Pod tímto inspirujícím názvem se konalo 15. 5. 2007 večerní setkání Křesťanské akademie, na kterém vystoupil Ing. Ivan Dejmal...

Pod tímto inspirujícím názvem se konalo 15. 5. 2007 večerní setkání Křesťanské akademie, na kterém vystoupil Ing. Ivan Dejmal, bývalý disident, bývalý ministr životního prostředí a dnes projektant specialista na ochranu přírody a krajiny, ÚSES, zahradní a krajinářskou tvorbu a také na etiku práce v kreativních oborech. Jako křesťan vyšel v pojednání o obsahu těchto pojmů a jejich vazbách logicky z křesťanského pojetí odpovědnosti lidstva a každého člověka zvlášť za zachování a ochranu Stvoření v celé pestrosti a bohatosti. Z toho, že Bůh svěřil svět člověku do péče a šetrného užívání jeho plodů. Je to pojetí environmentálnímu pohledu blízké, bez ohledu na náboženskou orientaci.

Neopomněl stručně zrekapitulovat vývoj a historický rozměr tohoto problému, vnitřní i vnější faktory, které jej ovlivňovaly a ovlivňují. Zdůraznil dějinný předěl začátku odcizení přímého vztahu mezi přírodou a člověkem na konci agrární společnosti vázané životem na obhospodařování zemědělské půdy na začátku manufakturní a později průmyslové výroby, se vznikem námezdních ekonomických vztahů mezi lidmi a odloučením majetku v podobě zástupného kapitálu - peněz od původní směny naturálních hodnot a služeb. Připomněl triádu „náboženství - kultura - civilizace“ jako faktorů ovlivňujících vztahování člověka ke Stvoření, ke světu, ke společnosti. Vysvětlil vztah odpovědnosti, vnitřních pohnutek (náboženských, morálních, získaných vírou, výchovou a vzděláním) k respektování řádu Božího a vývoje právního řádu jako vnějšího donucovacího prostředku k takovému respektu. Zodpověděl dotazy a proběhla diskuse, na kterou bohužel nezbylo dost času a ke které jsem se pokusil také přispět. Co v ní zaznít nemohlo, ale pro ateisty má stejný význam korektivu chování, jako víra pro věřící, připojuji v následujícím textu: 

I občan ateista má nad sebou autoritu, kterou by minimálně měl znát a respektovat. Je to jednak přijatý právní řád, zastřešený Ústavou České republiky, kde se mimo jiné už v Preambuli říká:

„My, občané České republiky.....odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku...jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,.....odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství.....přijímáme tuto Ústavu České republiky.“

Čteme-li Ústavu a Listinu základních práv a svobod dále, nacházíme v ní mnohá ustanovení, vztahující se k tématu semináře:

Česká republika je.....demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin. Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů (omezeným přírodním zdrojem je i území obecně, resp. prostor) a ochranu přírodního bohatství. Zákonodárná moc přísluší jedině Parlamentu, tvořenému Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Schůze obou komor Parlamentu jsou veřejné, veřejnost může být z jednání vyloučena jen za podmínek stanovených zákonem. Moc výkonnou představuje president republiky, vláda, ministerstva a jiné správní úřady a v mezích zákona i orgány územní samosprávy. Součástí exekutivy je i státní zastupitelství. Moc soudní vykonávají nezávislé soudy. Územní samosprávu představují obce a kraje, které jsou samostatně spravovány zastupitelstvy. Mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastních rozpočtů. Stanoví-li tak zákon, lze jim svěřit výkon státní správy (tu pak vykonávají v tzv. „přenesené působnosti“).

V „Listině základních práv a svobod“, přijaté současně s Ústavou jako součást ústavního pořádku České republiky, se dále můžeme dočíst tato poučná ustanovení:

„Federální shromáždění....pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány,....připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi....usneslo se na této Listině základních práv a svobod:

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Meze základních práv a svobod mohou být upraveny .....pouze zákonem. Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena. Osobní svoboda je zaručena. Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvního závazku.

Každý má právo vlastnit majetek. Dědění se zaručuje. Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v ČR. Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (Toto je klíčové a často zapomínané ustanovení o odpovědnosti vlastníků za působení při nakládání s vlastním majetkem navenek, vůči sousedům a širší občanské komunitě v okolí!). Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Obydlí je nedotknutelné. Zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny jen je-li to....nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy.

Svoboda pohybu a pobytu je zaručena. Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území státu má právo svobodně je opustit. Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodů ochrany přírody.

Svoboda myšlení, svědomí, a náboženského vyznání je zaručena, stejně jako svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby. Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření.....nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Cenzura je nepřípustná. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření....nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi.

Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno. Toto právo lze omezit zákonem, jde-li o opatření nezbytná...pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění....nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy.

Právo svobodně se sdružovat je zaručeno....Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí... Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem...je-li to nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestním činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.

Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založených Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. ....

Každý má právo na příznivé životní prostředí, na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu....Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu, orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, podmínky stanoví zákon....“

Tolik zestručněný výpis alespoň některých ustanovení, dotýkajících se tématu. Je ovšem zřejmé, že Ústava, Listina práv a svobod a navazující zákony a vyhlášky, které tvoří „světské mantinely“, ač občas používají pojmy „mravnost“, „veřejný pořádek“ a „veřejný zájem“, (které v nich ovšem nejsou blíže a přesněji specifikovány), představují jen část regulativů, kterými by se měl každý člověk řídit. Jsou to jakési krajní meze, na které slušně vychovaný, Desaterem a dalšími morálními zásadami sdílené historické zkušenosti lidstva se řídící člověk v běžném životě vůbec nenaráží a vlastně je nemusí moc znát, protože se pohybuje samozřejmě „uvnitř hřiště života“ a svým chováním se z nich nevylučuje. Takový člověk ví, že nemá jen práva, ale také povinnosti. Že se může svých práv spravedlivě dovolávat jen tehdy, když bere stejný ohled k právům jiných.

 Takovému člověku není zatěžko pochopit, že tu kromě jeho soukromých nebo skupinových zájmů existují i zájmy společné, veřejné. Že mezi veřejné zájmy patří i zájem na harmonickém funkčním a prostorovém uspořádání území ve prospěch občanské komunity, která v takovém území žije, pracuje, rekreuje se nebo ho navštěvuje za jiným účelem, využívá jeho prostor a přírodní či lidské zdroje k podnikání. Že právě územní plánování je jedním z nástrojů, které mohou a mají optimalizovat v prostoru a čase nejrůznější, často protichůdné zájmy na dalším vývoji území. Že je to právě tento nástroj, toto kolbiště zájmů, kde lze na určitou dobu dohodnout, co ze zděděného přírodního a kulturního bohatství je cenné a hodné zachování, ochrany i pro další generace, co slouží dobře svému účelu a nevadí ostatním, ale také co se v území již přežilo a nevyhovuje, takže je to třeba obnovit nebo nahradit něčím lepším. A také co v řešeném území chybí a mělo by být ve veřejném zájmu doplněno nebo co ze zájmů soukromých není v rozporu s veřejnými zájmy a lze do území umístit. Takový člověk chápe, že ani na svém majetku nemůže postavit, co chce a dělat si, co chce, že musí brát ohled na působení svých staveb a činností na okolí. Zásadu, že „svoboda jednoho začíná a končí tam, kde se dotýká svobody druhého“ nevykládá tak, že touto hranicí je hranice jeho parcel, jeho vlastnictví. Chová se tak, aby se sousedy a širší občanskou komunitou své osady, čtvrti, obce, kraje, státu a kontinentu, svého křesťansko -židovského kulturního okruhu i v globálních vztazích pokud možno vycházel co nejlépe. Měří stejně sobě jako jiným. Ctí pravidlo „Nečiň jiným, co nechceš aby jiní činili Tobě“. Jen tak lze zajistit pokojné soužití lidí na Zemi. Tyto zásady nelze násilím vnucovat jiným v jiných zemích, s jinými kulturními a náboženskými tradicemi, ale musíme je aktivně bránit ve svém prostředí a nenechat si vnutit ústupky od vlastního řádu pod pláštíkem tolerance, multikulturalismu a pacifismu.

Ivan Dejmal ovšem ve svém vystoupení správně pojmenoval jedno zásadní úskalí demokracie v takových demokratických rozhodovacích procesech - totiž většinový systém přijímání usnesení, v němž stejný hlas mají lidé vzdělaní, morální a odpovědní jako ti, kdo takovými nejsou, jako lidé lhostejní a manipulovatelní.

V diskusi zaznělo mnohé o konzumní společnosti, o zhoubném působení reklamy, o zatím jen nečetných „ostrůvcích pozitivní deviace“ ve společnosti, o tom, zda musí opravdu přijít „středně velké katastrofy“, které lidstvo sice přežije, ale konečně je to pohne k zásadnější změně chování vůči přírodě i sobě navzájem.

Svět nebyl, není a nikdy nebude ideální. S rostoucí populací lidí na Zemi (jen za můj život vzrostlo lidstvo ze 2,5 miliardy na dnešních 6,5 miliardy, tedy více než 2,5x!) se budou vyhrocovat problémy dostatku životního prostoru, potravin, pitné vody, energie a surovin pro výrobu, pro uspokojování legitimních a tím více zbytných potřeb. Je potřeba být připraven materiální i duchovní hodnoty naší civilizace nyní i v budoucnosti také chránit. Byly, jsou a budou vystaveny útokům - zjevným a na první pohled nepřátelským, jako jsou války a teror, i  tichým a erozivním, jako je migrace lidí z jiných kultur a náboženství do Evropy, USA a do Kanady, Jižní Ameriky nebo do Austrálie a na Nový Zéland a vynucování si respektu k cizím ideologiím i náboženstvím, ačkoliv samy jsou netolerantní a militantní vůči (na židovsko-křesťanských základech vyrostlé a hospodářsky zatím úspěšné) naší civilizaci. Nedělejme si iluze, že čas bojů a barbarství válek je za námi a dobře vybavenou a vyzbrojenou armádu, policii, další bezpečnostní složky a spojence nepotřebujeme. Že nepotřebujeme svou ideu, svou hrdost na dějiny vlastního národa, na příslušnost k židovsko-křesťanské a euro-americké civilizaci, jakýsi „nový patriotismus“, ochotu toto dědictví bránit. Bylo by to nezodpovědné a nebezpečné, ohrožující naši svobodu, naši zkušenost, naše vlastnictví i náš životní prostor.

Se stejnou naléhavostí je ovšem třeba uvnitř tohoto civilizačního okruhu prosazovat opravdu odpovědné chování vlastní populace, prokazovat, že je schopná seberegulace, racionálního využívání prostoru i přírodních zdrojů, v globálním kontextu chránit trvale životodárné systémy Země. Každé jiné chování by nás usvědčovalo z neschopnosti žít trvale udržitelným způsobem v souladu s přírodou, jít příkladem, jak sladit hospodářský vývoj s ochranou životního prostředí a veřejného zdraví a zpochybňovalo by náš nárok na rovnocennou a rovnoprávnou existenci s jinými společnostmi, kulturami a náboženstvími na této planetě. Pak nám pomáhej Bůh.

Považoval jsem za potřebné toto ještě doříci k obsahu večera a také poděkovat Jiřímu Nečasovi za provázení večerem a závěrečnou motlitbu. Ač jsem ateista, rozhodně mi jako člověku tolerantnímu nejen neuškodila, ale k mému překvapení mi přinesla dlouho nepoznaný pocit vyrovnání a smíření. Takže ještě jednou oběma aktérům díky.