Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Pojmem „veřejný zájem“ se často ohánějí prosazovatelé zájmů pohříchu velmi „soukromých“, skupinových, dílčích, krátkodobých proti zájmům dlouhodobým a obecným. Je často používán při obhajobě zákonů a dalších obecně právních předpisů, bez ohledu na fakt, že ty často řeší jen dílčí specialisovanou problematiku. Je občas používán jako „kyj“ na odpůrce záměrů nebo cílů, nesených třeba i správnou myšlenkou, bohulibým záměrem, ale současně pohledem příliš jednostranným.

V praxi veřejné správy například na úseku územního plánování a rozhodování často zjišťujeme, že takto speciálními předpisy hájené dílčí „veřejné zájmy“, např. k ochraně přírody a krajiny nebo k ochraně zemědělského půdního fondu, mohou v konkrétních podmínkách konkrétního území a zájmu působit nikoliv konzistentně, ale proti sobě navzájem. Vyvstává otázka, kdo nebo co je pak správným „arbitrem“ oprávněným rozhodnout, který zájem je „vyšší“, nebo zda lze nalézt jakousi „vyšší“ společnou hierarchickou úroveň veřejného zájmu, na které o tom lze rozhodnout. Zda existují subjekty a procedury, které to umožní a které legitimizují fakt, že výsledek bude z oněch původních hledisek dílčích veřejných zájmů sice neuspokojivý, neboť k jeho dosažení museli jejich obhájci připustit z jejich hlediska „nečisté“ ústupky, umožňující ale dosažení přijatelného kompromisu jako onoho vyjádření vyššího veřejného zájmu. Tím může být „zprůchodnit“ řešení onoho rozporu a umožnit další evoluční vývoj v území bez hromadění napětí z neřešení některých sociálních, ekonomických, environmentálních nebo jiných (dnes např. i bezpečnostních) problémů tohoto vývoje.

            Lidé pohybující se dlouho ve veřejné správě, chápané v původně zamýšleném slova smyslu „správa věcí veřejných, tedy všem příslušníkům dotčené občanské komunity společných“ (a tedy nikoliv jako „koryta“ a prostoru pro zneužívání úřední moci a veřejných prostředků pro své obohacení a pro své zájmy) brzy přijdou na to, že „veřejný zájem“ nelze obsahově věcně obecně definovat v nějakém předpisu; ale že je to pojem, jehož obsah se v daném konkrétním prostoru a čase musí vždy znovu hledat v procesu komunikace všech, jichž se konkrétní řešený problém dotýká, přímo i nepřímo. Obsah pojmu „veřejný zájem“ tedy vzniká vždy znovu v procesu komunikace mezi těmi, kdo k řešenému problému mají co říci. Právě úplnost a korektnost tohoto procesu je nejdůležitějším atributem oprávněnosti jeho obsahu. Řekněme si tedy něco více k těmto dvěma podmínkám.

            Úplnost tohoto procesu chápu tak, že slovo v procesu hledání onoho veřejného zájmu dostanou všichni, kdo k jeho úspěšnému řešení mohou objektivně přispět. Nejsou to tedy jen ti, jejichž vlastnická nebo užívací práva k pozemkům nebo stavbám mohou být přímo dotčena, nejsou to ani jen bezprostřední, ani jen vzdálenější sousedé a spoluobčané z dané nebo sousední obce. V mnou chápaném pojetí jsou to i ti, kdo mají aktivní zájem o dění v území, o životní prostředí, kdo mají vědomosti a znalosti, zkušenosti, kterými mohou přemýšlení o řešeném problému přispět. Tedy  např. i uznávaní odborníci v oborech, které mají co k řešenému území nebo problému co říci, i když v něm nežijí. Neboť jen tak je zajištěno, aby orgán veřejné správy, který o přípustnosti nebo nepřípustnosti nějakého záměru, vnášejícím změnu do současného funkčního využití anebo prostorového uspořádání území, vztahů mezi lidmi a prostředím nebo mezi lidmi navzájem rozhoduje, vycházel při svém rozhodování z řádně a úplně zjištěného stavu věcí, jak vyžaduje správní řád. Správa věcí veřejných je tedy mimo jiné i o odpovědnosti rozhodujících orgánů přizvat a vyslechnout všechny, kdo mají k řešenému problému co říci nebo si to alespoň myslí.

            Korektnost tohoto procesu pak ovšem nespočívá v tom, že se v rozhodnutí uzavírajícím celé řízení dá všem za pravdu. Ono to obvykle ani nejde. Spočívá v tom, že se všechny připomínky, námitky, podněty a argumenty odpovědně zváží z hlediska relevance k řešenému problému, míry, do jaké jsou motivovány soukromými nebo dílčími zájmy na úkor veřejných a dlouhodobých, závažnosti co do odborné úrovně i věcné správnosti, objektivity sděleného. Relevantní se pak využijí při formulování rozhodnutí, činěného ve veřejném zájmu a v odůvodnění rozhodnutí se věcně a bez emocí vysvětlí, proč nebyly ostatní zčásti nebo zcela respektovány. Ke korektnosti procesu patří v civilizovaném prostředí i možnost těch nespokojených žádat o přezkoumání věcné správnosti i korektnosti procesu opravnými prostředky veřejné správy nebo nezávislým soudem, které má odkladný účinek pro výkon takto napadeného rozhodnutí.

            Ke korektnosti takového procesu, určeného k hledání obsahu pojmu „veřejného zájmu“ případ od případu ale také patří, že potvrdí-li se splnění obou podmínek (úplnost účastníků a snesených podkladů pro rozhodnutí a korektnost procesu hledání konsensu, takže představuje všestranně nejpřijatelnější kompromis mezi různorodými dílčími zájmy), uplatňovatel připomínek, námitek, podnětů atd. se rozhodnutí podřídí. Každý jiný postoj je nedemokratický, porušující princip rovnosti občanů navzájem i před zákonem. Ve své podstatě je to více či méně skrytý útok na demokratické principy rozhodování o věcech veřejných, pokus učinit násilím některou stranu sporu neoprávněně silnější, privilegovanou.

            Už slyším námitku; přeci nemůže mít stejnou váhu hlas nebo názor nevzdělaného primitiva, jako odborníka na právo nebo jiné veřejné zájmy jako jsou ochrana památek, přírody, ovzduší, racionální hospodaření s půdou, vodou, surovinami a odpady...Nemůže mít stejnou váhu hlas úředníka placeného za obhajobu veřejných zájmů nebo poučeného environmentalisty jako sobeckého člověka myslícího jen na sebe, bez odpovědnosti za výsledek řízení vůči svým spoluobčanům! To opravdu ne. Tady je třeba zdůraznit onu svrchovanou odpovědnost pracovníka nebo orgánu veřejné správy, které celý proces vedou a získané informace vyhodnocují, když opakuji jejich povinnost vyslechnout vše, ale pak poučeně vážit získané podklady, informace, vyjádření a unést odpovědnost za přijetí rozhodnutí. Protože ani nečinnost není ve veřejném zájmu .

            Patří k přednostem veřejné správy ve vyspělých demokraciích, že důležité veřejné zájmy a spory v jejich hierarchii jsou oprávněny deklarovat jen kolektivní zastupitelské orgány a důležitá správní rozhodnutí jen k tomu kompetentní odborně zdatné úřady. Že existují přesná procesní pravidla, jak dospět k takovým rozhodnutím. Že fungují řádné i mimořádné prostředky k nápravě, pokud by přesto některý článek systému selhal.

Není proto žádného rozumného důvodu, proč by nemohlo být i naplňování obsahu „veřejný zájem“ podrobeno procesní právní normě, která by stanovila nikoliv taxativně, co je či není veřejný zájem (to by byla cesta do pekel), ale které orgány, za jakých podmínek a jakými procesy mohou dospívat k rozhodování o tom, co je na té které hierarchické úrovni veřejné správy „veřejným zájmem“, legitimizujícím v souladu s Ústavou omezení zájmů soukromých.

Ubylo by mnohých sporů o tom, zda lze jako veřejný zájem prosazovat např. těžbu nerostů soukromých společností, spojenou se zásahy do vlastnických a užívacích práv jiných soukromých osob, obcí a dalších subjektů a do ochrany veřejných zájmů na ochraně památek, přírody a krajiny, dopravní a technické obsluhy sídelní struktury, jiných ekonomických činností.

Novou vážnost by získaly takové disciplíny způsobilé nést informační i procesní tíhu dosahování dočasné shody na obsahu takového „vyššího“ veřejného zájmu, jako je vyvážený harmonický sociální, ekonomický a environmentální vývoj v konkrétním představitelném území a čase, jako je územní plánování či programování sociálně-ekonomického rozvoje. A veřejná správa by se stáhla v souladu s principy demokracie a tržního hospodářství z pokušení zasahovat silově do her soukromých a skupinových zájmů, zneužívat v jejich prospěch moc a veřejné prostředky, zpět tam kam patří - totiž k obhajobě oněch veřejných, tedy nám všem společných zájmů. Vyšlo by to nám všem levněji jak co do finančních nákladů, tak ztracených nervů a iluzí.

Deziluze při hodnocení schopnosti našeho současného systému veřejné správy včas, účinně a správně řešit potřeby společnosti a ochránit veřejné zájmy je tváří v tvář rostoucí nostalgii části společnosti při čím dál idealizovanějších vzpomínkách na předlistopadový režim nebezpečná. Pokračovat v některých chybách a selháních veřejné správy, které navozují v mnohých pocit narůstání „systému kolektivní nezodpovědnosti“, a to  tváří v tvář demagogické ideové masáži lidí se strany KSČM, která zbavena moci může kritizovat z pozice už 16 let trvající bezmoci v exekutivě a tudíž také  „neušpiněných rukou“ by nás mohlo demokraticky přivést zpět tam, odkud jsme před 16 lety utekli. Pocit „déja vu“ z dění na naší politické scéně se v posledních měsících vtírá do myslí nejen těch, kdo dostali napráskáno na CzechTechu 2005, ale už i těch, kdo „slyší trávu růst“. Měli bychom se rychle probudit.

A až  půjdeme v letošním roce k volbám, dívat se, kdo nám nabízí ve svém volebním programu právě nápravu správy věcí veřejných. Ne kdo nám dá větší platy, větší sociální dávky, více nezasloužených prebend a nereálných zázraků zdarma, ale jistoty, že poctivě zaplaceno můžeme dostat hlavně za poctivou práci, že budeme v relativním bezpečí, že se dovoláme rychle opory státu proti lumpům a zlodějům, že veřejná správa bude kvalitní, tzn. výkonná a rychlá a že nás nebude za naše daně šikanovat, ale bude nám sloužit. To především je teď „veřejný zájem“.

 

 

                                                           Ing. arch. Martin Říha v. r.

           

           

                                                                       nar. v roce 1945 v severních Čechách,

                                                                       autorizovaný architekt, působící

                                                                       ve veřejné správě na úsecích

 územního plánování a ochrany

 životního prostředí nepřetržitě

 od roku 1968 dodnes.

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License