Ohled na to, co pociťují lidé, kterým hrozí ztráta domova, bývá bohužel tím posledním, co zajímá uhlobarony či politiky, kteří se proti vůli místních opět snaží prosadit zrušení limitů těžby uhlí v severních Čechách. Přitom psychické důsledky vystěhování mohou být doslova tragické. A nikdo se nemůže vymlouvat, že mu o tom není nic známo, pokud aspoň trochu dával pozor ve škole, i kdyby to ve vzdělávání nedotáhl dál než do deváté třídy základky.

Vždyť tato země zažila ve 20.století již nejméně tři vlny vystěhovávání . V tragickém podzimu 1938 utíkaly tisíce českých rodin z nacisty zabraného pohraničí, ano, i z Mostecka, jehož některým částem teď vystěhování hrozí opět. V roce 1945 odtud byly vysídleny tisíce rodin německých, mnohdy bez ohledu na to, zda se nějak provinily proti republice, nebo ne. A třetí vlna začala po roce 1948, kdy nastupující totalitní režim potřeboval zlomit tvrdou opozici, představovanou silným selským stavem, spjatým po staletí s půdou, na které žil.

A měli to představitelé poúnorového režimu dobře vymyšleno. Ztráta půdy, ztráta domova, ztráta kontaktů se společenstvím, uprostřed něhož mnozí po celý život žili, mnohdy zlomila i ty nejtvrdší povahy. Těmi ztrátami přišli totiž náhle i o smysl života. Mnohý pak už nežil v plném smyslu toho slova, spíše jen živořil, přežíval ze dne na den. Člověka, který dříve nezastonal, nyní sklátila kdejaká banální choroba. A výjimkou nebyla ani předčasná úmrtí, a to i v rodech, kde dlouhověkost členů byla příslovečná.

   Dnes už si to dovedeme vysvětlit. Dříve jen tušené souvislosti mezi tělem a duší, vyjadřované třeba rčením „ve zdravém těle zdravý duch“ („Mens sana in corpore sano“) prokázaly seriózní medicínské a psychologické výzkumy. Zjistily, že dlouhodobý psychický stres vede k oslabení obranyschopnosti organizmu a tedy k častější nemocnosti, u starších lidí, u lidí oslabených nějakou závažnější nebo chronickou chorobou i k předčasnému úmrtí. A ztrátu domova, nejen bytu, domu, ale i krajiny, v níž ten dům stál, ztrátu sousedského společenství, zejména, byl-li na něj člověk zvyklý dlouhou dobu, lze pokládat za stres srovnatelný se stresem způsobeným úmrtím blízkého člověka. O to drtivěji ten stres působí, pokud domov zcela zmizí, jak to hrozí, pokud by povrchový důl postoupil až na území ohrožených obcí. Je známo, že i hodně nemocné lidi v domovech důchodců či v léčebnách dlouhodobě nemocných drží někdy při životě i nepatrná jiskřička naděje, že by se ještě aspoň jednou, aspoň na chviličku mohli podívat domů, když už jim není dopřáno doma dožít. Takovou naději ale Hornojiřetínští či Černičtí v případě prolomení limitů těžby mít nebudou. Jejich domovy pohltí černá jáma.

A smutné je na celé věci i to, že pokud ten či onen vystěhovaný obyvatel Černic či Horního Jiřetína takto zemře, napíšou mu jako příčinu úmrtí třeba infarkt myokardu, nebo komplikace při diabetes, prostě všechno možné, na co už tak lidé umírají. V žádném případě to, co by bylo pravdě nejblíž, totiž, že zemřel na ztrátu domova.

Fotografie autora z demonstrace v Horním Jiřetíně.

PhDr. Miroslav Hudec

psycholog a publicista