Jak je to možné? – „Za všechno mohl ten spratek Martínek. Nejenže neposlouchal, ale ještě odmítl trhat jahody do společného kastrólku, nakláněl se nad propastí, aby urval pro sebe v nestřeženém okamžiku co nejvíce lákavých lesních plodů a nacpal si jimi papulu k prasknutí, přitom na zmrzlém podloží uklouzl a…“ přibližuje dávné události výzkumník.
Dále je příběh notoricky znám: Výrostek měl nebývalé štěstí, zachytil se stromku na stěně propasti a byl definitivně zachráněn rychle přispěchavšími dřevorubci. Co však tato pokřivená pověst zamlčuje, je, že onu pomoc přivolala sama Macocha.
„Jiné vysvětlení ani možné není,“ tvrdí profesor a odkazuje na nezpochybnitelné výsledky rekon-strukce případu, mimochodem použili ukřičené dítko z Erbenovy Polednice, kdy děcko se samo pomoci dovolati nemohlo.
Obdobně deformovaná je, podle badatele Absolona, i okolnost tragické smrti hlavní hrdinky příběhu.
„Zpupný adolescent Martínek, kterého jeho nevlastní matka milovala jako svého vlastního, ji kři-vě nařknul, protože mu odmítla vydat všechny nasbírané jahody, svedl na ni celou nehodu, načež macechu rozlícený vesnický dav svrhl nemilosrdně do temné propasti.“
I netrvalo dlouho a hysteričtí vesničané zchladli, z grobiánského chování nepovedeného hejla Martínka rozpoznali svůj osudový omyl, svého davového činu hluboce litovali, a aby jej alespoň zčásti odčinili, pojmenovali onu 138 metrů hlubokou propast podle nevinné oběti Macochou.
A jak je možné, že tato historická pravda byla zjevena až teď, po mnoha staletích? – Profesor Absolon jun. v odpovědi odhaluje ještě poslední překvapení: „Tato skutečnost je známa již delší dobu, ale předcházející režim jejímu zveřejnění pokrytecky bránil.“
A důvod? Ten je zcela banální. Macocha totiž pocházela z rodiny místního velkostatkáře. Tento třídní původ tedy předurčil i její roli v ideologicky poplatném výkladu zdejší historie.
Kuriózní dějiny této jedinečné přírodní památky ovšem touto dnes již definitivně rozřešenou hádankou zdaleka nekončí. Navazuje na ni horolezecká expedice odvážného brněnského mnicha, který si kladl za cíl nebohou Macochu křesťansky pohřbít, uvažovalo se o ní tehdy jako o světici, a také zbavit toto tajemné místo pohanské nálepky brány do pekel. Jelikož mnich nedbal ochrany vzácných čarovných bylin pnoucích se na vápencových stěnách, počínal si prý jako slon v porcelánu, tvrdí dnes zlý jazykové, že s jeho aktivitou jest spojen prvopočátek stále panující nevraživosti mezi ekology a křesťanskými církevními kruhy.
Další temná éra propasti se vztahuje k činnosti brněnské expozitury Státní tajné Bezpečnosti. Zasvěcenci mluví dodnes o horní vyhlídce jako o vyšetřovacím můstku. Míní tím zavedenou praxi příslušníků vyhrožovat vyšetřovaným svrhnutím se skály. Za tímto účelem byly z prostoru pod můstkem dokonce odstraněny všechny náletové dřeviny, a týraným tak odebrána poslední zoufalá naděje na přežití. Zda se ďábelské výhružky StB někdy naplnily, není doposud spolehlivě dokázáno. Výzkumy kosterních pozůstatků na dně propasti i přes odpor starých struktur z nedaleké komunistické bašty – okresního města Blanska – stále pokračují.
I moderní demokratická doba zaznamenává do pomyslné kroniky propasti zajímavé příspěvky. Jedním z nich je kontroverzní úsilí proměnit slavnou Macochu na trvalé úložiště radioaktivního odpadu. Atomová loby v čele s ministrem průmyslu vytrvale tvrdí, že by to vyřešilo energetický problém ČR na tisíc let dopředu, a za to že prý ta plesnivá propast stojí.
Reakce moravských nacionalistů na sebe nedala dlouho čekat. Spustili hrozivý válečný pokřik, pří-sahajíce, že budou svoji národní památku bránit do poslední kapky (zda slivovice či krve není jas-né), a rozvěsili přes propast provokativní transparent „Vy máte Sněžku, nám nechte Macochu“.
Krása a výjimečnost Macochy láká i další podnikavce. Politici by z jejích útrob v rámci stranických mítinků rádi vykřikovali do světa o své dokonalé schopnosti vládnout, gigantické automobilky a výrobci pneumatik slintají při pomyšlení na zdolání jednoho z posledních bílých míst planety, kde se ještě neprotočilo kolo automobilu, a což teprve bohaté řetězce hypermarketů, přesvědčující ochranáře, že k zásobování zbožím své superprodejny na samém dně propasti použijí výhradně ekologicky šetrnou dopravu po ponorné řece Punkvě.
Nelze tedy tvrdit, že by lidé o Macochu nebo o jiné přírodní památky ztráceli zájem. Opak je prav-dou. Spíše jde o to, jak nám i dlouhá historie slavné Macochy ukazuje, který z těch ušlechtilých lidských záměrů získá navrch.
Mirek Petr, říjen 2006