V Bratislavě si ochranáři a historici i další aktéři a badatelé připomenuli třicáté výročí vzniku publikace Bratislava nahlas, kterou Václav Havel nazval slovenskou Chartou 771)
Uskutečnily se dvě akce: nejprve 24. října 2017 konference Bratislava/nahlas: Ochranářské hnutí v zápase s komunistickým režimem, organizovaná Ústavem paměti národa ve spolupráci s Konrad Adenauer Stiftung a magistrátem Bratislavy v historické Zrkadlové sieni Primaciálneho paláca v Bratislavě (místě podpisu prešpurského/bratislavského míru mezi Napoleonem a Františkem I po bitvě u Slavkova), 26. října pak vzpomínkové setkání autorů a ochranářů v Pálffyho paláci, které organizovali Maňo Huba a Juraj Flámik – v době vydání Bratislavy nahlas vydavatelé - neboť publikace vyšla jako příloha k zápisu ze společné členské schůze základních organizací Slovenského zväzu č. 6 a 13 a oni byli tehdy předsedy těch organizací.
Pro nepamětníky: příloha k zápisu tehdy zaručovala určitou míru legality (ale vskutku jen určitou) – i tak se tehdy muselo kličkovat.
* Konferenci zahájil primátor Bratislavy Ivo Nesrovnal spolu s předsedou správní rady Ústavu paměti národa Ondrejem Krajňákem. Konference měla dvě části. První část obsahovala referáty historiků ve dvou blocích. V prvním bloku, nazvaném Komunistický režim a ochranářské hnutí odeznělo pět referátů. Nejprve Michal Majtán poněkud ze svého úhlu pohledu hodnotil cestu, která vedla k Bratislavě/nahlas. Juraj Marušiak z Ústavu politických vied SAV hodnotil recepci ochranářského hnutí v ostatních proudech slevenského disentu. Pro mne asi nejzajímavější byly výsledky studia archivů Jergušem Sivošem z Ústavu pamäti národa v Bratislavě, který referoval o státní bezpečnosti, jak sledovala ochranářské hnutí. Dozvěděl jsem se dokonce o přípravě procesu s některými autory Bratislavy/nahlas, ke kterému už nedošlo jen díky 17. listopadu 1989. Ladislav Snopko položil otázku, zda byla Bratislava/nahlas slovenskou náhradou či alternativou disidentským hnutím v střední a východní Evropě. Sám zastával názor, že se nejednalo o disidentské hnutí ve striktním pojetí definice disentu. To vzbudilo velkou diskusi, ten názor byl pak reflektován i v příspěvcích dalších řečníků od protichůdného politického náhledu Jana Budaje, který poukazoval např. na pronásledování jeho rodiny estébáky, až po Juraje Flámika, který dokumentova l ve spolupráci s Hankou Volkovou-Zemanovou na záznamech kroniky základní organizace SZOPK č. 13 že jim šlo jako mladým lidem o zlepšení ivota, životního prostředí i ochranu památek a odmítl přílišnou politizaci tehdejší činnosti většiny ochranářů. Na závěr Josef Halla z Masarykovy univerzity v Brně krátce informoval o vztahu Charty 77 a Bratislavy/nahlas na příkladu Pavla Šremera, kdy se odkázal i na předchozí referát J.Jerguše, kde toto jméno poměrně často figurovalo v materiálech StB.
Krátký druhý blok byl věnován ochranářskému hnutí a jeho aktivitám v osmdesátých letech. Velmi zajímavě referoval tefan Lazorišák z Košic o tehdejším ochranářském hnutí v Košicích, o kterém jsme např. my v Bratislavě věděli velmi málo. Stanislav Grym z Prahy poněkud vybočoval se zajímavou informací o myslivectví a ochraně přírody na příkladě vlka. Hanka Zemanová-Volková přečetla referát na téma studenti a ochranářské hnutí, neboť autor Dionýz Hochel onemocněl. Ukázalo se, že to byl víceméně jen pohled z Bratislavy, z diskuse vyplynulo, že i jinde na Slovensku byly více než zajímavé aktivity, např. v Martině studentský Ekotrend, založený Jurajem Mesíkem a dalšími tehdy studenty na lékařské fakultě, který StB v r. 1985 rozpustila. Na závěr Miroslav Vaněk, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR (mezi ochranářskou veřejností známý svoji knihou „Nedalo se tady dýchat“) referoval o tehdejším ochranářském hnutí v Čechách.
Odpolední druhá část byla věnována příspěvkům aktérů Bratislavy/nahlas, genezi a důsledkům, její tehdejší společenské a nynější paměťové reflexi. Odezněly některé příspěvky a pak velká diskuse u kulatého stolu. Bylo možné vyslechnout různé názory od Jána Budaje, který viděl publikaci jako politický čin až po Juraje Flámika který, to tak politické neviděl. Z dalších tvůrců Bratislavy nahlas vystoupila ještě Mária Filková, tehdy tajemnice Městského výboru SZOPK v Bratislavě, Maňo Huba, Vladimír Ira, Ivan Gojdič, Gabriela Kaliská, Peter Kresánek (po 89. eroce primátor Bratislavy), Juraj Podoba, Peter Tatár, Pavel Šremer a Hana Zemanová-Volková.
Myslím, že konference byla velmi zajímavá právě těmi různými názory různých účastníků i zasazením do širšího kontextu tehdejších dějů historiky jak ze Slovenska, tak i z Česka.
26. října zorganizovali Maňo Huba a Juraj Flámik vzpomínkové setkání autorů a spolupracovníků Bratislavy/nahlas. V přátelské atmosféře se sešlo celkem asi sto pamětníků. Juraj Flámik promítal fotografie z tehdejších ochranářských akcí ZO 13, zatímco probíhala diskuze, vzpomínání i hodnocení jak to tehdy bylo, významu i souvislostí. V improvizovaném neformálním panelu vystoupil František Mikloško ( v té době činný v tajné církvi, organizátor známé svíčkové demonstrace v Bratislavě)- bylo zajímavé, jak tehdy ty aktivity tajné církve a ochranářů nebyly propojené. O celkové zhodnocení se pokusil Maňo Huba, jako vždy zazářil i Fedor Gál. Připomenul mi dobu po vyjití Bratislavy/nahlas, kdy jsme byli zváni do některých ústavů a institucí na besedy k Bratislavě/nahlas (i to už byl příznak změny) a jak již tehdy uměl Fedor argumentovat. Z dalších vystupujících si vybavuji ještě Petra Tatára a Petra Zajace. A bylo mi ctí, že jsem byl pozván i já se svoji troškou do mlýna. K dobré pohodě přispěla i Zuzana Homolová svými písničkami. To bylo mimochodem velkým připomenutím toho, jak slovenští umělci podporovali ochranáře i v dobách kolem Bratislavy nahlas, kdy proti Bratislavě nahlas a jejím autorům štvala např. Pravda, tiskový orgán Komunistické strany Slovenska.
Na setkání pak plynule navázala oslava kulatin Juraje Flámika, dříve čelného představitele VPN, který nyní žije a pracuje na Moravě v Nadaci Partnerství.
1) Bratislava/nahlas vznikla jako publikace bratislavských ochránářů v r. 1987. Na rozdíl od Českého svazu ochránců přírody, kontrolovaného komunistickou stranou, bratislavští ochránci ze Zväzu ochráncov prírody a krajiny (SZOPK) se té kontrole postupně v druhé polovině 80. let vymkli. Využili nové situace na východě, kde Gorbačov přišel s glasností a vytvořili publikaci o životním prostředí Bratislavy v co nejširším slova smyslu, včetně návrhů na řešení. Publikace měla tři části. 1. část se věnovala přírodním složkám prostředí – ovzduší, vodě, horninám, půdě a krajinnému reliefu, ohrozeným přírodním hodnotám, hluku a radioaktivitě. Druhá část pojednávala o historickém jádru města, o centrální městské oblasti, aglomerovaných obcích Bratislavy, průmyslu, dopravě a výstavbě. Třetí část daleko přesahovala klasickou ochranářskou tématiku – troufla si na sociální prostředí – vyhodnotila kulturní infrastrukturu, služby, zdravotnictví a znevýhodněné sociální skupiny. Na závěr byly posouzeny souvislosti a uvedeny základní citace důležitých materiálů ke každé kapitole. Autorský kolektiv tvořilo 23 autorů, jednotlivé kapitoly posoudilo 42 recenzentů a redakce byla šestičlenná. Na vzniku publikace spolupracovalo ještě několik desítek dalších expertů, včetně např. i Josefa Vavrouška. Celkovou redakční úpravu dělal Ján Budaj, kůži na trh však v první řadě nesli předsedové dvou základních organizací SZOPK, kteří publikaci vydali jako přílohu k zápisu ze společné schůze obou ZO 6 a ZO 13 – Maňo Huba a Juraj Flámik. Publikace vzbudila velký ohlas mezi obyvateli Bratislavy, StB zabavila část dotisku, avšak lidé si ji tehdy stejně kopírovali v odhadovaném počtu cca 40 000 výtisků. Po informaci o publikaci na Hlasu Ameriky byli jednotliví autoři vyšetřováni ve dvou vlnách na StB, další postih už soudruzi nestihli vykonat dík pádu režimu. Z autorů a recenzentů jich pak mnoho působilo po listopadu 1989 v čelných pozicích Verejnosti proti násilí a zčásti i ve Straně zelených na Slovensku, součásti tehdejší federální Strany zelených.
Pavel Šremer