Jistě nejsem v této zemi sám, kdo má pocit, že se u nás chronicky nedostává ze strany státu vědcům, ekologům, environmentalistům a aktivistům působícím v ochraně životního prostředí stejné pozornosti a stejných poct, jako politikům, ekonomickým lídrům, sportovcům či známým osobnostem kultury. Při tom i v tomto sále je několik osobností, které by si to zasloužily. Sveřepě proto už léta nominuji takové lidi na ocenění, jakou představují Cena Josefa Vavrouška, Cena Ivana Dejmala nebo Cena ředitele Správy KRNAP, a jsem rád, když moje nominace zaujmou příslušné poroty. Letos je pro mne obzvláštním potěšením, že po nedávném udělení Ceny ředitele Správy Krkonošského národního parku mnou nominované novinářce paní Elišce Pilařové jsem uspěl i s nominací dalšího ekologického novináře RNDr. Ivana Makáska, tentokrát  na Cenu Josefa Vavrouška.

Když jsem procházel seznam laureátů této ceny od jejího vzniku, abych nenominoval někoho, kdo už tu cenu dostal, na jednu stranu mne potěšilo, že Ivan mezi nimi není, ale také mne to překvapilo. Ivan je totiž pro mne člověkem, který si ji zasloužil už dávno. Je to nebývalý zjev, kterého bych přirovnal ke vzrostlému a velmi košatému stromu. Stromu s kořeny v přírodě a krajině, v historii jejího vnímání, poznávání a osvíceného užívání, z níž čerpá od žákovských let, a s mnoha různými větvemi zájmů a aktivit, jakými byly tábornictví, tramping a činnost ve skautských oddílech, kde se zájmy o poznání a ochranu přírody pojily s výchovou k přátelství, ke spolupráci na společném díle, s empatií, vzájemnou podporou a pomocí v onom foglarovském duchu. Ale také s lesní moudrostí, s respektem ke znalostem přírodních národů a lidí o přírodních a léčivých zdrojích pralesů, tundry, prérií i vod, které je třeba užívat s mírou, chránit a ne kácet, trávit odpady či měnit na agrární monokulturní pouště. Stal se členem indiánského spolku Dakota, který později zapojil do prvních ekologických aktivit v tzv. „Lesních cvičných oddílech při Sboru ochrany přírody“ při Národním muzeu, a stal se jedním z jejich lektorů. Ivan při studiu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy poznal mnoho skvělých přírodovědců, vysokoškolských pedagogů, seznámil se s tolika zajímavými a inspirujícími lidmi, trpícími frustrací z ignorantství komunistického režimu k životnímu prostředí a lidskému zdraví, že pocítil brzy potřebu sdružit síly. Připojil se ke snahám organizovat nevládní organizace a aktivity, které by této ignoranci čelily jednak přímou prací v terénu, jednak snahou přenášet tyto zájmy do širší, do té doby netečné veřejnosti, a také směrem k mládeži, o jejíž budoucnost jde.

Tak se seznámil mimo jiné i s Otakarem Leiským, speleologem Jaroslavem Hromasem, geologem Vojenem Ložkem a dalšími odborníky. Rozšiřoval tak nejen své znalosti, ale i oblasti svých aktivit a síť spřízněných duší. Využívali k tomu při trvajícím zákazu činnosti české skautské organizace Český Junák po roce 1968 postupně krytí dalšími, třeba jen dočasně povolenými organizacemi, jako byl turistický oddíl Psohlavci, později TIS, pak hnutí Brontosaurus, vystupující pod ochranou SSM a redakce časopisu Mladý svět, kde poznal i naše pozdější kolegy ze STUŽ Elišku Novákovou, Mirka Martiše, Václava Petříčka, ale také novináře Josefa Velka a kreslíře Vladimíra Jiránka. Dále Svazu ochrany přírody a krajiny, kde vznikl 68. oddíl nazvaný latinským názvem pro pampelišku Taraxacum, a nakonec i ČSOP – Českého svazu ochrany přírody. Oddíl začal od března 1976 vydávat stejnojmenný ochranářský časopis, jež se stal po jeho podzimním zákazu prototypem v témže roce založené Niky, která pak pod redakčním vedením Ivana Makáska vycházela přes čtvrt století. Oblastmi jejich působení v terénu byly především Český Kras a Brdy, kde se zájmy ochrany přírody a krajiny střetávaly, ale i doplňovaly jednak s těžbou vápence, jednak s existencí vojenského újezdu a dělostřeleckého cvičiště. Shromažďovali informace o tamní geologii, vodním režimu, o rostlinách a živočiších, zapojovali se do různých ochranářských a studijních programů, pořádali výstavy a přednášky pro veřejnost a mládež. Bylo přirozené, že se jejich tykadla dostala i do kontaktů s Moravany, především v Brně, kde se etabloval ochranářský časopis Veronika, se Slováky, jako Maňo Huba, i do vazeb přeshraničních – např. s IYF – International Youth Federation for Environmental Studies and Conservation. První kontakty zprostředkoval RNDr. Jan Čeřovský ze SÚPPOP. Časopis Nika se stal výkladcem ekologické osvěty a environmentálních aktivit nevládních hnutí, svým obsahem se nikdy zcela nepodřídil vládní kuratele a díky své kritičnosti zažíval střídavě období, kdy byl trpěn, s obdobími relativních přízní či naopak pokusů o jeho likvidaci. Přesto se vyvíjel co do rozsahu, kvality obsahu, grafické úrovně od malých nákladů černobílého vydání až po barevné obálky a později i ilustrace uvnitř. Vedle činností pro Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, kde se seznámil mimo jiné s RNDr. Jaromírem Strejčkem, či pro SÚPPOP, tak Ivan Makásek musel čelit mnohým překážkám, pokusům o cenzurní zásahy, trvale bojovat o zajištění financování. Propagace činnosti PSSPPOP tak byla vítanou pomocí při snaze Niku udržet a rozvíjet. Díky tomu mohla informovat i o mezinárodních aktivitách, o důležitých publikacích jako Meze růstu Meadowsových, výstupech práce Římského klubu a dalších, které by se jinak do českého povědomí díky laskavé péči komunistické cenzury nedostaly.

Na půdě ČSAV však byly tyto mezinárodní aktivity pozorně sledovány a v roce 1979 začala působit v rámci Biologické společnosti tzv. „Ekologická sekce“. Zaštítil ji Prof. Emil Hadač, členy se stali mimo jiných i geolog RNDr. Bedřich Moldan, RNDr.Pavel Trpák, právník JUDr. Václav Mezřický a ekonom Ing. Jaroslav Stoklasa. Sekce postupně nabírala další odborníky, jako systémového inženýra a člena Klubu nezávislé inteligence Ing. Josefa Vavrouška, územního plánovače Ing. arch. Zdeňka Stáhlíka nebo lesníka a ekologa Ing. Igora Míchala, oba z Terplanu Praha. A tak není divu, že se začátkem 80. let stal platným členem i publicista Ivan Makásek. Uchoval si však relativní nezávislost a vlastní názor. Kritizoval a zveřejňoval cizí kritická stanoviska na některé investice a záměry, ke kterým i sekce mlčela, jako např. projekt přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně v Jeseníkách, nebo nově rozvíjenou jadernou energetiku, kampaň „náhradních rekultivací“ za zábory ZPF, ničící mokřady a nivní mokré louky v povodí Stropnice, vodní dílo na Dunaji Gabčíkovo – Nagymáros a další. Na základě kvality časopisu Nika se Ivanovi a několika dalším Čechům dostalo v roce 1982 pozvání našich nevládních aktivistů na světový kongres ochrany přírody do keňského Nairobi. Nice se tak dostalo i mezinárodního uznání a nebylo už snadné časopis „dusit“.

Cestu Ivan s přáteli využili nejen k účasti na kongresu, ale i k poznání vnitrozemí a k návštěvě hrobu zakladatele světového skautingu Sira Roberta Baden – Powella. Odvedl pak obrovskou propagační práci i díky postupnému zvýšení nákladu, inspiroval vznik dalších periodik, jako Arniky apod. V roce 1990 se po tzv. „sametové revoluci“ velká většina členů této party dostala do vládních funkcí, Nika ale přežila a vycházela dál. Ivan Makásek se však nenechal ukolébat selankou „sametovosti“ Listopadu 1979 a zachoval si kritický odstup od vládní moci i potom; ostatně podobně, jako např. Karel Kryl. Podporoval vznik nové environmentální legislativy, aktivity k ozdravění životního prostředí MŽP a vlády premiéra Pitharta, ale dál kritizoval a v Nice poskytoval prostor pro nekonformní názory, takže se stal on i časopis nepohodlným i některým novým držitelům moci a úřadům. K udržení časopisu a jeho financování musel akceptovat rozšíření obsahu časopisu o reklamu podniků, ale vybíral si, kterých. Problémy s financováním a vydáváním časopisu Nika neustávaly, naopak narostly některé dluhy po nesplnění příslibů donátorů. MŽP zrušilo redakci Niky nájemní smlouvu o užívání tamních prostorů.

V roce 2005 byl Ivan Makásek nucen podepsat za občanské sdružení Nika smlouvu s Centrem environmentálních studií (CES) z Botanické zahrady v Praze Troji o převodu Niky pod tuto instituci, kterou reprezentoval pozdější pražský radní a náměstek primátora Prahy RNDr. Miloš Gregar. Jak se později ukázalo, neměla tato záštita patrně jiný cíl, než smlouvu nedodržet a časopis Nika po 25 letech zahubit. CES nedokázal ani po roce zajistit prostory pro činnost redakce v souladu s ustanovením smlouvy. Novým šéfům se zdál obsah posledního čísla Niky I/2005 příliš odborný, chtěli by ho spíše proměnit na popularizující geografický časopis typu National Geografic, Lidé a Země apod. Nepomáhalo, že se Ivan stal na krátký čas v roce 2004 poradcem premiéra Jiřího Paroubka. Tuto epizodu ukončila v roce 2005 kauza lokalizace firmy Hyundai v Mošnově nebo v Holešově, nakonec skončila v Nošovicích. Ivan do podkladů poukázal na fakt, že Ostravsko je plné brownfieldů a není důvod zabírat zemědělskou půdu, tím méně na hranicích s CHKO Beskydy nebo Poodří. Premiér nic z toho neuplatnil a tak Ivan došel k názoru, že takové poradenství nemá smysl. Odešel do důchodu a splnil si některé sny o cestování, jako návštěvu Britské Kolumbie či Yukonu, napsal své knížky o Indiánech, a v roce 2018 sepsal a vlastním nákladem vydal téměř pětisetstránkovou bilanci svého života „Moje léta s Nikou“ s podtitulem Cesta ekologického novináře, která probíhala nejen s Nikou.

Co říci závěrem? Ivan byl a je nezmar, jehož elán a energii mu můžeme i v jeho dnešním věku závidět. Pral se za slušné mezilidské vztahy, za kvalitu životního prostředí a za ekologickou výchovu a osvětu celý život. Na rozdíl od některých za to nezískal žádné lukrativní prebendy a držel se dál od přímé politické moci. Nejen proto si Cenu Josefa Vavrouška nesporně zaslouží.

Děkuji Vám za pozornost.

V Hradci Králové 4. května 2019