Se zájmem jsem si dnes po poledni počkal na tiskové prohlášení Miloše Zemana po návštěvě Ústeckého kraje, protože jsem tušil, že vysloví svůj názor i na otázku dalšího respektování nebo prolomení tzv. „územních ekologických limitů těžby“ na Velkolomu Čs. armády. Dočkal jsem se jen potvrzení toho, co si o Miloši Zemanovi myslím už 20 let – že je to „pragmatický cynik“ (nebo „cynický pragmatik“), zastánce platnosti pramálo etického úsloví „Účel světí prostředky“. Samozřejmě se plnou vahou své prezidentské funkce postavil za prolomení limitů a použil k tomu (opět) velmi pochybné zdůvodnění s falešnými argumenty.

Tento názor na něj jsem získal daleko před tím, než se dal na politiku. Proč? Za mého působení v Terplanu Praha koncem 80. let a v 90. letech minulého století jeden z elitních hlavních projektantů - územních plánovačů našeho ústavu - Ing. arch. Karel Vepřek - zpracovával jeden z územních plánů velkých územních celků v konceptu ve více variantách. Aby pomohl pořizovateli územního plánu rozhodnout objektivně o výběru nejvhodnější varianty, která má být dopracována do konečného návrhu, a aby vyloučil pochybnost, zda projektový ústav sám není neobjektivní při vlastním doporučení, nevyužil vlastní tým specialistů a výpočetní středisko „R“ samotného Terplanu, ale vstoupil do jednání s externím subdodavatelem - ekonomem - prognostikem Ing. Milošem Zemanem, který ovládal metodu tzv. „multikriteriální analýzy“. To je matematická metoda pro hodnocení složitých a komplexních jevů s mnoha proměnnými. Spočívá ve vytipování relevantních ukazatelů, charakterizujících všechny podstatné vlastnosti zkoumaného jevu (území) a dále v přisouzení vah těmto jevům, a to nikoliv jednotlivcem, ale týmem odborníků, pokrývajících svými profesemi vše podstatné, co může řešení územního plánu v reálném území ovlivnit – od jevů přírodních a fyzicky v území měřitelných, až po subtilnější a složitější, jako jsou jevy ekonomické, sociální a environmentální. Čím více takových hodnotitelů v týmu je, tím menší je riziko ovlivnění výsledku subjektivními faktory. Výsledky takového týmového vyhodnocení relevantních jevů a vah vytvoří matice, které zpracuje počítač. Vyjde nikoliv ideální, ale optimální varianta, nebo někdy i kombinace variant. Po vyložení tohoto výsledky objektivizujícího postupu ovšem Miloš Zeman žoviálně dodal: „A kdyby se Vám ty výsledky nelíbily, lze ten postup otočit pozpátku. Od žádoucího výsledku k úpravě vah jednotlivých charakteristik relevantních jevů, k intervalům, v nichž se pohybují a hodnotí, k úpravě jejich výčtu nebo i ke změně složení toho hodnotícího týmu, až po vstupní data tak, aby upravený postup už vyšel, jak potřebujete.“ Nejen Ing. arch. Vepřek z toho tehdy byl poněkud v šoku. Jemu totiž šlo opravdu o co nejméně subjektivně ovlivněné, objektivní výsledky ve veřejném zájmu – to tehdy ještě nebyla zneužívaná nebo dokonce „sprostá slova“.

Ač to nemohu dokázat, jsem přesvědčen, že stejně „cynicky pragmaticky“ se tehdy premiér Miloš Zeman choval při privatizaci Mostecké uhelné společnosti, ač dnes tvrdí, že o pozadí podvodu s použitím prostředků SHD, určených na budoucí rekultivaci, tehdejším managementem podniku schovaným za nálepku „Appian“, pro koupi téměř poloviny podniku „za babku“ oproti její skutečné hodnotě (nikoliv uměle sražené tržní ceně) nic nevěděl. Přitom to veřejně a nahlas kritizoval tehdejší šéf Fondu národního majetku Roman Češka a mnozí další zasvěcení, takže by musel být hluchý a slepý. Jenže tehdejší prominenti ČSSD, jako Zeman, Grégr, poslanec Hojdar a další to přinejlepším ignorovali, ne-li přímo pomáhali vahou svých funkcí „zamést pod koberec“, pokud z „vejvaru“ z této zlodějny dokonce něco nezbylo i pro ně. A to nemluvím o dalších aférách jako Bamberk, Olovo, však si mnozí vzpomenou i na další.

Pro Miloše Zemana a spolek jeho nekritických obdivovatelů a následovníků, vč. SPOZ, je nanejvýš nepříjemné, že tanec kolem MUS dodnes neutichl a dokonce se díky švýcarským soudům dostal znovu na první strany novin, a to právě po jeho zvolení presidentem a před předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny. Protože je to také jeho kostlivec ve skříni a také mnohých lidí ze SPOZ i z ČSSD, aspirujících nyní na převzetí zákonodárné a výkonné moci ve státě. Nejraději by tento problém rychle smetl ze stolu a je pro to schopný lhát lidem a voličům do očí, jak to dnes předvedl v televizi.

Tak především se mohl už 22 let cílevědomě a postupně měnit ekonomický profil Ústeckého kraje; z kraje s nejhorším životním prostředím, s obrovským soustředěním povrchové těžby, energetiky založené na spalování uhlí v elektrárnách, s nízkou účinností spalování zejména v teplárnách, zastaralých komunálních kotelnách a rozvodech s obrovskými ztrátami, na kraj s rekultivovanou krajinou, s regenerovanými alespoň zbytky osídlení (poté, co zmizelo přes 100 obcí, včetně 650 let starého královského města Mostu), na kraj s novou a moderní průmyslovou základnou, s technologiemi a výrobky šetrnými k životnímu prostředí. Za těch 22 let už z těžby uhlí odešly v tichosti desetitisíce lidí, aniž si toho Miloš Zeman dříve všímal. Dnes tvrdí, že by ukončením těžby VČSA zmizelo 8,5 tisíce pracovních míst a zvýšila by se nezaměstnanost. Pravda je taková, že přímo v těžbě na VČSA jich dnes pracuje sotva desetina tohoto čísla. V souvisejících provozech, které ovšem slouží nebo mohou sloužit i na jiných velkolomech, které limity neomezí ještě desítky let, by ubylo střízlivým odhadem dalších cca 1500 míst. Jenže Miloš Zeman navíc zapomněl dodat, kolik pracovních příležitostí by postup Velkolomu ČSA na severovýchod naopak zlikvidoval, a to v podnicích a zařízeních jiných subjektů na povrchu v Černicích, Horním Jiřetíně i v Litvínově. Těžiště zásob uhlí navíc není pod Horním Jiřetínem či pod Černicemi. Tam už proběhla historická hlubinná těžba a uhlí je tam méně, než tvrdí těžaři (odhadem cca 170, nikoliv 250 mil. t). Hlavní zásoby v rozsahu cca 500 mil. t leží pod Chemopetrolem Litvínov, na katastru bývalé obce Záluží. Koridor mezi Krušnými horami a bývalým lomem Obránců míru s Černicemi a Horním Jiřetínem je úzký, těžba by se tam prohnala za pár let, ale je jen nástupištěm na tuto hlavní kořist. Likvidace Chemopetrolu a dalších podniků v tomto prostoru by ovšem znamenala ztrátu daleko více pracovních příležitostí, než ukončení těžby VČSA, což těžaři ani Miloš Zeman ve své argumentaci nějak zapomněli zmínit. Miloš Zeman nevnímá, že nejen lidé uvolnění z těžby uhlí, ale dokonce i část důlních mechanizmů by měli na desítky let dost práce s „uklizením“ krajiny po těžbě v technických i biologických rekultivacích, při obnově vodního režimu a sítě vodních toků na desítkách čtverečních kilometrů těžbou zdevastovaných území, při obnově osídlení, dopravní a technické infrastruktury. Stačí k tomu vůle vládních, krajských a lokálních orgánů veřejné správy a dobře formulovaná veřejná zakázka, splácející dluh celého státu vůči tomuto desítky let zkoušenému kraji. Žádná nezaměstnanost nehrozí, naopak! Ještě by se na to daly získat i příspěvky z EU, pokud si ovšem pospíšíme, když už se dovolilo prostředky určené na rekultivace z dob před- i polistopadových rozkrást a zneužít k ovládnutí společnosti SHD při jejich „privatizaci“.

Miloš Zeman neopomněl zmínit, že při své starostlivosti o blaho národa si nechal vyložit i kvalitativní parametry uhlí uloženého v zásobách pod Černicemi a Horním Jiřetínem, a jde prý o uhlí vysoce kvalitní. Pokud to slyšel Petr Pakosta, kdysi pracující v dolech a disponující chemickými rozbory uhlí z těchto partií u výchozu sloje, vykliňujících ke svahům Krušných hor, musel na Hoře Sv. Kateřiny vyskakovat rozčilením. Sirnatost tohoto uhlí je v některých partiích i přes 16%! Buď Miloši Zemanovi podstrčili zastánci prolomení limitů rozbory z jiných partií sloje, např. ty zpod Chemopetrolu, kde je uhlí opravdu málo sirnaté a kvalitní, nebo vědomě lže.

Já jsem Miloše Zemana za presidenta České republiky z důvodů uvedených výše nevolil – volil jsem Karla Schwarzenberga. Také proto v textu uvádím jen jeho jméno – není to můj president. Potěšilo mne, že kdysi člen ČSSD a můj nadřízený na MŽP, exministr RNDr. Miloš Kužvart, dnes kandidující za SPOZ, zůstává ve věci zachování limitů těžby konzistentní a je proti prolomení limitů. Spatřil jsem ho dnes i na záběrech z protestu proti znovu obnovenému záměru těžby zlata u Mokrska, takže stále „drží linii“, zakotvenou v dokumentech MŽP a vlády z dob ministrů Moldana a Dejmala, což mu slouží ke cti. Tehdy ještě MŽP konalo aktivně pro ochranu životního prostředí. V posledních letech se mi jevilo spíše jako poslušná filiálka Ministerstva průmyslu a obchodu, bez nápadů, bez jakékoliv iniciativy ke zlepšování životního prostředí, např. na postiženém Ostravsku – Karvinsku. Tam by potřebovali podobný „Program ozdravení životního prostředí“, jaký jsme prosadili pro severní Čechy my počátkem 90. let, jako sůl.

K omezení spalování uhlí nás ostatně donutí i fakt, že uhlí může být v budoucnu cennou strategickou surovinou pro chemický průmysl, takže je nesmysl ho pálit v době, kdy pětinu vyrobené elektřiny vyvážíme. Měli bychom vzít na vědomí také tlak na omezování vypouštění CO₂ od mezinárodního společenství, uznání negativních důsledků těžby, zpracování a spalování uhlí na lidské zdraví, prokázané již v 90. letech minulého století tzv. „Programem Teplice“, realizovaným Ústavem experimentální medicíny Akademie věd ČR a pracovišti hygienické služby v tehdejším Severočeském kraji pod vedením MUDr. Radima Šrama. Docela mne překvapil navazující komentář Dr. Pačese z Akademie věd ČR, že se mají vlivy těžby, energetiky a těžké chemie na lidské zdraví teprve zkoumat. Má je už dávno u svého kolegy vyzkoumané a žádné komise to nezmění. Ostatně Komise životního prostředí Akademie věd ČR potvrdila zcela nedávno trvající platnost jejího negativního stanoviska k prolomení limitů těžby z roku 2010 – to nestačí?

Uhlí stejně jednou dojde a nelze na něm věčně stavět budoucnost kraje. Jsou státy, které nemají vůbec žádné vlastní uhlí, a přesto jde o hospodářsky vyspělé země a nelezou tam po stromech. Je načase, abychom přestali vyvážet surovou energii a suroviny bez zhodnocení ve výrobcích, v lidském umu. S nadsázkou řečeno „Ne elektrický proud, ingoty a kolejnice, ale hodinky“ – jako Švýcaři.

Kéž by zítřejší volby přispěly k tomu, aby se tyto pochybné stálice naší politické scény odporoučely co nejdříve do politického i mocenského zapomnění a ochrana skutečných veřejných zájmů, zájmů a majetků občanů, opět nabyly vrchu.

V Hradci Králové 24. října 2013