Ačkoliv to bude v březnu 2005 již 10 let, co zahynuli pod lavinou v dolině Parichvost Josef a Petra Vavrouškových, do letošního léta jsem ještě nebyl na žádném Memoriálu, konaném STUŽ na místě tragedie každoročně od podzimu 1995. Letos jsem se rozhodl to napravit, vzít sebou i svou ženu Jarku a nabídl jsem Evě Vavrouškové, že vezmu naše auto a “odřídím to“ tam i zpět. Dva dny před odjezdem se připojil i Pavel Šremer a tak jsme jeli ve čtyřech. Kupodivu jsme se i se zavazadly vešli do naší krátké Fábie.

Vyjeli jsme v 9.00 ráno, naložili škatuli materiálů u Karla Jecha na MŽP a vyrazili po dálnici na východ. Obědvali jsme v motorestu „Na peci“ před Prostějovem. Až před město Hranice na Moravě, kde končí čtyřpruhová komunikace, ubíhala cesta hladce, tam však nastaly problémy. Zácpa před městem, způsobená stavební činností na vozovce a svedením dopravy do jediného pruhu pro oba směry, několikeré špatné odbočení ve Valašském Meziříčí v dalších zácpách nás zdržely natolik, že namísto v plánovaných 17.00 hodin jsme dorazili do Ondrášové u Liptovského Mikuláše až v 18.00 hodin.

Zde se již podesáté sešli přátelé a známí s české i slovenské Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ) s Evou Vavrouškovou v Západních Tatrách – Roháčích, aby uctili památku Josefa a Petry Vavrouškových. Jubilejní desátý ročník Memoriálu Josefa a Petry Vavrouškových se konal 17. – 19. září 2004, tedy o víkendu po týdnu, kdy by se Josef Vavroušek dožil 60 let a kdy slavila narozeniny i Eva Vavroušková.

Zhruba 30 účastníků se sešlo tentokrát v hotelu Pyramída v Ondrášové u Liptovského Mikuláše. Program víkendu byl zahájen již v pátek 17. 9. večer vyhlášením výsledků studentské soutěže o nejlepší environmentální esej a odměněním jejích vítězů. K dispozici účastníkům byly četné dovezené publikace a další odborné i osvětové materiály, zpracované v obou zemích. Jídelna hotelu byla pro tyto dny vyzdobena vlajkou světového summitu OSN o životním prostředí v Rio de Janeiro 1992, kterou Josef Vavroušek přivezl a věnoval později Pavlovi Šremerovi. Večer byla příležitost popovídat si se starými známými a seznámit se s dalšími zajímavými lidmi. Objevem pro nás byla zejména neobyčejně zajímavá a samorostlá paní Iskrová odněkud od Bánské Bystrice.

V sobotu 18. 9. ráno se zdraví účastníci Memoriálu vecpali do aut, které byly k dispozici a odjeli do výchozího místa cesty do doliny Parichvost na začátek Jalovecké doliny. Zmínka o zdravých účastnících je na místě, neboť akutní trávicí potíže, způsobené patrně požitím tatarské omáčky v nádražní restauraci, připoutaly do blízkosti hotelu a zejména WC manžele Zemanovi tak, že se nemohli zúčastnit. Poté se v krásném slunečném počasí a za cinkání zvonců pasoucích se ovcí vydali účastníci na několikahodinový výstup Jaloveckou dolinou do doliny Parichvost. Zástup se brzy roztrhal na menší skupinky podle nasazeného tempa, což zejména v závěru, při odbočení do doliny Parichvost, vzbudilo u opozdilců pochyby, zda jdou správným směrem. Označení doliny Parichvost totiž po navázání zelené a modré na žlutou turistickou značku zmizelo z rozcestníků a zůstalo tam jen Baníkovské sedlo, což mohlo vzbuzovat dojem, že jsme někde přehlédli a minuli správnou odbočku. Naštěstí se vše v dobré obrátilo, když i skupinka, zdržovaná pomalejším postupem nedoléčeného a bolestivého kotníku po „zvrtnutí“ s výronem krve Jarky Říhové, dorazila na správné místo. Bylo jím místo nálezu těl Josefa a Petry Vavrouškových po zasypání lavinou v březnu 1995, na malé kamenité moréně v korytě potoka, vytékajícího ze závěru doliny Parichvost. Zde ti rychlejší již odpočívali a obědvali poté, co každý přidal svůj kámen na malou kamennou mohylu, připomínající tragédii z před 9 a ½ roku. Přidali jsme tedy své první kameny, neboť jsme zde byli poprvé, poseděli a zavzpomínali s Evou Vavrouškovou na ty světlé chvíle, kdy byli Pepík a Petra ještě mezi námi. Část účastníků se vydala ještě výše do Baníkovského sedla, ale většina poseděla zde a pak se vracela pomalu dolů. I tak se začalo při sestupu v hluboké Jalovecké dolině již šeřit, jak se slunce sklánělo k západu a začalo se ochlazovat, takže bylo příjemné, když jsme znovu vyšli na slunné louky u výstupu z doliny a ještě se mohli ohřát v paprscích slunce. Odjeli jsme zpět do hotelu, vysprchovali se, převlékli do čistého a suchého prádla a oblečení a byl čas k večeři. Ještě jsme stačili vyfotografovat krásný západ slunce a sešli jsme do jídelny k večeři.

Po ní podali zástupci české i slovenské STUŽ krátké informace o činnosti organizace za období od minulého setkání a o aktuálních problémech životního prostředí v obou zemích. Při tom velmi rušil fakt, že personál jídelny nedokázal zabránit vstupu do jídelny jiným hostům, neboť v sousední restauraci se konala uzavřená oslava narozenin nějakého domorodce a hosté hotelu se neměli kde jinde najíst. To by nevadilo, kdyby se dokázali tiše najíst a odešli, jenže oni měli chuť pít a bavit se a tak zoufale rušili, zejména jacísi Poláci hned u stolu vedle nás.

Proto jsme se vydali do jiného podniku, který sice měl mít od 22 hodin zavřeno, ale kvůli nám a ještě jedné společnosti z Liptovského Mikuláše „přetáhl“ zavírací hodinu až téměř do 2.00 v noci. Vinárna „U Muzikantů“ se ukázala jako výborný nápad. Dobré víno, příjemná obsluha a zpěv za doprovodu kytar střídavě v „naší“ místnosti a vedlejším baru s místní společností byly velmi příjemným zážitkem. Ani z cen nás neranila mrtvice, takže spát jsme šli ve výborném rozpoložení.

Ráno jsme sbalili, nasnídali se, se zdvořilým odmítnutím kvůli dlouhé cestě a povinnostem doma poděkovali Mikulášovi Hubovi za pozvání ještě na jeho soukromou chalupu „po cestě“ a vyjeli jsme zpět do Prahy. Na rozdíl od páteční nervózní cesty se zácpami na silnicích už od Hranic na Moravě cesta zpět proběhla až po Prahu hladce. Pavla jsme vysadili na Jižním Městě, Evu u ní doma i se škatulí materiálů ze Slovenska a po natankování u benzinové pumpy jsme ve zdraví dorazili v 17.00 hodin domů.

Tak jsme v klidu stihli se vybalit, převléci a připravit na návštěvu dcery Štěpánky s manželem Pepínem a vnukem Matějem, který 20. září slaví 3 roky od svého narození.

Druhý den jsem dal přenést obrázky z digitálního fotoaparátu na CD-disk a uložil si je do počítače, vytiskl jednu sadu na barevné tiskárně a poslal e-mailem Evě Vavrouškové, Pavlovi Šremerovi i na Slovensko a dal je udělat i jako fotografie do alba. Teprve tím pro mne celá zdařilá akce skončila. Se ženou jsme se shodli, že jsme rádi, že jsme se k té cestě konečně odhodlali a že to rozhodně stálo za tu námahu. Bylo to fajn a můžeme to jen doporučit i ostatním členům STUŽ, dalším přátelům a spolupracovníkům nebo ctitelům odkazu Josefa Vavrouška. Je to krásný kus země a lze potkat výborné lidi. Co víc si přát?