Společnost pro trvale udržitelný život

Připomínky k 1. pracovní verzi materiálu „Stručný popis návrhů opatření pro aktualizaci Akčního plánu Strategie restrukturalizace Moravskoslezského, Ústeckého a Karlovarského kraje pro rok 2018 – 2019“ z listopadu 2017

Už samotný Akční plán ke Strategii restrukturalizace postižených krajů pro roky 2018 – 2019 je poznamenán některými nectnostmi podobných materiálů:

• nevychází z reálné dlouhodobé strategie přechodu těchto krajů na trajektorii skutečně dlouhodobě udržitelného rozvoje,
• je poznamenaný nadále trvajícím resortismem v práci orgánů veřejné správy, při jehož uplatňování se priority odvozují od kompetencí gestorů, nikoliv od potřeb regionů nahlížených prizmatem územní lokalizace problémů v jejich komplexnosti,
• nevychází zpředchozí důkladné analýzy potřeb regionů a jejich občanských komunit, obsahující i výsledky komunikace s veřejností, podnikateli, správními orgány obcí a s nevládními organizacemi, působícími ve všech třech pilířích udržitelného rozvoje se stejným důrazem a významem – jde o autorské dílo úzkého týmu zhotovitelů na zakázku bez důkladné přípravy zadavatele a kvalitního zadání,
• ignoruje nutné časové posloupnosti nápravných opatření, které by se vyjevily právě při předchozí důkladné analýze a při komplexním a dlouhodobém pohledu na celý problém restrukturalizace a ozdravení postižených regionů,
• je poznamenán i krátkým funkčním obdobím orgánů krajských samospráv, které se na jeho pořízení podílejí.

Proto ani tato aktualizace nepředstavuje kvalitativní skok, který by odstranil dříve uplatňované připomínky k původnímu materiálu.

Už ze samotné osnovy materiálu je zřejmé, že autoři nadále vycházejí z materialistické představy o prioritě oborů „ekonomické základny“ nad „kulturní, sociální a environmentální nadstavbou“; že nepochopili, že klíčovým předpokladem pro úspěch restrukturalizace ekonomických profilů postižených krajů je nejdříve zlepšení životního prostředí, a to ne jen čistoty ovzduší, ale i zahlazení barbarského využívání zdejšího nerostného a dalšího přírodního bohatství, zděděného lidmi vytvořeného bohatství a kulturního dědictví. Že podmínkou úspěšnosti je regenerace sídel, rekultivace krajiny, to vše jako podmínka pro udržení a přilákání nejen podnikatelské sféry, ale i odborníků do školství, zdravotnictví, sociální péče, obchodů a služeb s vyšší kvalifikací, ale také s vyššími nároky na úroveň prostředí pro život – pro práci, bydlení, odpočinek, kulturní a sportovní vyžití a pro regeneraci sil, aniž by za tím vším museli vyjíždět daleko mimo své bydliště a pracoviště, jako dosud. Je to podmínkou i pro získání na čistotu prostředí citlivých sofistikovaných výrob a technologií. Jen tak lze také změnit sociálně nepříznivý stav, kdy se ve vyloučených lokalitách soustřeďují nekvalifikovaní lidé, kterým je úroveň prostředí lhostejná, devastují bytový fond i parter v okolí, kteří představují bezpečnostní problém a zdroj kriminality, a tím dále přispívají k neatraktivitě mnohých lokalit pro lidi s vyššími nároky na prostředí i bezpečnost. Pokud byly tyto kraje po celá desetiletí celou republikou ekonomicky vysávány na úkor sociálních podmínek, životního prostředí a zdraví jejich obyvatel, a v mnohém to pokračuje dodnes, je vyloučeno, aby si na zlepšení těchto podmínek vydělaly tyto kraje vlastními ekonomickými zdroji. Zejména když výnosy z tamních ekonomických aktivit byly nevýhodně zprivatizovány do vlastnictví osob bez patriotického vztahu k těmto krajům, bez morálního imperativu přispět k jejich povznesení, a dluhy a ztráty ponechány veřejné správě. Bylo to hrubé zanedbání státu po roce 1990, zejména při privatizaci, že nestanovil takové podmínky, které by postiženým krajům ponechaly podstatnější příspěvek k ozdravení z výnosů těžby uhlí a dalších surovin, energetiky a navazujících výrob. Nic takového bohužel materiál neobsahuje a nenavrhuje, a sociální a environmentální opatření uvádí až nakonec a v nedostatečné podobě, zatímco pro obnovu těchto krajů jsou z věcných i časových důvodů prioritní.

K jednotlivým pilířům navrhované restrukturalizace pak lze uplatnit ještě tyto připomínky (uvedené ovšem ne v původním pořadí, ale v pořadí důležitosti podle výše uvedených výhrad):

1. Pilíř F – Životní prostředí

V opatřeních navrhovaných ke zlepšení čistoty ovzduší chybí zpřísnění opatření k odstranění prašnosti a hluku z povrchových lomů na těžbu uhlí, ale i kameniva, štěrkopísku, dalších surovin i mimo hlavní těžební území, z úpraven uhlí, jejich nekrytých skládek, dopravních prostředků je převážejících apod. Ve světle závazků ČR z Pařížské konference je třeba také definitivně potvrdit trvalou platnost územních ekologických limitů povrchové těžby uhlí, energetiky, a znovu se vrátit k problematickému prolomení jejich limitů na velkolomu Bílina, které přibližuje těžbu a její negativní důsledky k obcím Braňany, Lom, Louka u Litvínova, Mariánské Radčice a k samotnému Litvínovu, což je ve zjevném rozporu se zájmem na zlepšení životního prostředí jejich obyvatel, ale i se zájmem a závazkem snížit český příspěvek k znečištění atmosféry a příčinám globální změny klimatu.

V pasáži věnované rekultivaci krajiny je příliš zdůrazňována priorita klasických technických a biologických rekultivací, jak je ve službách SHD v minulosti prováděl a dodnes navrhuje a realizuje Ing. Stanislav Štýs, DrSc., a je potlačen význam možného ponechání vybraných partií ploch devastovaných těžbou a výsypkami přirozené sukcesi. V akčním plánu by při jeho krátkodobosti mělo být především rozhodnuto, které plochy rekultivovat „po štýsovsku“ a které ponechat onomu přirozenému vývoji. Přispělo by to nejen k biodiverzitě a ekologické stabilitě, ale zlevnilo by to celý proces regenerace krajiny. V dotčeném území je místo pro oba způsoby rekultivace souběžně.

Snížení nebezpečnosti výroby a zásobníků se netýká v Ústeckém kraji jen Spolchemie Ústí nad Labem, ale i dalších chemických provozů např. v Litvínově – Záluží či v Lovosicích. Podobně je tomu v Karlovarském kraji v Sokolově i na Ostravsko-karvinsku. Úkol by měl zmapovat takové provozy a navrhnout opatření ke zvýšení bezpečnosti všude, kde ohrožují zdraví a životy obyvatel v okolí.

Program na podporu energetického využití odpadu v sobě skrývá nebezpečí vzniku nových zdrojů znečištění ovzduší ze spaloven odpadu, které je v oblastech se znečištěným ovzduším nežádoucí. Daleko více by měla být podporována bezodpadová řešení výrob, opakované použití obalů a recyklace. Vydávat spalovny odpadu za alternativní zdroje energie je v porovnání se skutečnými obnovitelnými nebo nevyčerpatelnými alternativními zdroji, jako jsou sluneční a větrná energie, geotermální energie, zplynování biomasy apod. zavádějící.

2. Pilíř E – Sociální stabilizace

K odstranění problémů s tzv. „nepřizpůsobivými“ osobami a s „vyloučenými lokalitami“ nepomohou komunitní centra a další sociální služby, ale jen opatření, která donutí tamní obyvatele v aktivním věku pracovat, nespoléhat na sociální systém a nežít ze štědrých sociálních podpor, platit za bydlení a služby, posílat pod sankcemi děti do škol a vzbudit v nich ctižádost být platným členem společnosti, který je placen za přínosy ve společenské dělbě práce, nikoliv za pouhou existenci, a neparazitovat tak na ostatních. Je naprosto demoralizující pro většinovou společnost, když tito lidé, kteří nikterak nepřispívají ani k národnímu bohatství obecně, ani do důchodového fondu daněmi, sociálními a zdravotními odvody, žijí často na vyšší životní úrovni, než ti, kdo pracují nebo berou nízký důchod po více než 40 letech poctivé práce. Dokud se nepřeruší přenášení této životní zkušenosti pohodlného života bez práce z generace na generaci, bude to podlamovat důvěru poctivých pracujících v soudnost státních orgánů a právo, ve schopnost zajistit elementární spravedlnost a bezpečnost, a bude pokračovat odliv kvalifikovaných pracovníků z lokalit, jako jsou Litvínov – Janov, Most – Chánov, Ústí n. L. – Předlice a další.

Podpora zdravotnictví a rozvoj jeho materiálně technické vybavenosti by se neměla zaměřovat jen na zařízení k léčení následků nezdravého prostředí a charakteru práce v něm, ale na prevenci. Obnovit orgány, vybavení a činnost hygienické služby a její pravomoci zasahovat proti ohrožovatelům a škůdcům prostředí, obnovit kontrolu povinnosti dodržování hygieny, proočkovanost populace, nepřipouštět nátlak na výjimky z hygienických norem z politických nebo ekonomických motivů. To vše by zredukovalo potřebné kapacity i náklady na léčebnou péči. Pokud stát a kraje nedokáží udržet dostatečně hustou a tím i snadno dostupnou síť pracovišť prvního styku s pacienty i v menších sídlech, jako jsou obvodní všeobecné a zubní ambulance, musí mít alespoň dokonalé silnice a kapacitní veřejnou dopravní obsluhu do center, kde jsou tyto služby zachované, a také kapacitní a kvalitní zdravotní záchrannou službu. Není to jen o dostatečně atraktivních podmínkách pro lékaře a sestry.

Diskutabilní je návrh opatření k náboru a podpoře zahraničních pracovníků a k jejich integraci. Při nedostatečné kontrole mohou být zdrojem sociálních (náboženských, národnostních) konfliktů a zvýšené kriminality, snížení kvalifikovanosti a kvality práce, snížení mzdových hladin a také nároků na kvalitu prostředí, zpomalující nápravu.

Dobře je zpracován návrh opatření k podpoře periferních a venkovských oblastí, jen je třeba vedle v materiálu poněkud přeceňovaného významu podpory elektronické komunikace, rozvoje přenosových sítí a digitalizace nezapomenout na zajištění kvalitních železnic nebo silnic a třeba i dotované, ale dostatečně husté sítě spojů veřejné dopravy do větších center osídlení a zpět. Zejména starší a méně kvalifikovaní lidé mnohé vymoženosti digitálního věku nejsou a nebudou schopni využívat jako jediný způsob komunikace. Rušení tratí např. ve Šluknovském výběžku nebo v Krušných horách a mizerná zejména zimní údržba silnic působí proti veřejnému zájmu na udržení těchto venkovských a periferních sídel, takže ekonomická efektivnost a návratnost vložených investičních a provozních nákladů nemůže být jediným kritériem pro zajištění jejich existence a provozu. Dokázalo-li je vybudovat a provozovat chudé Rakousko – Uhersko, měli bychom být schopní alespoň je udržet v provozu i my jako relativně bohatá země. Je to také součást historie a doklad technického umu, uplatňujících se i jako turistická atraktivita těchto mikroregionů pro cestovní ruch, včetně přeshraničního do SRN (Hora Sv. Šebestiána, Moldava, Dolní Poustevna…). Také je zde opomenuta úloha zachování venkovských základních škol alespoň jako malotřídek. Je lépe vybavit služebním autem kantora, který pokud nebydlí ve vsi, dojíždí, než nechat dojíždět veřejnou dopravou desítky žáků, nechat je trávit hodiny na nádražích a čekárnách bez dozoru, nechat je pustnout a nevytvářet v nich tak zdravý lokální patriotismus k místu bydliště. Škola, školní družina a knihovna dělají obec, ne jen hospoda.  

Problematika bydlení by byla v těchto postižených regionech obdobná, jako v ostatním území a sídlech republiky, nebýt specifika spočívajícího ve skupování celých bytových domů či sídlišť „podnikateli s chudobou“, kteří tam soustřeďují problematické nájemníky a vydělávají na inkasu státní sociální podpory bydlení pro sociálně slabé přemrštěnými nájemnými. Proto to není především problém urbanistický, ale především problém sociální, a nemělo by se to stát příležitostí pro urbanistické experimenty a pilotní projekty, ale pro sociálně-právní orgány.

Systematická a kontinuální podpora patriotismu ve strukturálně postižených regionech je sice žádoucí, ale obyvatelé musejí nejdříve mít něco reálného, na co mohou být hrdí. Vedle památek na dřívější obory práce a aktivity, jako bylo hornictví rud a polodrahokamů v Krušných horách či českých granátů v jižní části Českého středohoří, to jsou především tradice sklářské, textilní, porcelánové a keramické, strojírenské, elektrotechnické, chemické a dřevozpracující výroby, dopravy (včetně vodní na Labi), stavebnictví, jejichž úroveň je možné dokumentovat v muzeích anebo expozicích „in situ“, jako je připravovaný česko-saský region těžby rud v Krupce – Bohosudově a okolí. Další těžiště by mělo být v obnově po desítky let zanedbávaných zbylých památek, které nepadly kvůli těžbě nebo ignorancí úřadů v minulých 70 letech. Jsou to kostely a kláštery, hrady a zámky, budovy radnic, lázeňské areály, školy, divadla, kulturní a osvětová zařízení, knihovny, kina, městské lázně, krajové typy obytných domů, zemědělských usedlostí, tedy to, co předcházelo tuctové typizované „stavební konfekci“ produkované od 60-tých let minulého století. Konečně je také třeba vzít i přes negativní konotace a zátěž z I. a II. republiky a z II. světové války na milost kulturní dědictví po Němcích a Židech, ať už jde o památky lidové architektury jako podstávkové, roubené, hrázděné domy, hřbitovy, křížové cesty, Boží muka, turistické cesty, vyhlídky a rozhledny, zachované přehrady, továrny a dílny, malá vodní díla, náhony, mlýny a hamry, pokud se zachovaly, movité památky německé, židovské a lužicko-srbské kultury. Je naprosto nepřijatelné, že ve městě jako Varnsdorf, které ještě za reálného socialismu udrželo speciální textilní výrobu manšestrů, plyšů, kordů, sametů (Velveta) nebo punčochového zboží (Elite) nejen se tato výroba neudržela, ale nemá jejich tradici kde ukázat, protože už desítky let má v havarijním stavu i onu prostorově nedostatečnou budovu Městského muzea, zbouralo městský palác, sloužící dříve jako knihovna, živoří divadlo, ale tamní radnice cpe nesmyslně mnoho peněz do fotbalového oddílu a sportovních zařízení ve městě. Na to mají být obyvatelé hrdí? Od války už žije v těchto krajích třetí generace, která už v nich má své kořeny, je patriotická, ale bohužel dodnes nemá v krajích takové slovo, které by převážilo kořistnický přístup k nim ze strany ostatních regionů a jejich zástupců v centrálních orgánech státu a „držitelů měšců“.

3. Pilíř D – Lidské zdroje

Považuji za děsivé, že se i v tomto materiálu lidé posuzují především jako zdroj pracovní síly, a jiné dimenze lidské existence jako by byly podružné. Těžiště opatření v péči o lidi není proto možno spatřovat jen v rozvoji vysokého školství a vědy, v podpoře výzkumu a vývoje, v multislužbových centrech dalšího vzdělávání dospělých, v pomoci při rekvalifikacích, jak to vyžadují potřeby materiální výroby. Pro stabilizaci obyvatel je třeba stejnou, ne-li větší pozornost věnovat mateřským školám, základním a speciálním školám, středním školám a učňovskému školství, a nesoustřeďovat je z ekonomických důvodů jen do velkých center osídlení. Tento segment školství se nejvíce podílí na budování vztahu k místu, obci, městu, krajině okolí, tam se buduje základ lokálního patriotizmu a emocionálního vztahu ke své občanské komunitě, k přírodě a krajině rodného kraje. Právě toto je podstatný příspěvek ke stabilitě obyvatel stejně, jako naplnění jejich potřeb kvalitního bydlení, fungující sítě obchodů a služeb, kulturních, sportovních, zdravotních a sociálních zařízení a možností pro regeneraci sil v blízkém a zdravém prostředí. Lidé jsou potřeba i pro nevýrobní, nemateriální obory a služby, neboť v jejich rámci poskytují žádoucí pestrost idejí, nabídek pro uplatnění schopností a zájmů, přispívají tak k možnostem volby a tím i k vyšší atraktivitě území a sídel oproti monofunkčním výrobním zónám a městům (Mladá Boleslav, Kvasiny, Kolín, Nošovice…). Není také důvod zaměřit se jen na německý jazyk v podpoře výuky cizích jazyků. Přinejmenším ještě angličtina, francouzština a polština si v těchto regionech zasluhují vyšší podporu, než jazyky ostatní, z dalších pak přinejmenším ruština, japonština, španělština a čínština by měly být v nabídce volitelných předmětů na středních a vysokých školách.

4. Pilíř C – Výzkum a vývoj

Výzkum a vývoj by se v postižených regionech s potřebou proměny ekonomického profilu z přetrvávajícího deformovaného socialistického modelu zaměřeného na těžbu, energetiku, těžký hutní, strojírenský a chemický průmysl měly inspirovat jednak z předsocialistické minulosti a z fortelu dožívající generace pamětníků – odborníků v textilním, sklářském, porcelánovém a keramickém, strojírenském, papírenském, polygrafickém, dřevozpracujícím, potravinářském a elektro-průmyslu, ale také v kombinaci s novými technologiemi a výzvami, jako je svět nanotechnologií, mikrovláken, využití zásob lithia a dalších vzácných prvků pro nové technologie ve spojích, počítačové technice, v dopravě, v ukládání a využívání energie z obnovitelných zdrojů a v dalších možných aplikacích. Naváže jistě na existující vědecko-výzkumné kapacity a vysoké školy, které již v těchto krajích působí, ale rozšíří se do výzkumu a vývoje nových možností využití přírodního potenciálu těchto krajů, jako jsou termální a mineralizované podzemní vody pro lázeňské a léčebné účely, pro kosmetiku a výrobu léčiv, pro využití technických, energetických a léčivých plodin na v minulosti kontaminovaných plochách, ze kterých by produkce neměla vstupovat do potravinového řetězce, na šetrnější módy dopravy.

Velmi užitečným se jeví potřeba a podpora pracoviště, které by se zabývalo do hloubky možnostmi komplexní rehabilitace těchto krajů, počínaje obnovou nebo výstavbou nových sídel místo stovek sídel zaniklých, k zajištění hospodaření na rekultivovaných plochách po těžbě a energetice, možnými dočasnými využitími nestabilních ploch poddolovaných území, sesuvů, vnějších i vnitřních výsypek lomů, obnovou vodního režimu v krajině a územního systému ekologické stability, obnovou dopravní a technické infrastruktury na vyšší, „chytré“ úrovni. Jedním z možných míst pro zřízení takového pracoviště v Ústeckém kraji se jeví zámek Jezeří, pokud by se po letech reálného socializmu, po záchraně „na poslední chvíli“ a po zanedbávání i běžné údržby v následujícím ostudném dalším čtvrtstoletí nevůle státu konečně přistoupilo k nápravě, rychlé a kvalitní obnově celého zámku i s přístupovou silnicí a s okolím, zejména se zbytkem arboreta pod zámkem. Podobné památky, hledající důvod obnovy a novou náplň, by se jistě našly i v Karlovarském a Moravsko-slezském kraji.

5. Pilíř A – Podnikání a inovace

Teprve po ozdravení životního prostředí, přírody a krajiny postižených oblastí všech tří regionů, po stabilizaci obyvatel i osídlení a celkové revitalizaci zděděného přírodního i lidmi vytvořeného dědictví lze očekávat, že se tyto regiony stanou znovu přitažlivými nejen pro zlatokopy a lidi netečné, jdoucími jen za penězi, ale pro plnohodnotnou, pestrou, sociálně diverzifikovanou společnost, pro lidi vzdělané a pro podnikatele, kteří v území zůstanou dlouho a budou se podílet dlouhodobě i na jeho rozkvětu. Nepomohou tomu žádné nevhodně lokalizované a z veřejných prostředků infrastrukturou zainvestované nové plochy pro podnikání, jako zóna Joseph v Havrani na zemědělských půdách nejlepší bonity v okrese Most, ani výroby sádrokartonu nebo skladovací a logistická centra, umístěné na podhorských lukách či na napoleonských bojištích pod Krušnými horami mezi Teplicemi a Ústím nad Labem, které jsou nejen novými zdroji hluku a emisí do ovzduší, zdroji a cíli dopravní obsluhy, ale i výraznými narušeními zájmů ochrany přírody a krajinného rázu. Měla by to být nové podnikatelská zařízení umístěná na brownfieldech, v zástavbě měst, obcí a na již stabilizovaných devastovaných plochách po těžbě a průmyslu, nikoliv likvidující poslední zbytky přírody v oblasti. Hlavní státní podpora by měla směřovat nikoliv do nových velkých výrobních molochů, ale do podpory malého a středního podnikání, s kratší dobou přípravy a výstavby a s rychlejší návratností a možností akumulace kapitálu pro další rozvoj. Neměly by být podceněny obnova, rozvoj a podpora řemesel, zpracovávajících místní suroviny na kvalitní kusové a malosériové výrobky s vyšší přidanou hodnotou lidské práce, než je cena vstupní suroviny. Nepotřebujeme jen vysokoškoláky, ale i řemeslný fortel ruční práce, kde se uplatní středoškoláci a vyučenci. Je třeba vrátit prestiž skutečné řemeslné zručnosti oproti předraženému fušerství mnohých dnešních „takypodnikatelů“. Jejich zaměření a potřeba by měly vyplynout z reálných místních potřeb, nikoliv z nějakých abstraktních vizí vzdálených stratégů a plánovačů. Podpora se musí opírat o mínění tamních občanských komunit, co skutečně potřebují, a ne od lobbystických zájmů či představ vzdálených úředníků. Také proto by měl být tento materiál daleko šířeji komunikován s veřejností ještě před jeho schválením, nemá-li skončit jako mnoho strategií před ním někde v úředním šuplíku, bez realizace.

Všechny tři postižené regiony mají shodou okolností zatím ne zcela dobře využitý dlouhodobě udržitelný potenciál, spojený s geologickými vlastnostmi jejich území na tektonických zlomech, s výskytem jednak geotermální energie, ale také termálních, mineralizovaných a v Krušných horách i radioaktivních léčivých vod. Pokud se vyvarují chyb při ověřování zásob a těžbě uhlí, jako byl kdysi průval vod do hlubinného dolu Döllinger u Duchcova, a neohrozí si tyto trvalé přírodní zdroje, mohou tyto regiony stavět i do budoucnosti na rozvoji lázeňství. Nejen v Karlových Varech, Mariánských a Konstantinových lázních, v Jáchymově, v Teplicích a Dubí u Teplic, ale i obnovou lázní Bílina (pokud se ovšem zastaví na původních limitech velkolom Bílina), v Klášterci nad Ohří v kraji Ústeckém nebo Lázní Kyselka v kraji Karlovarském. Na Ostravsku – Karvinsku pak s využitím jodo-bromových vod v Klimkovicích i v původních lázních Karviná, minerálních pramenů v Jeseníku, Karlově Studánce a dalších místech v Jeseníkách. Lázeňská péče je charakteristická vysokou potřebou vysokoškolsky a středoškolsky speciálně vzdělaných pracovníků i méně kvalifikovaných sil pro zajištění čistoty, údržby, oprav, péče o zeleň a veřejný parter, takže je schopné vstřebat a uživit spoustu lidí.

Pokud se podaří obnovit zbylé památky, zbylá chráněná území přírody, technické památky a příležitosti pro rekreaci a sport, mohou se stát tyto regiony znovu hojně navštěvovanými destinacemi cestovního ruchu. Mohou k tomu přispět i např. chovy koní a podporované jezdectví, pastva ovcí a koz a produkce vlny, mléka a sýrů místní provenience, obnova sadů, chmelnic a vinic a zpracování jejich produkce, jako tomu bylo v Ústeckém kraji v minulosti. Zlepšená splavnost Labe po výstavbě vodního díla Děčín – Horní Žleb může přispět k nárůstu osobní lodní dopravy z a do SRN, s cílovými destinacemi zájezdů ve Hřensku, Děčíně, Ústí n. L., ve vinařských oblastech Velkých Žernosek a Litoměřic, Roudnice n. L. a Mělníka. Zatím málo je využitý rekreační potenciál pro cestovní ruch Českého středohoří, Úštěcka, Doupovských vrchů, zčásti uvolněných armádou. Pokud tato území budou vybavena ubytovacími a stravovacími kapacitami, dalšími službami pro turisty, cyklisty, lze i tady hledat možné rozvojové impulzy. Všechny tři kraje nepochybně zůstanou kraji výrazně průmyslovými, ale nelze se zaměřit jen na proměnu průmyslu. Změna ekonomického profilu musí postihnout i zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství a cestovní ruch a proto i odborné školství a podpora vzdělání a rekvalifikací musí být zaměřena i na ně.

6. Pilíř B – Přímé investice

Teprve po vyjasnění předchozích témat a problémových okruhů by mělo dojít k stanovení priorit, k jejich porovnání s možnostmi státního a krajských rozpočtů, možných příspěvků z mezinárodních institucí (eurofondy, norské, švýcarské fondy, mezinárodní bankovní úvěry a záruky), a tím i vhodných přímých investic. Nejméně riskantní se v tomto světle jeví investice do obnovy dříve fungujících, ale nelogicky zrušených výrob a zařízení, která si na sebe bez problémů vydělávala, dokud fungovala na tržních principech nebo pokud byla široká shoda a všeobecný souhlas, že jejich zachování a dotace do nich jsou ve veřejném zájmu. Další by mělo být spíše založeno na impulzech a nápadech z místních komunit, jejich samospráv a z podnikatelské sféry, nikoliv těmto krajům vnucováno „shůry“. Je otázkou do diskuze, zda by to nemělo být podpořeno i umožněním výběru nějakých přímých regionálních a místních daní pro subjekty, využívající sice místní zdroje a služby, ale daně odvádějící v místech zapsání sídel společností, nikoliv v sídlech skutečných provozoven. Tato rozšířená praxe okrádá tyto regiony ve prospěch méně problémových a bohatších center. Na zváženou také je pokusit se změnit fakt, že mnozí majitelé nevyužitých či špatně nebo v rozporu s územním plánem využitých pozemků a staveb je drží z ryze spekulativních důvodů, sami je využít nehodlají a sází na zvýšení cen, přestože jsou tyto objekty a pozemky v zastavěných územích sídel a již vybavené dopravní i technickou infrastrukturou a obsluhou. Nutí tak samosprávu a zájemce o výstavbu k nežádoucím záborům zemědělské půdy nebo přírodního okolí měst a obcí, ač existují pozemky z hlediska udržitelnosti vývoje k novému využití vhodnější. Kdyby se změnila konstrukce daně z nemovitostí tak, že by se vyměřovala z ceny při novém efektivním využití pozemku v souladu s územním plánem a ne z nevyužité ruiny nebo plochy, nutilo by to vlastníky pozemek či stavbu buď sám využít pro určenou funkci, aby mu na takovou daň z nemovitostí skutečně vydělal, nebo ho prodat městu, obci nebo někomu, kdo takové využití je schopen zajistit. To by ovšem znamenalo tento veřejný zájem podpořit legislativně, což není úkol na 2 roky.

Pro veřejnou podporu přímých investic by měl být precizován legislativně pojem „veřejný zájem“. Jednak proto, že při současné mlhavosti tohoto pojmu je často zneužíván k prosazení zájmů jiných, než skutečně veřejných, jednak proto, že mnohé tzv. „veřejné zájmy“, formulované podle oborů a kompetencí ústředních správních orgánů, si mohou v konkrétních podmínkách konkrétních území protiřečit. Není zakotven ani mechanismus, ani orgány k řešení takových rozporů v území. V neposlední řadě i proto, že ve veřejném zájmu může být v určitých souvislostech i soukromý záměr, ale názor že tomu tak je, musí být veřejností sdílen. Musí jej také stvrdit nějaký kolektivní orgán veřejné správy, aby to nemohlo být napadáno ve správních řízeních či u soudů. Pomohlo by to rychleji řešit i spory investorů např. dopravní a technické infrastruktury s orgány a organizacemi ochrany přírody a krajiny.

7. Pilíř G – Infrastruktura veřejná správa

Spojení těchto dvou témat v názvu pilíře není šťastné. Předpokládám, že je tím míněna infrastruktura v přímé správě státních organizací, kraje nebo obcí. Co se týká dopravní infrastruktury, měl by být větší důraz kladen na obnovu a modernizaci železniční dopravy, tedy železničních tratí, nádraží, překladišť, vozového parku, než na podporu dopravy silniční. Zejména na obnovu zrušených tratí a provozu na tratích sice existujících, ale neprovozovaných. I když na některých už nebude provozována pravidelná nákladní doprava, ale jen doprava osobní a rekreační, má význam jak pro dopravní obsluhu trvale bydlících, tak jako atraktivita pro cestovní ruch, pokud bude vhodně propagována i jako technická památka. Týká se to zejména trati Děčín – Jílové – Libouchec - Teplice Lesní Brána, tratí v Krušných horách a ve Šluknovském výběžku, propojených do SRN, ale také trati Malé Březno – Lovečkovice – Úštěk v Českém středohoří, která dnes končí ve skanzenu Zubrnice. Je také konečně třeba opravit havarijní úsek železniční trati Varnsdorf – Zittau – Hrádek n. N. – Liberec v úseku vedoucím přes polské území. V příští aktualizaci Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje už by mělo být počítáno s upřesněním trasy budoucí vysokorychlostní trati Praha – Drážďany – Berlín a ta by se měla promítnout následně i do územních plánů obcí na této upřesněné trase. V tom musí kraj spolupracovat úzce s Ministerstvem dopravy a se Správou železniční dopravní cesty.

V silniční síti je aktuálně třeba vyvést silniční dopravu z města Děčína z dnešní trasy I/13 v údolí Jílovského potoka jižně přes Rozbělesy a Vilsnici na přeložku po severních svazích Českého středohoří, míjející jižně i Jílové, Modrou a Libouchec do mimoúrovňové křižovatky na dálnici D 8 u Knínice, východně od Děčína alespoň projektově připravit přeložku I/13 až po křížení se silnicí I/9 mezi Českou Lípou a Novým Borem tak, aby mohla převzít zátěž obtěžující dnes nejen Ludvíkovice, Huntířov, Markvartice, Českou Kamenici, Kamenický Šenov, ale i silnice údolím Ploučnice z Děčína do České Lípy přes Veleň, Benešov n. Pl., Františkov, Žandov, Horní Polici. Žádoucí je postupně celou silnici I/13, tvořící silniční páteř Podkrušnohoří, až po napojení na I/35 před Libercem homogenizovat na čtyřpruh a ve směru východ – západ zlepšovat i parametry paralelní jižní silnice I/15. Zaměření na opravy, modernizaci a řádnou údržbu silnic II. a III. třídy je sice správné, ale není to jediné, co kraj v silniční dopravě potřebuje. Na rozdíl od mnohých ekologických aktivistů podporuji záměr zlepšení podmínek pro vodní dopravu na Labi výstavbou vodního stupně v Horním Žlebu pod Děčínem a v Malém Březně, pokud budou projekty důsledně řešit i ochranu přírody v aspektech propustnosti obou překážek pro migraci vodních živočichů a břehy a přilehlá říční niva budou mít všude, kde to lze, přírodní charakter, nikoliv představovat betonářskou exhibici, a pokud bude obojí s energetickým využitím. Ústecký kraj se zrušením vojenského letiště Žatec a jeho obětováním pro průmyslovou zónu připravil o možnost zřízení obdobného regionálního civilního letiště, jako mají Karlovy Vary. Měla by být zachována alespoň stávající malá klubová letiště pro rekreační létání, sport a nekomerční leteckou dopravu. Důsledně by měla být u všech nemocnic v kraji dobudována přistávací místa pro vrtulníky letecké záchranné služby.    

K ostatním částem materiálu nemám zásadnější připomínky a s jejich obsahem lze souhlasit. Zde navržená opatření jsou jistě kvalifikovaným příspěvkem zhotovitelů do potřebné diskuze o možnostech změn k lepšímu v postižených regionech ČR. Je však zřejmé, že nepostihují celou šíři problémů těchto krajů a že by k nim a k celému materiálu měla proběhnout mnohem širší diskuze nejen mezi obornými pracovišti a orgány veřejné správy, ale i s odbornou a laickou veřejností, jejíhož života se materiál především týká.

V Hradci Králové 17. 12. 2017

Připomínky zpracoval Ing. arch. Martin Říha