Roháče 2008Setkání slovenských a českých „stužáků“ a jejich příznivců k uctění památky Josefa a Petry Vavrouškových se letos konalo v Bobrovci u Liptovského Mikuláše v penzionu Jurika poslední letní víkend, tedy 19. - 21. září 2008. V článku najdete také další fotografie ze setkání.

 

 

 

Fotogalerie ze setkání v Roháčích

Z České a moravské strany se tentokrát zúčastnili z Pražanů Eva Vavroušková, Pavel Šremer se synem Petrem a Martin Říha, z Hradce Králové dorazil Mirek Petr, z Olomouce dorazila rodina Pavla Nováčka. Účast ze Slovenska byla pochopitelně bohatší a nechyběly v ní tradiční stálice jako Maňo Huba a další.

V pátek 19. 9. 2008 se sjížděli účastníci, které neodradila zima a déšť, do pozdního večera. Nejstrašnější pohled byl na pozdně večer příchozího Mirka Petra, který navzdory počasí přišel do Bobrovce ze Zuberce přes horu pěšky promrzlý, promoklý skrz naskrz a promodralý. Rozmrzal s pomocí horké sprchy a převlečení se do suchého prádla celé hodiny. V jídelně penzionu Jurika nás přivítala večeře a přátelská nálada, kterou nezkazil ani fakt, že velmi záhy došlo hostinskému a ubytovateli v jedné osobě lahvové pivo. Asi zapomněl, že „prídú Čehůni“. V neformální besedě a zábavě jsme pokračovali i tak, jen skalní pivní fandové, jako Mirek Petr a Olga Iskrová si odskočili na „točené“ do sousední zakouřené podhorské hospody. Seznámili a spřátelili se tak rychle s tamními drsnými domorodci, kteří jim nejen hned začali tykat, ale předvedli jim, jak se dá natočit „řezané“ pivo, aniž se světlé a tmavé vrstvy smíchají, takže sklenice po naplnění vypadá jako vrstevnatá usazenina, kde vespod je světlé pivo, nad ním tmavé a nad tím vším ční krásná smetanově bílá hustá pěnová čepice. Je to velmi fotogenické, méně už k pití. Zábavě se ovšem nemohli věnovat ti z účastníků, kteří museli vyhodnotit soutěž o nejlepší studentskou esej o trvale udržitelném rozvoji. Ti se trápili nad množstvím došlých textů až dlouho za 23. hodinu. Vzpomínalo se nejen na Josefa a Petru Vavrouškových, ale i na účastníky a průběh minulých Memoriálů. Mnoha lidem po celé bývalé ČSFR tak ten večer muselo zvonit v uších.

V sobotu ani po vydatné snídani z bohatého švédského stolu nezmizely chmury z tváří účastníků, způsobené předpovězeným a reálným počasím. Zataženo, drobně mrholilo, nad horami temné mraky a vrcholy v mlze. Při občasném průniku paprsků slunce škvírou v oblacích se sice tvořila před horami mírumilovná duha, ale ani ta nic dobrého neslibovala.

Nemohl jsem nevzpomenout geniální předpovědi známého českého meteorologa RNDr. Vladimíra Seiferta z Českého hydrometeorologického ústavu blahé paměti, známého z televizních předpovědí počasí, že si rozbiju hubu jedné noci při nočním výstupu na Sněžku za účelem pozorování východu slunce. Předpověděl nám tehdy, že v noci klesne náhle při mrholení teplota vzduchu někde kolem 1000 m nad mořem pod bor mrazu a kameny se začnou potahovat ledem, takže to začne být nebezpečné. Cestu nám tehdy nedoporučil. My ale pod dojmem faktu, že ještě při odchodu z chalupy v Horních Štěpanicích ve 23.00 hodin měli na venkovním teploměru +11°C jsme mu nevěřili. Ale měli jsme! Došlo na jeho slova přesně při stoupání traverzem ze Svatého Petra na svahu Kozích hřbetů k Luční boudě. Mokrá cesta se náhle začala měnit na ledovku. Stačil jeden špatný krok mimo kužel světla baterky a už jsem letěl cca 7 m po hlavě dolů do tmy a sutě. Stačil jsem jen vzepřít ruce, aby hlava nebyla to první, co po letu narazí do kamenů. Levou jsem si zlomil v zápěstí do podoby „labutího krku“ (Kolessova zlomenina tomu říkají doktoři), hlavu jsem si sice rozbil do krve taky, ale přeci jen něco ruce utlumily, takže jsem zůstal živý a schopný další chůze. Nikoliv už na Sněžku, ale do vrchlabské nemocnice. Od té doby Dr. Seifertovi bezmezně věřím, že umí předpovídat osud, ne jen počasí.

Nabalení jako pumpy na zimu a připravení na všechno pak většina odhodlaně nasedla do aut, kterými se dopravila na parkoviště u ústí Jalovecké doliny. Menšina, zejména rodiny s dětmi pak využila nabídky majitelů Juriky, že mohou místo riskantní výpravy do hor využít bazén, vodní masáže a jiné atrakce v jiném jejich zařízení ve Svatém Jánu.

Od parkoviště na rozcestí se pak vydal zástup zakuklenců v pelerínách a pláštěnkách na cestu do Jalovecké doliny a pak do doliny Parichvost. Nepřestávalo pršet, zato se s nadmořskou výškou klidné ovzduší s mlhou začalo probouzet sílícím větrem. Když jsme se přiblížili k horní hranici vysokého lesa, na zemi jsme začali nacházet kromě mechů a ze stromů shozených lišejníků a šišek první ostrůvky sněhu. A když jsme ochranu lesa ztratili definitivně, sněhová pokrývka se náhle stala souvislou a u kamenné mohyly Josefa a Petry Vavrouškových v ústí doliny Parichvost dosáhla mezi 15 až 20 cm. Z mlhy nad tím tragickým místem občas přízračně vystoupily sněhem obílené skály kolem Baníkovského sedla. Jak jiné bylo vlídné počasí roku 2005, kdy jsem tu byl s některými současnými účastníky a se svou ženou Jarkou naposledy! To jsme mohli ve slunci pod sytě modrou oblohou posedat na kameny, sníst zasloužený oběd, připít si něčím ostřejším a nespěchat dolů. Tentokrát to bylo o zdraví, ne-li o život. Kluzké kameny pokryté sněhem ztěžovaly přejití potoka na místo s mohylou a zima a vítr nedovolily delší pobyt. Přidat kámen k mohyle, připít si, zapálit svíčku v lampičce, vyfotografovat se za bídných světelných podmínek a pryč! Pádil jsem odtamtud a tiše jsem si říkal heslo polárníků „Kdo se zastaví - zmrzne“. Propocené oblečení pod mokrými svršky neskýtalo příliš tepelné izolace, ale nedalo se ani svléknout, protože pod neprodyšnými pláštěnkami a pelerínami by bylo suché prádlo za chvíli propocené stejně. Chtělo to co nejdříve být dole, převléci se do suchého a teplého oblečení teprve u auta, spustit motor a vnitřní topení a v klidu se najíst, než přijdou ostatní a ocení teplo v autě. Splnil jsem toto předsevzetí tak důkladně, že jsem ostatním utekl o 55 minut! Už najedený jsem ve vyhřáté Fábii usínal, když se objevili ostatní účastníci pochodu. Rychle jsme dojeli do svého penzionu, vysprchovali se v horké vodě, převlékli do suchého oblečení, rozvěsili jsme mokré věci, kde se dalo a většina se od rána teprve pak pořádně najedla. Pak jsme si trochu zdřímli, než jsme se začali trousit na večeři do jídelny. Protože hostinskému pivo nějak pořád nevezli, ač prý si ho objednal, vyrazili jsme na doporučení předsunuté hlídky z předešlého dne po večeři znovu do hospody. Tam byli přijati jako staří známí. Ačkoliv číšník, který jim točil pivo předchozího dne, neměl ten den službu, natočil na jejich žádost pro velký úspěch opět ona vrstevnatá piva, abychom to mohli i my ostatní obdivovat. Po dvou pivech jsme se vrátili do penzionu Jurika, kam už dorazilo mezitím alespoň lahvové pivo Gorgoň a Starobrno, a začala tradiční výměna informací o činnostech české i slovenské STUŽ a spřátelených hnutí, o politice, publicistice, o úspěších i neúspěších a vyhlídkách do budoucna až do pozdní noci. Tentokrát se nevyhlašovaly výsledky studentské soutěže o nejlepší environmentální esej hned na Memoriálu, jako v roce 2005, ale slavnostní vyhlášení bylo odloženo na později do Bratislavy. Vyměnili jsme si i různé informační materiály a dárky.

V neděli ráno po snídani jsme se rozloučili a vydali se zpět do České republiky. Po cestě jsme se ještě zastavili na salaši na nákupy ovčího sýra a dalších výrobků ovčí provenience, před Makovem a státní hranicí jsme si ještě jednou dali bryndzové halušky se slaninou. Namísto zdlouhavé cesty po dálnici D11 a silnici č. 35 přes Hradec Králové, kterou jsem zvolil na cestu tam, jsme vzhledem k o hodinu pozdnějšímu odjezdu z Bobrovce zvolili pro návrat dálnici D1. Tentokrát se na ní nic zlého až po Mirošovice neudálo a tak jsme byli už před 17. hodinou před Prahou. Cedule nás včas varovala před několika nehodami a kolonou před Prahou, takže jsme včas sjeli z dálnice na Jesenici na starou benešovskou. Mohl jsem tak doručit Šremerovi přes Písnici až do domu a pak i Evu před její dům na Vinohradech a sám dorazit domů už v 17.45. Bylo to krásné a bylo toho dost. Ještě doma jsme dosoušeli, prali, sušili věci z onoho pochodu. Ještě obstarat fotky a záznam události pro dějiny a máme zase na co vzpomínat a na co se těšit.

Snad jen počasí by mohlo být příště milosrdnější a respektovat, že šlo o poslední letní, nikoliv podzimní či zimní víkend. Příště o to požádám RNDr. Vladimíra Seiferta, který umí předpovědět vše, ne jen počasí.   

 

Fotogalerie ze setkání v Roháčích