Přání či potřeba být na dvou místech současně jsou asi odvěké. V moderní době, v éře zrychlujícího se životního stylu a přehršle nabídek nejrůznějších aktivit, tento fenomén nabývá na významu. Příroda nás však touto schopností (jistě moudře) nevybavila. Aktuálně si to uvědomili i někteří účastníci přírodovědné exkurze Odpoledne v hradecké přírodě pořádané východočeskou STUŽkou v symbióze s přírodovědným oddělením Muzea východních Čech. Termín konání této tradiční akce totiž právě kolidoval s vrcholícím turnajem mistrovství světa v hokeji, konkrétně se čtvrtfinálovým utkáním mezi nabušenými týmy ČR a USA, které bez milosti rozhodovalo o postupu mezi nejlepší čtyři mančafty planety, ba možná celého univerza.
V době zahajovacího hvizdu zmíněného zápasu naši přátelé přírody již soustředěně prozkoumávali snad nejohroženější přírodní lokalitu města, Březhradské písčiny. Lokalitu mimo odborné kruhy neznámou, zarůstající, tudíž ztrácející svou výjimečnost, navíc bez ochrany a pozornosti, kterou by si dozajista zasloužila. Ano, jde o nadmíru vzácný biotop, sice chudý na kytičky, ale bohatý životem hmyzu a hmyzích predátorů.
Právě ve chvíli, kdy čeští fanoušci v kodaňské hokejové aréně a před televizními obrazovkami buráceli nadšením po prvním gólu, se milovníci přírody skláněli nad krásně fotogenickým samečkem modráska jehlicového, přičemž vášnivý hokejový fanoušek a ornitolog v jedné osobě sebou podivně, exaltovaně trhl. Jen on ví, že za rozmazaný snímek může tahle pavědecká telepatie. To by nikdo z těch, kteří vzápětí nerušeně obdivují jestřábníky chlupáčky, pelyněk ladní, rožec rolní žláznatý a choroš poloplástvový, nepochopil. Ostatně představovat si v této situaci počmáranou hokejovou plochu, na které se postavy s vycpanými rameny honí za černým válečkem, je i pro toho největšího fandu tohoto sportu velmi náročné.
Nuže, vraťme se do reality. Před očima se mihl ohniváček černokřídlý, v pozadí zvonivě kovově zapěje cvrčilka zelená a hejno špačků ve svatebním šatu hoduje v nízkém travním pažitu. Místo připomíná středomořskou krajinu s podvyživeným porostem – ojedinělými nízkými borovicemi, mezi řídkou trávou prosvítá hlinitopísčitá půda, která rychle vcucne každou kapku deště, o čemž se účastníci roztahující deštníky právě přesvědčují.
A je tu další gól. Ornitolog neuroticky zamrká a oklepe hlavou. Nezasvěcený se může domnívat, že to jen účastně přikyvuje k ujištění, že se tu skvěle daří samotářské včele pískorypce potulné, motýlu přástevníku užankovému a trsům paličkovce šedavého.
Uff! A je vyrovnáno. Mandelinka trnitá však nehne ani tykadlem. Stejně tak larvy kovaříka šedého zvaného myšák a bázlivce černého zůstávají k této skutečnosti zcela netečné.
Napínavé utkání vrcholí, Češi se za hurónského řevu v místní osvěžovně ujímají vedení a přátelé přírody míří k poslední dnešní zastávce – nedalekému písníku Dubina. Sem už, v okamžiku, kdy se situace na ledě obrací, zklamání z hospody nedolehne. Déšť sice slábne, ale na hokejovém nebi se povážlivě zatahuje. A co na to náš ornitolog? - I když už asi tuší hokejovou katastrofu, u písníku rázem ožije. Probouzí ho nad vodou rezonující zpěv malého bahňáka kulíka říčního a zaměstnává náročné počítání hnízdních nor nyní již vzácné břehule říční. A zrovinka když naši hokejoví reprezentanti klopí poražené hlavy, zahlaholí vítězný pokřik sportovně indiferentního entomologa. Inu, jsou to ale paradoxy, že?
A kdo za to může? No přece cvrčík mravenčí. Že jste o něm ještě neslyšeli? – Vaše chyba. Můžete se však o něm dočíst na internetu, stejně jako o hrdinném boji naší hokejové třiadvacítky. Jen to nebude hned na úvodní stránce a tak velkými písmeny.
Účastníky přírodovědné exkurze provázeli botanička RNDr. Věra Samková Ph.D., entomolog Miroslav Mikát (oba z Muzea východních Čech) a ornitolog Ing. Ivan Tláskal z České společnosti ornitologické.
