Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Starší Aktuality najdete zde

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmánkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Pokud se někdo pod dojmem událostí z Listopadu 1989 a následujících cca 3 let po něm v České republice domníval, že česká společnost směřuje k naplnění nějaké jednotící ideje svobody, demokracie a sociálního smíru, přehlížel symptomy trvajícího latentního příkopu mezi vyznavači liberalismu, svobody jedince jako nejvyšší hodnoty, kterou nesmí omezovat ani nějaká výsadní politická skupina, ale dokonce ani stát ve „veřejném zájmu“, a mezi zastánci sociálního, v jejich pojetí ovšem spíše „socialistického“ státu, který lidem poskytuje bezpečí a sociální jistoty, ale za cenu určitých omezení svobody a přerozdělování vytvářeného národního bohatství.

Nedocenil ani vliv indoktrinace mnohých myslí z komunistické interpretace rozděleného světa, jak se zformoval po 2. světové válce, do které se promítlo třídní vidění světa jako „nepřátelského světa imperialismu jako nejvyššího stádia kapitalismu, tábora socialismu a tzv. třetího světa“, o který se ty dva předchozí více či méně úspěšně přetahují. To v mnohých myslích přetrvává, ač to už dávno není pravda a mnohé dřívější země třetího světa jsou mocnější, než některé bývalé mocnosti prvních dvou.

Léta 1989 – 1992 přinesla lidstvu naději na ukončení studené války a na hluboké změny v celém světě, ne jen v postkomunistických zemích střední a východní Evropy. Spočívala v tom, že se oba do té doby antagonistické světy snad poučí z kladů i záporů obou systémů a namísto negace všeho socialistického, včetně onoho pozitivního, se pokusí nastolit nový řád, spojující výhody a potlačující nevýhody obou. Byla to velká výzva pro intelektuální elitu všech tří světů, ale její obrysy u nás vidělo jen málo kreativních lidí a idealistů kolem Václava Havla. Namísto toho si naše pragmatické klausovské státní vedení z obou systémů vybralo nekritické akceptování kapitalismu a zatracování všeho z předlistopadové éry. Nikoliv však onoho kapitalismu sociálně citlivého typu, jaký funguje ve skandinávských a dalších vyspělých zemích Evropy, ale v pokleslé, horší než „gründerské“, na Západě dávno překonané podobě. Potlačení úlohy práva, strpění zjevných zlodějen při privatizaci i v následných obchodních vztazích, zjevná nevůle potrestat komunistické zločiny, čachry při nápravě křivd z minula a při restitucích komunisty zabavených majetků, presidentská amnestie i pro miliardové zloděje a arcilotry, to vše podkopalo důvěru ve schopnost nových politických subjektů nově ustavit a řádně spravovat stát tak, aby plnil pro občany všechny žádoucí funkce, včetně obrany svobody, života, zdraví, sociální spravedlnosti, efektivní možnosti domoci se práva. Právě toto vedlo i k posílení resentimentů a stesků po „reálném socialismu“, jak je zaznamenáváme dodnes. Vedlo spolu s dalšími důvody i k rozdělení ČSFR, neboť mnozí Slováci s takovou podobou politické i hospodářské reformy, kdy se bez právních rámců při privatizaci jenom „zhasne“, nesouhlasili. Zjevně preferovali evoluční, promyšlenější postup, bez bezhlavého bourání i toho, co fungovalo a co se osvědčilo jako vyhovující převážné většině. Málokdo si všiml, že se o tento nový smíšený model vládnutí a hospodaření pokusily v tichosti mnohé země onoho dříve „třetího světa“ jako Malajsie, Singapur, Taiwan, přechází k němu postupně i Čína, a zaznamenávají v tom značný úspěch.

Přestože se nedá oddiskutovat, že v současnosti jsou zaručena práva občanů na svobodu pohybu, názoru, náboženství, projevu i podnikání i materiální životní úroveň mnohem lépe, než za „reálného socialismu“, privilegia staronových vládnoucích seskupení, zneužívání moci a veřejných prostředků k vlastnímu prospěchu, nefungující právní systém, rostoucí rozvírání se nůžek v příjmech a bohatství, nabytého mnohdy nikoliv poctivou prací, sociální smír znovu narušují a posilují socialistické resentimenty značné části obyvatel, snižují zájem o věci veřejné, o volby, o aktivní účast na veřejném životě, posilují závist, toleranci k nepoctivosti, korupci a další negativní vlastnosti.

Stojí za pozornost, jak se tyto latentní animozity projevovaly a projevují nejen uvnitř naší země, zejména ve vypjatých předvolebních kampaních, ale i v souvislostech s mezinárodní situací a politikou. Bylo tomu tak v prezidentské volbě, ve volbách do Poslanecké sněmovny, ale lze to v současnosti vysledovat i v reakcích na publicistiku související s mezinárodním děním - v EU, na Ukrajině, na blízkém a středním Východě. Je zřetelné v diskuzích na Internetu pod články o historii i o současném dění ve světě, zejména ve vztahu k Rusku, EU i USA, že jsme za oněch 25 let od sametové revoluce stále na začátku; že jsme nepokročili v osvícení a v nezaujatém postoji k dění ve světě a stále mají mnozí u nás nasazené ony „třídní“ a předem zaujaté brýle, které brání v objektivním pohledu na svět a události v něm. V překonání starých stereotypů a klišé nám nepomáhají ani naši současní nevýrazní politici, neschopní skutečně duchovně vést, ani hromadné sdělovací prostředky, včetně těch „veřejnosprávních“, které roli „hlídacího psa demokracie“ zatím neplní, fungujíce více méně na objednávku držitelů moci, majitelů či různých zájmových skupin.

Dění kolem Ukrajiny a polemika o potřebě a účinnosti sankcí proti Rusku nejen v EU a NATO ukazuje, že nezmizel latentní příkop ani mezi původními západními zeměmi – členy EU a NATO, a jejich novými členy ze střední a východní Evropy, z bývalého tzv. „socialistického tábora“. I tady se projevuje ideové schizma. Žádoucí jednota postupu se drolí na parciálních zájmech jednotlivých členských zemí a také díky diametrálně odlišným historickým zkušenostem se SSSR, jehož jsou Rusko se svými imperiálními ambicemi, ale i Ukrajina a další postsovětské země, nepochybně pokračovateli.

Je v tom skryto jedno velké nebezpečí. Že se totiž ve vyhrocující mezinárodní situaci, související s celosvětovou rozpínavostí agresivního islámu, ale i Ruska v postsovětském zájmovém prostoru, se zatím lokálními, ale i tak nebezpečnými konflikty, jaké představují ty na Ukrajině, v Iráku, Sýrii, Palestině i jinde, nedokážeme ani uvnitř země, natož v celé demokratické části Evropy a Ameriky, pro své vlastní hluboké rozpory shodnout na nějaké sjednocující státní a mezinárodní doktríně, a být tak nezpochybnitelnou součástí fungujícího stabilního mezinárodního společenství, jakými by měly být USA a Kanada, země EU a NATO. K tomu by bylo potřeba, abychom všichni nelavírovali, nevyznávali jednotu, jen když o nic nejde, ale v krizích aplikovali zásadu „bližší košile (okamžitých ekonomických zájmů) než kabát (hájení základních principů mezinárodního práva, svobody a demokracie)“. Poučeni minulostí (zejména roky 1938, 1968 a následujícími) bychom neměli opakovat zbabělou politiku „appeassementu“, ale plnoprávně a aktivně v OSN a dalších mezinárodních strukturách působit proti zlu hned v zárodku. Abychom se dokázali ztotožnit s idejemi a principy, na kterých po drahých zkušenostech z 20. století stojí lidská civilizace. Těmi principy jsou „své si doma bránit, ale jiným jinde nevnucovat“, „respektovat jinakost, pokud i ona respektuje naši“, „rozvíjet obchodní, kulturní a sportovní kontakty i dialog o tom, co nás spojuje nebo může spojovat, ale i o tom, co nás odlišuje bez emocí, racionálně, bez předsudků“. Nelze ve svatém nadšení z emancipačních snah části obyvatel např. Egypta, Libye, Jižního Súdánu, Sýrie, Iráku, Palestiny, Afghánistánu, Pákistánu a naposledy Ukrajiny proti vládnoucím režimům přehlédnout, že nejen tamní autoritativní vlády, nejen putinovské Rusko, se dopustily a dopouštějí hrubých chyb, ale dopouštějí se jich i USA, Spojené království, Francie a jejich spojenci. Neměli bychom přehlédnout, že chyby udělala a dělá také Porošenkova a Jaceňukova Ukrajina. Každá pomoc by měla být vázána na především vlastní vůli a reálnou sílu většiny tamních občanů zlepšit poměry v zemi, jíž je poskytována, na záruku plnění podmínek a standardů vládnutí běžných v civilizovaném, demokratickém světě, jinak je rozumné zachovat si odstup. Namísto zlepšení situace v nedávné minulosti nepromyšlená pomoc Západu leckde radikalizovala jemu nepřátelské síly, paradoxně se proti nim často obracejí i jimi dodané zbraně a know-how, jako tomu je dnes v Iráku, v Pákistánu či v Afghánistánu. Měli bychom se více spoléhat na vlastní úsudek a také posilovat vlastní schopnost se bránit; pomáhat jen tam, kde je boj jednoznačně namířený proti jasně definovanému zlu a pro zajištění spravedlivého uspořádání a míru celých států a jejich občanů. Na Ukrajině si přece nejsme jisti tím, že „Majdan“ je bez poskvrnky, že podpora Kyjeva není podporou také jiných zájmů, než je mír a prosperita celé Ukrajiny. I Kyjev by měl projevit více pochopení pro ruskojazyčnou východní oblast, než jen snahu ho vojensky dobýt i za cenu tisíců civilních obětí. Ruský postoj, vyjádřený nutkáním chránit ozbrojeným vpádem Rusy nebo rusky hovořící „inostráňce“ v cizině, bez ohledu na suverenitu země a její vládu, je samozřejmě nepřijatelný. Příliš nám připomíná úlohu „páté kolony“ Henleinovců v předválečném Československu před jeho rozdělením a pak postupným obsazením nacistickým Německem. Oprávněně se takové argumentace obávají Pobaltské země, se silnými ruskými menšinami. S trochou nadsázky by mohla Ruská armáda vtrhnout do Karlových Varů, pokud by tamní zkorumpované úřady začaly plnit své povinnosti, vyžadovat dodržování našich stavebních, památkových a dalších zákonů, a tamní ruští podnikatelé a investoři si začali u Putina stěžovat na „šikanu“ od českých úřadů. Že je to nemožné? Už sem jednou takhle v noci vtrhli, pamatujete? Německo i země západní Evropy a USA se ze dvou světových válek minulého století poučily. Rusko, které jediné i z té druhé vyšlo s územními zisky, na demokracii a vystřízlivění z imperiálních ambic teprve čeká. Doufejme. Má uvnitř vlastní federace i za humny stejné potencionální nebezpečí, jako Západ – agresivní islamistické síly – a bylo by logické spíše se Západem spolupracovat na jejich eradikaci, než se vysilovat potyčkami s ním. Do té doby je třeba být ostražití a připravení na vše.

V každém případě bychom měli s chladnou hlavou raději dvakrát měřit, než jednou bezhlavě řezat, a hlavně s tím chronicky chybějícím strategickým uvažováním u nás něco udělat dřív, než bude pozdě. Měli bychom si ujasnit, kam chceme patřit. Zejména po rozdělení středně velké ČSFR na dva menší státečky si nemůžeme ani my, ani Slováci namlouvat, že si stačíme sami.

V Hradci Králové 4. září 2014  


Warning: Parameter 2 to modChrome_artnostyle() expected to be a reference, value given in /data/www/htdocs/stuz.cz/templates/stuz16/html/modules.php on line 39

Warning: Parameter 3 to modChrome_artnostyle() expected to be a reference, value given in /data/www/htdocs/stuz.cz/templates/stuz16/html/modules.php on line 39

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License