti hned v několika kategoriích. To dodalo programu i potřebnou další propagaci. Z iniciativy prvních průkopníků programu vznikl Spolek pro obnovu venkova, sdružující nejen obce, ale i další subjekty a osoby se zájmem o venkov, jeho specifika a jeho občanské komunity. Výraznou postavou se v něm stal např. sociolog Bohuslav Blažek, abych jmenoval alespoň jednoho člověka z oboru jen zdánlivě vzdáleného venkovskému životu. Dnes jsou Program obnovy venkova a Spolek pro obnovu venkova u nás už zavedenými značkami a žijí svým životem, vedení Spolku většinou dnes zastávají starostové obcí a vzniklo dokonce několik školících a informačních center pro obnovu venkova. Na mnoha vesnicích je dnes už jasně znát, že znovu rozkvetly do krásy. Nejen té vnější, ale i co do obnovy hospodaření, řemesel, místních produktů, spolkového a kulturního života, vybavení. Mne, jako člověka pocházejícího z příhraničí s Německem, obzvláště potěšilo, když se mezi celostátními vítězi začaly objevovat i příhraniční vesnice, odkud bylo původní německé nebo rakouské obyvatelstvo vystěhováno a trvalo dlouho, než k nim našly pěkný vztah a zakořenili v nich další generace poválečných dosídlenců, jako Hnánice na Znojemsku nebo Jiřetín pod Jedlovou na Děčínsku.

Já jsem se bohužel po vypuzení z MŽP a s nástupem do služeb hlavního města Prahy v roce 2004 této problematice dost vzdálil. Vrátil jsem se k ní zčásti, když jsem byl osloven občanským sdružením Antikomplex, které se systematicky zabývá historií osídlení, obyvatel i krajiny českého příhraničí a osudem tamních českých i německých menšin, spojenou s dvojím vyhnáním (1938-39 a 1945-46). Přispěl jsem, stejně jako Ivan Dejmal, svým textem do knihy Proměny sudetské krajiny, kterou toto sdružení vydalo, přednesl jsem letos na toto téma přednášku v literární kavárně Damúza v Řetězové ulici v Praze, kterou mi vzhledem k úspěchu laskavě vydala Společnost pro trvale udržitelný život - STUŽ. Jejích několik výtisků jsem dnes přinesl, pokud by o ně někdo projevil zájem.

Jako chalupář, pobývající často ve vesničce Horní Štěpanice v Krkonoších, žiji po část roku venkovským způsobem života. Vážím si tamního sedláka Čivrného a jeho synů, kteří se ubránili kolektivizaci a přes šikanu režimu udrželi své hospodářství jako soukromé po celou dobu socialismu i po něm až dodnes. Sekám svoji louku kosou a zlobím se na některé sousedy, kteří zamořují vesnici hlukem a zápachem z benzinových sekaček. Naklepávám kosu i některým „domorodcům", protože se to už od svých rodičů či prarodičů, na rozdíl ode mne, nenaučili. Mám rád tamní obyvatele, jejich způsob života, spojený daleko více s přírodními ději, spolkový život, kostel i taneční zábavy na venkovním parketu u bývalé školy. Bolí mě barbarsky prováděná těžba dřeva a nepořádek v okolních lesích, jejichž majitelé jsou bůhví odkud, ačkoliv se nacházejí v ochranném pásmu Krkonošského národního parku. Nepořádek tak kontrastující s pořádkem na polích, lukách a pastvinách domácích vlastníků. Ač jako architekt jsem vyškolen spíše pro projektování nové výstavby, mám díky životní zkušenosti hluboce vryté přesvědčení, že některé hodnoty, které jsme zdědili po předchozích generacích, je třeba i před novou výstavbou chránit. Ne jako mrtvý muzeální exponát, ale jako živou a stále se obnovující pravdu o životě v harmonii s přírodou i mezi lidmi, vlastní venkovu. Kde se lidé znají, kde spolu hovoří, kde se dědí fortel a úcta k manuální práci, ale i k učiteli nebo faráři.

Promiňte, že jsem se tak rozpovídal i mimo zadané téma a o něm jsem toho moc neřekl. K tomu jsou povolaní jiní, kteří v tom působí aktivně dodnes, a to já bohužel už nejsem.

Děkuji Vám za pozornost