Biblické zamyšlení ke Dni Země

I mluvil Bůh všecka slova tato, řka: Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby. Nebudeš míti bohů jiných přede mnou. Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne, A činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují, a ostříhají přikázaní mých. Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo; neboť nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdož by bral jméno jeho nadarmo. Pomni na den sobotní, abys jej světil. Šest dní pracovati budeš, a dělati všeliké dílo své; ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj i děvka tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých; nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního, a posvětil ho. | Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě. | Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví. Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky bližního svého, ani služebníka jeho, ani děvky jeho, ani vola jeho, ani osla jeho, ani cožkoli jest bližního tvého.

 

Ex. 20.1-17

 

A Ježíš odpověděl jemu, že první ze všech přikázaní jest: Slyš, Izraeli, Pán Bůh náš Pán jeden jest. Protož milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze všech mocí svých. To jest první přikázaní..Druhé pak podobné toto: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Většího přikázaní jiného nad tato není.

Mk.12.29-31

Ekologická sekce ČKA se letos (2005) chce věnovat dopadu dopravy na planetu Zemi, a k tomuto tématu orientuje i ekumenickou bohoslužbu konanou při příležitosti Dne Země v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora 26. dubna. Přestože slovo "doprava" bychom asi sotva nalezli v nějaké biblické konkordancim má i k tomuto tématu Bible mnoho co povědět.

Jako základ tohoto zamyšlení slouží dva známé a velice důležité biblické oddíly: Desatero božích přikázání ze Starého zákona a Přikázání lásky ze Zákona nového. Desatero je v Pěti knihách Mojžíšových zapsáno celé dokonce na dvou místech. V původním biblickém textu není do jednotlivých přikázání členěno. První jeho část se týká především vztahu člověka k Bohu a druhá jeho vztahu k druhému člověku. V souladu s biblickým líčením bývá zobrazováno na dvou deskách a jednotlivá přikázání bývají symbolicky vyjádřena římskými číslicemi. Protože jak stran hranice mezi těmito dvěma částmi, tak ohledně dělení do jednotlivých přikázání není plný konsensus, můžeme na vyobrazeních desek vídat na první desce první tři, čtyři či pět přikázání, zbývající pak jsou na desce druhé, která tedy symbolizuje základní úpravu vztahu člověka k člověku. Přikázání jsou vyjádřena ve druhé osobě singuláru. Ta vyjadřuje, že se tato slova týkají osobně každého člověka, že člověk je za své jednání osobně odpovědný. Nicméně v přikázáních druhé desky jde o vztahy mezi lidmi, o jednání člověka vůči druhému člověku. Člověk není na světě sám, přichází do kontaktu s druhými lidmi, musí brát na ně ohled, je na nich do značné míry závislý. Ty nejvzácnější Boží dary - vzduch, voda, úrodná půda, zdroje energie - jsou určeny ke sdílení s druhými lidmi. Hospodinu záleží nejen na jednotlivcích, nýbrž i na celku, jímž ve Starém Zákoně je především Izraelský národ.

V době vydání Mojžíšova zákona byl svět jiný než dnes. Lidí na světě od té doby mnohonásobně přibylo a nebývale se zvětšily technické možnosti člověka. Tím dochází k růstu vzájemné závislosti lidí a provázanosti celé lidské společnosti, dnes ústící do globalizace či mondializace. Už proto na jednání jednoho vůči druhému záleží dnes ještě více než dříve. Avšak ono tvrzení, že svět je dnes jiný než v době Mojžíšově, se týká dokonce daleko hlubší, skutečně kvalitativní změny, která byla manifestována před dvěma tisíciletími v Zemi, kterou Hospodin dal lidu Staré smlouvy. Tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Předmětem Božího zájmu není jen izraelský národ, nýbrž celý svět, celý kosmos, a tedy speciálně i všichni lidé.

Pro další uvažování nám poslouží známý Hardinův modelový příklad tragédie společného: V obci žije deset rodin, z nichž každá má jednu ovci; ovce se pasou na obecní louce, která jim bohatě stačí - je zřejmé, že jedna či dvě ovce navíc by se tam také ještě uživily. To si všichni uvědomí a všichni, tedy každá z rodin, si řeknou "pro mou další ovci by tu bylo pastvy dost" a tu další ovci si pořídí. Pro dvacet ovcí pastva nestačí, ovce strádají, až nakonec uhynou, a tak všechny rodiny ztratí důležitý zdroj obživy. Sobecké, byť zdánlivě z pohledu každého zúčastněného zcela nevinné počínání, nakonec ublížilo všem.

Někomu může připadat tento modelový příklad až příliš umělý. Avšak i když se všeobecně ví o nebezpečném růstu koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, i když je zcela zřejmé, jak auta dusí život ve městech, i když jsme svědky toho, jak růst silniční a dálniční sítě vede k trestuhodnému ničení životodárné půdy, nemálo je těch, kteří si řeknou "to moje auto už nehraje roli", "ta jedna moje cesta autem se už ztratí" - a ona je jedna, a zas jedna, zas jedna,... - a z výjimky se stane pravidlo. A aut je v provozu více a více - je to dokonce ještě horší než s Hardinovými ovcemi; tam totiž občané aspoň vedli své sobecké úvahy v době, když ještě prostor byl.

Provázanost v lidské společnosti se v dopravě ukazuje velice výrazně. Hromadná doprava, zvláště kolejová, je přírodě mnohem příznivější než individuální automobilismus. Jenže znamená umět trochu slevit z bezohledného individualismu, umět přizpůsobit se druhým lidem. Individuální odpovědnost znamená řešit věci společně, být ochoten ke konsensu a ke kompromisu a cílevědomě je hledat. Bohatství země nesmíme drancovat, musíme k němu přistupovat citlivě a odpovědně a vzájemně je sdílet. Nelze si počínat tak, jako by druhých nebylo. To, jak moc a jakým způsobem se my - lidé západní civilizace na přelomu 2. a 3. tisíciletí - přemisťujeme, to, jak neúměrné máme nároky na přepravu zboží, je projevem tuposti a hrubé síly, a tedy rozhodně nikoli lásky a ohleduplnosti. Takovéto počínání je v rozporu s Desaterem, které zdůrazňuje osobní odpovědnost ve vztahu k Bohu (a tedy i jeho dílu - celému stvoření, veškerenstvu, přírodě) a i ve vztahu k lidem, a tedy se týká i našeho způsobu a rozsahu dopravy.

Bible učí, že Bohu na stvoření záleží. A je to On, a nikoli my lidé, kdo má poslední slovo. My jsme povoláni plnit jeho vůli. Máme jeho přikázání přijímat s plnou odpovědností, jak vyjadřuje ona druhá osoba singuláru, v níž jsou vyjádřena. Boží zákon usměrňuje člověka ke způsobu života, který je v souladu s potřebami a možnostmi celého stvoření, k životu plnému, bohatému, odpovídajícímu místu člověka uvnitř Božího stvořitelského díla.

V Mojžíšových knihách, v Tóře je zapsáno mnohem více pokynů, příkazů a doporučení než Desatero. Mezi nimi se téměř ztrácejí slova, která pak Pán Ježíš zdůrazňuje jako základ Zákona i Proroků. Druhé desce Zákona odpovídá jejich druhá část: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého (Mk.12.31, Lv.19.18). Tedy také: budeš s bližními, s druhými lidmi, plně sdílet Boží dary. Vesničané z Hardinova příkladu se se svými bližními sdílet nechtěli. Špatně dopadli. Dnešní člověk pyšně či bezmyšlenkovitě jede, kam nemusí, použije auto, když nemusí; na vzácné Boží dary, jako je životu příznivé složení atmosféry, úrodná zem, prostor k pohybu atd., nemyslí. Velice se podobá protagonistům Hardinova příběhu. ... To je jasné varování.

Z celého Ježíšova učení je patrno, že Jeho dvě přikázání lásky spolu hluboce souvisejí: lásku k Bohu a lásku k člověku - bližnímu nelze od sebe oddělit. A odpovídaje Král, dí jim: "Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili. ... Amen pravím vám: Čehož jste koli nečinili jednomu z nejmenších těchto, ani mně jste nečinili", čteme v Jeho podobenství o Posledním soudu (Mt.25.40,45).

Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly (Mk.12.30, Dt.6.5).  Milovat Boha, to vyžaduje celého člověka. I mysl a sílu. Je třeba přemýšlet, hledat, angažovat se pro dobro a usilovat o dobro celého stvoření. Proto Stvořitel vybavil člověka schopnostmi vnímat, myslet a jednat. To se týká i zcela konkrétních věcí, tedy i dopravy a jejího začlenění do životního stylu. Pasivita, lhostejnost, bezmyšlenkovité jednání a napodobování druhých - to není řešení. Bůh stvořil člověka k svému obrazu. Chce, aby člověk činil dobro a angažoval se v jeho prospěch. Protože mu na stvoření záleží, poslal na svět Svého Syna. Tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (J.3.16). Zve nás lidi, abychom šli Jeho cestou. Říká: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a já vám odpočinutí dám (Mt.11.28,29). A apoštol Petr píše: "K tomu jste přece byli povoláni; vždyt i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích." (1.Pt.2.21). A cesta v Ježíšových šlépějích se může a má projevit i v tak nenáboženské oblasti, jakou je doprava.

Jiří Nečas