Vážená paní Kateřino Dejmalová, vážená Evo Vavroušková, vážené dámy a pánové,
je mi ctí, že jsem byl požádán o přednesení laudatia k udělení Ceny Josefa Vavrouška Ivanovi Dejmalovi. Ivan měl s Josefem společného víc, než před chvílí řekl Martin Bursík. Kromě společného zájmu o demokracii, lidskou svobodu, péči a odpovědnost za životní prostředí je spojuje i nespravedlivě krátká doba života, kterou jim vyměřil osud. Nelze si nevzpomenout na slova Jana Wericha z dialogu na předscéně divadla ABC při uvedení jedné z her Osvobozeného divadla. Ta slova tehdy patřila G. B. Shawovi, ale vztahují se i na tyto dva přátele: „Byl to krátký život, protože pořád ještě měl co říci. Zatímco v této chvíli, na této planetě, běhá já nevím kolik třicetiletých, kteří tady už čtyřista let nemuseli být!“.
Ing. Ivan Dejmal byl navržen na vyznamenání in memoriam za celoživotní angažovanost za lidská práva a zdravé životní prostředí, za která aktivně vystupoval od studentských dob v 60. letech minulého století až do své předčasné smrti v únoru 2008 v nevládních hnutích a organizacích a v letech 1991 - 1992 i ve funkci ministra životního prostředí a člena české vlády. Je to neuvěřitelná šíře aktivit, obrovský záběr.
Ing. Ivan Dejmal se narodil 17. 10. 1946 v Trmicích u Ústí n. L. V roce 1963 se vyučil zahradníkem, v roce 1965 absolvoval Střední zemědělsko-technickou školu v Děčíně - Libverdě a začal studia na Vysoké škole zemědělské v Praze. Studia tehdy nedokončil, protože byl po okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy za odbojovou činnost v roce 1970 ze školy vyloučen a na dva roky uvězněn. Po propuštění pracoval v dělnických profesích (závozník, metař, myč oken, výrobce náhrobních kamenů, údržbář, skladník, strojník chladicích a čerpacích zařízení), v roce 1974 byl znovu uvězněn na další dva roky pro „protistátní podvratnou činnost“. Ani pak mu nebylo dovoleno dostudovat. Vzdělání doháněl samostudiem a účastí na filosofických seminářích Prof. Patočky, pro které jednu dobu propůjčoval i vlastní byt. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a začal systematicky pracovat v její ekologické skupině, v roce 1987 založil a později redigoval Ekologický bulletin. V roce 1988 se účastnil založení Hnutí za občanskou svobodu a podílel se na založení nezávislé organizace - Ekologické společnosti, která na podzim roku 1989 iniciovala vznik sdružení ekologických organizací Zelený kruh. V prosinci 1989 se účastnil založení Konfederace politických vězňů. Od listopadu 1989 do voleb v roce 1990 vedl ekologickou sekci programové komise Občanského fóra. Od prosince 1989 do roku 1992 byl členem Křesťansko-demokratické strany. Po jejím sloučení s ODS z ní vystoupil a byl do roku 1998 členem Občanské demokratické aliance.
Po Listopadu 1989 byl pro své odborné kvality přijat jako vedoucí odborný referent specialista s výjimkou pro formálně neukončené vysokoškolské vzdělání na nově utvořené Ministerstvo životního prostředí. Vzápětí po rehabilitaci v roce 1990 ukončil úspěšnou obhajobou a promocí přerušené studium na Vysoké škole zemědělské v Praze - Suchdole jako zemědělský inženýr. V roce 1991 nahradil ve funkci prvního českého ministra životního prostředí RNDr. Bedřicha Moldana, CSc. ve vládě premiéra Petra Pitharta a tuto funkci úspěšně vykonával do voleb a ustavení nové vlády v roce 1992. I díky němu byla léta 1990 - 1992 nejskvělejšími lety MŽP, ve kterých byly položeny legislativní, administrativní a ekonomické základy systematické péče o životní prostředí v České republice. Ing. Dejmal se výrazně zasloužil také o vznik a vládní podporu Programu obnovy venkova. Po rozdělení ČSFR a opuštění ministerského křesla Ing. Ivan Dejmal pracoval v organizacích tvořících odborné zázemí MŽP - v letech 1993 - 94 v Českém ekologickém ústavu (ČEÚ), v letech 1994 - 95 jako ředitel Českého ústavu ochrany přírody (ČÚOP). Od roku 1995 působil jako samostatný projektant se specializací na ochranu přírody a krajiny až do své smrti. Zúčastnil se na desítkách zakázek na územních plánech, revitalizačních projektech, pracoval jako poradce ministrů, expert Světové banky pro posuzování vlivů programů a projektů na životní prostředí. Vedle své profese byl nadále činný v mnoha nevládních neziskových organizacích a hnutích. V roce 1992 byl zakládajícím členem Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj (spolu s Ing. Josefem Vavrouškem, CSc.) a několik let jejím místopředsedou, v roce 1993 spoluzakládal Ligu ekologických alternativ, založil a po 3 roky působil jako předseda Spolku pro obnovu venkova, od roku 2000 byl členem a až do své smrti předsedou Společnosti pro krajinu. Působil v České komoře architektů v sekci pro krajinu a územní systémy ekologické stability.
Ivan Dejmal byl věřící katolík a od roku 1996 byl členem ekologické sekce České křesťanské akademie. Přijal za své, že Bůh svěřil zázrak stvoření do lidské péče spolu s odpovědností za jeho ochranu, kultivaci a rozhojňování, nikoliv jen k užívání. Byl bytostně spjat s půdou, přírodou a krajinou jako základem a podmínkou bytí všeho živého. Po léta byl předsedou organizačního výboru 3 ročníků mezioborové konference Tvář naší země - krajina domova, zredigoval a vydal z nich obrovské sborníky a na jaro 2008 připravoval čtvrtou. Byl členem Spolku přátel Jezeří. I po opuštění ministerské funkce do konce života bojoval proti prolomení územních ekologických limitů těžby na Sokolovsku, Ostravsko - karvínsku a zejména v Severočeské hnědouhelné pánvi, kde byl a zůstává tlak na jejich zrušení nejsilnější. Zároveň ale nepatřil stejně jako Josef Vavroušek k nepřátelům ekonomického a technického rozvoje. Dokázal pragmaticky hledat řešení zdánlivě neslučitelných ekonomických požadavků a potřeb s požadavky a limity ochrany přírody, krajiny, životního prostředí.
Do roku 1990 publikoval odborné články v ochranářských časopisech. Po roce 1990 publikoval a vystupoval i v rozhlasových a televizních pořadech. Účastnil se řady odborných konferencí a publikoval v jejich sbornících. O různých otázkách životního prostředí často přednášel pro ekologickou i širší veřejnost. Od roku 1992 do roku 2000 přednášel na Politologickém ústavu Karlovy University předmět politické aspekty ekologie. Ivan Dejmal přispěl i do několika knižních publikací, jako Letem českým světem 1898 - 1998 (Nakladatelství Jaroslav Bárta Lomnice n. P.), Proměny sudetské krajiny (Antikomplex a Nakladatelství Českého lesa 2006), přispěl textem do obrazové publikace Jaroslava Poncara České středohoří (Karmelitánské nakladatelství 2007), v roce 2005 pak do publikace Limity těžby v SHP početnějšího kolektivu autorů. Zúčastnil se stovek besed, přednášek, akcí nevládních organizací - od Novomlýnských nádrží na jihovýchodě po Krušné hory na severozápadě Čech, od Šumavy po Slezsko.
Nepřestal se zajímat ani o politiku a problematiku lidských práv. V roce 2004 vstoupil do Strany zelených a vystoupil z ní, když byl v prosinci 2007 Senátem Parlamentu ČR jmenován do Rady nově založeného Ústavu pro studium totalitních režimů a stal se jejím výkonným místopředsedou. Smrt 6. 2. 2008 v nedožitých 62 letech věku všechny tyto jeho aktivity předčasně přervala.
Vyznamenání in memoriam je Ing. Ivanu Dejmalovi uděleno za celoživotní příkladný lidský, občanský i profesní přínos ke kultivaci politického, sociálně-ekonomického a životního prostředí, za neutuchající energii, kterou vydával od studentských dob pro obnovu lidské svobody, demokracie, práva na slušné životní prostředí a veřejné zdraví, ale i pro ochranu přírody a krajiny jako podmínky života ostatního živého stvoření, ne jen člověka. Letos jsem si zcela jist, že ocenění je ve správných rukou. Radost se mi ovšem mísí se smutkem, že ji dostal až po smrti.
Laudatio připravil a 5. 6. 2008 po předání ceny přednesl
Ing. arch. Martin Říha