Článek našeho člena k problematice kůrovce, reagující na článek pana Vernera v Právu


Kůrovec (lýkožrout) je normální součástí přirozeného lesního společenstva (ekosystému). Má tu funkci „zdravotní policie“ -  napadá zeslabené stromy, které pak musí uvolnit místo mladším či životaschopnějším a když  se potom kmen zlomí a spadne, pohnojí je svým tělem. Padlý kmen také chrání malé stromky před podrýváním a okusem zvěře. Zdravý strom se kůrovci ubrání – do jeho chodbiček pouští pryskyřici a tím jej zahubí. Příčinou kůrovcové kalamity není proto kůrovec sám, ale špatný stav lesních porostů. Příčin tohoto stavu lze najít více, ale hlavním činitelem je – člověk, resp. jeho honba za bohatstvím.

Přibližně do poloviny 19.století hospodařila v lesích hlavně šlechta, podle starých feudálních zvyklostí. Les byl vizitkou svého majitele, pořádaly se tu lovy za účasti panstva i poddaných, kteří naháněli zvěř. Les poskytoval vesničanům obživu. To, že se lesu věnovala péče, vidíme na vybudované síti hájoven, odvodňovacích strouhách, plavebních kanálech, zpevněných cestách apod. Dřevo se těžilo zásadně v zimě, kdy půda byla zmrzlá, případně pokrytá sněhem, takže nedošlo k poškození porostů. Současně se poskytla sedlákům práce v době vegetačního klidu. Nařezané palivové dřevo se skládalo do metrů, kde vyschlo, a odvoz byl pak snazší.

S rozvojem průmyslu v 2.polovině 19.století vzrostla poptávka po dřevě – nikoli pro otop, ale pro výdřevu šachet a pro stavebnictví. K tomu se hodil nejlépe smrk, který má pravidelný, hladký kmen.. Majitelé pozemků vysazovali smrkové monokultury, a to i tam, kde les předtím nebyl. Smrk má mělký kořenový systém a proto trpí vývraty, suchem, námrazou a následně hmyzími škůdci. Pokud byl vysázen v blízkosti řek a potoků, docházelo k podemílání břehů a změnám řečiště po povodni.

V šedesátých letech 20.století se přešlo na mechanizovanou těžbu dřeva pomocí motorových pil a traktorů, a to v průběhu celého roku (kromě jara). Při mechanizované těžbě dochází (zpravidla) k vícečetnému poškození půdy a lesních porostů. Les je ochuzen o dřevní (organickou) hmotu a tím také o živiny. Těžké mechanismy zhutní půdu, která pak nepropouští vzduch a vodu a stává se na delší dobu mrtvou. V mokrých terénech se kola boří a vytváří erozní rýhy; může dojít k sesouvání celých svahů. Podobné „jizvy v krajině“, způsobené těžbou dřeva, je vidět i v Krkonoších. Po odvozu kmenů se klest stahuje na hromady a pálí, aby byl les „čistý“ a mohl se snadno osázet. Jedinou organickou hmotou, která v lese zbude, jsou pařezy.

Vypěstování nového lesa na pasekách je však v dnešních podmínkách velmi nákladné. Paseka zarůstá vlivem kyselosti půdy bujnou trávou, stromky se musí pravidelně obžínat, dokud ji nepřerostou. Při extrémních vedrech stromky často usychají, paseku je proto třeba doplňovat. Dalším problémem je okus (přemnoženou) zvěří, a také podrývání vysázených stromků divočáky. K úspěšnému vypěstování lesa je zapotřebí hodně úsilí a obětavosti.

K oslabení lesních porostů však došlo také účinkem kyselých dešťů, které změnily chemismus půdy. Vliv má patrně také globální změna klimatu, která zvětšuje výkyvy teplot a srážek a častější výskyt silných větrů. Vedle toho dochází k tzv. „vysoušení kontinentů“, tj.v krajině se drží méně vody. V poslední době naštěstí ubylo sirných imisí z elektráren a lesy se poněkud vzpamatovaly.

Máme-li se rozhodnout, jak řešit akutní kůrovcovou kalamitu a jak jí do budoucna předejít, je třeba zvážit více hledisek. Jedno je ochrana přírody a její zachování pro budoucí generace. Druhé je okamžitý ekonomický prospěch. Pokud je naším cílem zachovat les a zdravé životní prostředí, měl by cílovým stavem být smíšený les, blízký lesu přirozenému. Těžba by se měla (do množství a způsobu) upravit tak, aby se lesní půda nevyčerpávala a porost nezeslaboval. Jen zdravý, silný les zadrží vodu a zabrání povodním.

Z tohoto hlediska by asi bylo žádoucí zásahy do lesního společenství minimalizovat a nechat les přirozenému vývoji. Důležitou roli přitom hraje i zvěř (fauna)!

Druhým hlediskem je ekonomika lesního hospodaření, případně využití lesů pro sport a rekreaci. Při tom se do budoucnosti obvykle moc nehledí.

Bohužel tak u nás asi uvažuje většina lidí.

 

                                                             Ing.Jan Matys

Davle-Sloup, 4.srpna 2008

 

Poznámka.

Jsem vzděláním fyzik. Naše rodina vlastnila do roku 1948 ( a po restituci vlastní opět) asi 250 ha lesa poblíž Prahy. Od dětství jsem se kolem lesa pohyboval a účastnil lesních prací. Čerpám též ze zkušeností svého (nedávno zesnulého) otce, který ve svých pamětech popsal vývoj Davelských lesů od konce 19.století.

Jsem členem Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ).

 

Je zajímavé, že tehdy bylo(v okolí Davle) podstatně méně lesů než dnes (je to vidět na starých fotografiích). Asi se dávala přednost polnímu hospodaření a pastvě dobytka. Přesto se drželo v krajině více vody.