_-_kopie.jpg)
Koncem 80.let minulého století jsem pracoval na odboru územního plánování a stavebního řádu Severočeského KNV v Ústí n. L., v jehož systemizaci byla i krajská geoložka RNDr. Mirka Blažková. Byli jsme připomínkovým místem v řízeních o stanovení dobývacích prostorů, plánů otvírky a dobývání a povolování těžeb, vedených Obvodním báňským úřadem v Mostě. Díky tomu jsme sledovali i záměry Velkolomu Čsl. armády v postupu těžby až k výchozu sloje pod hřebenem Krušných hor v prostoru Jezeří a Jánský vrch a průběh střetu tohoto záměru s památkovou ochranou zámku Jezeří. Zatímco krajští památkáři a Ministerstvo kultury byli vrchností donuceni k sejmutí památkové ochrany ze zámku a arboreta pod ním, nevzdaly to občanské spolky.
Vznikl velmi agilní Spolek pro záchranu Jezeří a další ekologické iniciativy, které boj za záchranu jedinečného barokního zámku se slavnou minulostí nevzdaly. Patřili k nim mimo jiné i tehdejší kastelán zámku Slabý, památkář Pavel Koukal a Věra Bartošková z Duchcova, Petr Pakosta z Hory Sv. Kateřiny, Vladimír Buřt z Horního Jiřetína, Mirek Brožík a další lidé z blízkého Litvínova, právník JUDr. Lubomír Voleník, ale také ekonom Ing. Jaroslav Stoklasa, architekt - územní plánovač Ing. arch. Zdeněk Stáhlík, přírodovědkyně Ing. Marie Lafarová a geolog RNDr. Jan Marek. Právě on upozorňoval na nebezpečí, ukryté v masivu ostrohu, na kterém zámek stojí, a v puklinovém systému souvisejícím s podkrušnohorským tektonickým zlomem, pokud se odlehčí těžbou uhlí až na výchoz sloje pata tohoto masivu. Hrozil obrovský sesuv nejen sutě a eluviálních usazenin na svahu, ale celých horninových ker do těžební jámy, ohrožující i horníky a těžební stroje na přilehlých řezech.
Posledně jmenovaný se jednoho dne objevil u nás na odboru a předložil krajské geoložce výsledek počítačového modelování chování jižních svahů Krušných hor, pokud těžba skutečně dorazí až k výchozu sloje pod Jezeřím a pod Jánským vrchem. Studie, zpracovaná na VUT Brno za účasti uznávaného geologa prof. Mencla prokazovala, že skutečně dojde k masivnímu sesuvu. Studie byla označena jako „Důvěrné“, ale nám to přišlo natolik alarmující a závažné, že jsme k tomu svolali tiskovou konferenci a tato fakta předestřeli širší veřejnosti. Díky odvaze novinářky Rudého práva se problém dostal na stůl ÚV KSČ a několika ministerstev, byly zadány práce na monitorování chování ohrožených svahů a velkým úspěchem společného úsilí bylo, že byla zámku navrácena i památková ochrana. Spolek pro záchranu Jezeří se transformoval do Spolku za obnovu Jezeří, protože stát nadále neposkytoval dostatečné prostředky na jeho záchranu - ostatně tento stav trvá dodnes. Lidé, kteří se angažovali při jeho záchraně, však rozšířili své pole působnosti na celou Severočeskou hnědouhelnou pánev a na záchranu zbylých segmentů původní přírody a krajiny, zbylých ostrůvků původního osídlení, památek, archeologických nalezišť, když se po roce 1990 spolu s nově vzniklým MŽP spolupodíleli na vzniku vládami schváleného Programu ozdravení pánevní oblasti Severních Čech a na stanovení tzv. „územních ekologických limitů těžby“. Spolu s dalšími, jako byli Ing. Ivan Dejmal, starosta Litvínova a později poslanec Milan Šťovíček, pokračovatel ve Stáhlíkově územně-plánovacím díle Ing. Karel Beránek a další dál bojovali proti snahám tyto limity prolomit, a i když ne všude se to podařilo a boj nekončí. Mají nesmrtelnou zásluhu na záchraně mnohých zděděných hodnot v tomto tak postiženém kraji. Mnozí z těchto bojovníků už mezi námi nejsou – Stoklasa, Stáhlík, Dejmal, a teď k nim tedy přibyl i „spiritus agens“ záchrany, RNDr. Jan Marek. Jejich zásluh bychom neměli nikdy zapomenout, protože oni to byli, kdo začali „bod obratu“ ve vývoji životního prostředí v Ústeckém kraji. Čest jejich památce.
V Hradci Králové 14. 4. 2021