Jednou někdy na začátku osmdesátých let za mnou do oddělení antropoekologie v Ústavu krajinné ekologie ČSAV v Malé plynární přišel takový vysoký sympatický mladík a velice zdvořile mě požádal o nějakou literaturu k problematice životního prostředí se zaměřením na ekonomii a na rozhodování. Už nevím, kdo ho za mnou poslal, ale byla to zhruba parketa, kterou jsme v našem oddělení brousili. Tak jsem mu půjčil několik prací z literatury a věnoval pár svých separátů a očekával jsem, že od něj mám na dost dlouho pokoj.

Leč neuplynulo snad ani čtrnáct dní a ten hoch se objevil znovu, vrátil mi zapůjčené materiály a chtěl další. Z rozhovoru jsem ke svému překvapení poznal, že to, co jsem mu půjčil nebo věnoval nejen přečetl, ale věděl, co v tom je a jak je to myšleno. To mě dost mile překvapilo a samozřejmě jsem mu půjčil další literaturu a pak jsme se o ní bavili a poznal jsem, že je to velice rychle chápající kluk s velkým zanícením pro věc. Nastoupil do VÚVTR, což byl Výzkumný ústav vědecko technického rozvoje, patřící Federálnímu ministerstvu pro technický a investiční rozvoj. Tam dostal na starost právě problematiku životního prostředí, která v té době začala být pro „stranu a vládu“ dosti palčivá.

Ekologická sekce Biologické společnosti ČSAV totiž v roce 1984 zpracovala Zprávu o stavu životního prostředí v ČSSR a předala ji „straně a vládě“. Současně se ji podařilo dostat ven a vyšla nejen v Le Mondu, ale vysílala ji na pokračování Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. To byl ovšem průšvih, protože se občané dozvěděli, v čem žijí. A tak politici museli udělat různé úlitby a proto, kromě jiného, vytvořili při VÚVTR oddělení, které mělo zkoumat co s tím. A tam dostal v roce 1984 tento tzv. státní úkol Pepa Vavroušek.

Jenže ten se ho ujal s velkou vervou. Vytvořil asi dvaceti až třicetičlenný poradní tým z nejlepších odborníků přírodních a společenských věd v té době u nás. Ten měl za úkol vypracovat návrh na změny v řízení životního prostředí. Po několika seminářích a vypracovaných dílčích zprávách zpracoval Pepa závěrečnou zprávu, která byla tak dobrá, že nikdy za minulého režimu nebyla realizována. Knížka s charakteristickým názvem „Životní prostředí a sebeřízení společnosti“ byla připravena k vydání v září 1989 a proto mohla vyjít hned v dubnu 1990. Byla základem pro další řízení péče o životní prostředí. Bohužel je dosud nerealizovaná v plném rozsahu. .

Samozřejmě, když jsme poznali, co je Pepa zač, najmenovali jsme ho v polovině osmdesátých let do výboru Ekologické sekce Biologické společnosti ČSAV. Ta organizovala každý měsíc semináře a jednou ročně velká odborná sympozia k problematice životního prostředí. Z nich se publikovaly velmi zajímavé materiály a přidávaly se i překlady nejnovějších zahraničních publikací. Ekologická sekce v té době byla hlavním informátorem odborné i laické veřejnosti o stavu životního prostředí a jeho řešení. Pepa tam dokonale zapadl. Na začátku roku 1989 se aktivně zúčastnil i schůzky s tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Hegenbartem, který v rámci „perestrojky“ chtěl na problematice životního prostředí získat politické ostruhy. Vylíčili jsme mu velice otevřeně skutečný stav hrozivých problémů a on na nás chtěl vypracování návrhů na řešení. Leč nakonec naše pracovní skupina byla konzervativním křídlem v partaji rozprášena.

Už v průběhu roku 1989 Pepa byl jedním ze zakladatelů Kruhu nezávislé inteligence. A samozřejmě byl u vytvoření Občanského fóra a zasedal od začátku v Laterně Magice. V polovině roku 1990 byl jmenován do funkce ministra a předsedy Federálního výboru životního prostředí a vytvořil příslušné ministerstvo.

Když jsem odešel z českého Ministerstva pro životní prostředí, nabídl mi, abych od ledna 1991 k němu nastoupil jako poradce. Byla to opravdu velice dobrá a radostná spolupráce, protože Pepa byl naprosto neformální ministr. Samozřejmě chodil domů pěšky a přes rameno měl tu svou známou odřenou četnickou tašku, ve které si nesl materiály k prostudování. Kdo ho potkal v jeho zelené bundě a džínech, jistě by nevěřil, že je to pan ministr. Když jsem k němu přišel někdy večer do kanceláře, našel jsem ho, jak si po celém dnu rovná v obleku záda vleže na podlaze, má zuté boty a v této poloze se mnou projednával příslušné záležitosti. Byl neuvěřitelně přátelský ke všem svým spolupracovníkům a všichni bychom se přetrhli, když si něco vymyslel. A vymýšlel si toho hodně.

Nejslavnější příklad takového vymýšlení bylo jeho rozhodnutí svolat v roce 1991 všechny evropské ministry životního prostředí na Dobříš. Pepa během tohoto setkání navázal s většinou z nich naprosto neformální vztahy a určitě to také přispělo k úspěchu jednání. Dobříš se stala pro evropské životní prostředí pojmem a položila základ pro budoucí spolupráci a setkávání ministrů životního prostředí a pro utvoření Evropského centra pro životní prostředí, což obojí funguje dosud.

Kromě jiného se nám také podařilo přesvědčit osobního tajemníka britského Prince Charlese, který se zabývá i problematikou životního prostředí, aby při své návštěvě České republiky v roce 1991 navštívil i zámek Jezeří u Mostu. Ten se za minulého režimu podařilo zachránit jako významnou kulturní památku před likvidací těžbou. Doufali jsme, že až uvidí, v jak katastrofálním stavu zámek po opuštění vojskem je, přispěje nějakou tou librou na jeho obnovu.

Součástí oficielní návštěvy byla večeře na Hradě, při které Pepa s Evou seděli u hlavního stolu s Princem Charlesem a Dianou, s panem prezidentem Havlem a paní Olgou a s dalšími nejvyššími představiteli státu. Druhý den se na Ruzyni konalo oficielní rozloučení včetně červených koberců a Čestné hradní stráže a Charles odstartoval se svým letadlem, které sám pilotoval. Za chvilku přistál na letišti v Žatci. Návštěva Jezeří byla totiž více méně soukromá po skončení oficielní části. Bylo to poprvé, kdy představitel západního státu přistál na vojenském letišti ještě fungující Varšavské smlouvy. Po vystoupení ho vítal Pepa jako starého kamaráda. Pak jsme jeli přes měsíční krajinu Severočeské uhelné pánve se zastávkami, které princem očividně otřásly. Stav zámku byl pro něj dalším otřesem. Leč odletěl z Žatce a ani Pepův šarm z něj žádné libry nevyrazil.

Po prohraných volbách v roce 1992 musel Pepa odejít od rozdělané práce, což pro něj byl určitě největší šok. Přešel nejprve do Ústavu aplikované ekologie v Kostelci n.Č. lesy, později pak na Fakultu sociálních věd UK, kde předával své znalosti mladé generaci. Měl již připraven projekt založení samostatné Katedry sociální ekologie (Ekologie člověka), jeho práci dokončil až Ivan Rynda.

Ekologická sekce skončila svou činnost prakticky hned po Listopadu, protože většina členů jejího výboru se ujala různých funkcí na obou ministerstvech životního prostředí, která vedli Moldan a Vavroušek. Všichni ostatní členové se s nadšením té doby vrhli na různé úkoly, spojené se zlepšováním životního prostředí. Ale všem nám chyběla možnost setkávání a diskutování o nejrůznějších ekologických problémech, jak jsme na to byli zvyklí. Proto v roce 1992 založil Pepa na troskách Ekologické sekce Společnost pro trvale udržitelný život a stal se jejím prvním předsedou. Ta pokračuje v tradici besídek Ekologické sekce ve velice rozšířené podobě dosud.,

Jedno březnové pondělí v roce 1995 jsme měli v podolském Domečku schůzi výboru STUŽ, na kterou měl Pepa přijít. Byl s dcerou Petrou na horolezecké túře na svém milovaném Slovensku a měl se vrátit tak, aby schůzi stihl, ale stále nepřicházel. Eva spěchala domů, protože předpokládala, že jim ujel vlak a přijedou večerním rychlíkem. Bohužel nepřijeli.

Pepovi by bylo letos neuvěřitelných šedesát let.

 

Jaroslav Stoklasa, duben 2004