Tak se jmenoval seminář, který uspořádalo Evropské hnutí v ČR a think tank Good Governance s partnery Erste (Českou spořitelnou), Rekonstrukce státu, Oživení a s Nadačním fondem proti korupci 14. 10. 2013 v aule Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze na malé Straně. Seminář uvedl expremiér a exposlanec EP Vladimír Špidla, ve dvou panelech se vystřídali Václav Velčovský (GG), Lukáš Wagenknecht (GG), exsenátor Edvard Outrata (EH), politoložka profesorka Vladimíra Dvořáková (VŠE), Petr Janský (IDEA Cerge-EI) a po přestávce Kateřina Valachová (MU Brno), Jan Rovenský (Odborový svaz státních orgánů a organizací), David Ondráčka (Transparency International) a advokát Václav Láska.

Z vystoupení obou panelů a na ně navazujících diskuzí vyplynulo zjevně, že se všichni shodneme na tom, že současný způsob vládnutí v ČR je neuspokojivý, že je spojeno až příliš s korupcí, nekompetentností politiků i úředníků, nepředvídatelností a neřízeností veřejné správy a přebujelou a přesto neúčinnou byrokracií, že se nelze spolehnout ani na soudy. Namísto naplňování pojmu veřejný zájem se staly orgány veřejné správy rejdištěm zneuživatelů veřejné moci a správy, veřejných rozpočtů pro skupinové nebo soukromé zájmy. Umíme pojmenovat, co bychom chtěli změnit, víme, jak by to mělo fungovat, ale zcela zřejmě nejsme s to najít způsoby, jak toho dosáhnout. Je zřejmé, že na to nestačí ani „demokratická slupka“ tvořená Ústavou a právním řádem formálním ustavením relativně nezávislých státních mocí - zákonodárné, výkonu státní správy a soudní. Že zatím účinně nefunguje kontrola výkonů státní moci ani od oněch tří mocí navzájem, ani od nezávislých kontrolních orgánů, ani od veřejnosti, ani od veřejných sdělovacích prostředků, ani od nadnárodních a nadstátních struktur EU či OSN. Přitom nejde o pole neorané. Existuje spoustu dokumentů, jak má dobré vládnutí vypadat, lze se učit z historie i ze současné praxe některých zemí. Vladimír Špidla mohl přispět zkušenostmi z fungování demokracie a tržního hospodářství a praktického prosazování veřejných, tedy všem lidem společných zájmů ze svého působení v orgánech EU a jiných zemích Evropy, Edvard Outrata svými zkušenostmi z dlouholetého působení v emigraci z Kanady. Bohužel přispěl také svou zkušeností z doby po návratu do ČR, kde o téma potřebné rekonstrukce veřejné správy nikdo nestál a kde rozhodnutím o právní kontinuitě s minulým režimem a jen postupnou přeměnou právního řádu do souladu s novou Ústavou a Listinou práv a svobod došlo k rozmělnění a zneužití změn zákonů i složení zastupitelských sborů a výkonných orgánů státní správy a samosprávy k vytvoření dnešního neutěšeného stavu, který dobře popsala Vladimíra Dvořáková i vystupující ve druhém panelu.

Přes to vše jsem se jako člověk, působící ve veřejné správě nebo v odborném zázemí pro ni pracujícím nemohl zbavit dojmu, že ta vystoupení ani navazující diskuze nejdou k jádru problému. Probíraly se klady a nedostatky našich politických stran, jejich neschopnost generovat kvalitní kandidáty pro volby, deficity vnitrostranické demokracie u některých z nich, nedostatečné ideové a programové zakotvení mnohých politických subjektů, kde zjevně jde více o moc, než o dlouhodobě hájené a prosazované principy, o pokleslý populismus. Probíralo se, proč ve skutečnosti nejsme „právní stát“, když je např. možné, aby president zneužil svého práva udělit milost anebo vyhlásit amnestii tak, že osvobodí kromě bagatelních přestupců zákona i zjevné korupčníky a zloděje ve velkém, neplatiče výživného na děti a zbaví tak jejich oběti možnosti domoci se odškodnění, zatímco lumpové si mohou oddechnout, nezákonně nabyté prostředky a výhody si dál užívat a obětem se smát do očí. Tam, kde se policejní vyšetřování táhnou tak dlouho, až uplynou promlčecí lhůty, takže kauzy jsou odkládány, trestní činnost není vůbec předávána k řešení soudům, takže není sankcionována, nebo kde se tahanice o příslušnosti k řízením u státních zástupců nebo soudní procesy včetně opravných prostředků táhnou donekonečna, takže se porušuje zásada, že sankce za trestní čin musí být jednoznačná, spravedlivá a rychlá, jinak ztrácí smysl, tam nemůže mít občan důvěru k fungování státu jako jeho ochránci, jako službě poctivým.

Podle mého názoru se však nedošlo na kořen věci. Jací jsme my občané, jak vychováváme své děti, co je učíme o soužití lidí navzájem a lidí s přírodou, jaké základní pravdy jim i sobě vštěpujeme, co motivuje naše chování, čím se v životě sami řídíme, jak se chováme či jak jsme neteční k veřejným záležitostem, co pro nás představuje přirozenou a co násilím vnucovanou autoritu. Jsem dalek nějakého „sociálního inženýrství“ a „předělávání lidí“ či jejich názorů nějakým násilným způsobem. Na druhé straně nemohu přehlédnout, že v reakci na vnucovaný kolektivismus, potírání svobody, kreativity a individuality, chronický nedostatek a uniformitu zájmů z dob reálného socialismu jsme po Listopadu 1989 až příliš ochotně překmitli pod falešným výkladem svobody k opačnému extrému – přehnanému individualismu, sobectví, neúctě k právu a autoritám, vč. institucí veřejné správy a soudů, k vědě, kultuře. Po přechodném období naděje z let 1990 – 1992 sklouzáváme i vlivem špatných voleb vůdců zpět k manipulaci veřejnou mocí, zastávanou lidmi toho nehodnými. Za těch 24 let jsme nenašli způsob, jak docílit, aby se do vůdčích rolí ve státě dostávali opravdu odborně zdatní a morálně pevní, nezkorumpovatelní a z blbosti nezneužitelní lidé. Je zřejmé, že prostřednictvím korupcí a klientelismem prolezlých stran, které se jen navenek tváří jako „politické“ v původním slova smyslu, ač jde o sekretariáty a mafiány z pozadí řízené zájmové struktury, zaměřené na skupinové a soukromé zájmy, na boj o moc a peníze, to nepůjde. Proto se rodí jako houby po dešti nová politická uskupení, nové pidistraničky, nová hnutí, slibující nápravu. Jenže právě jejich rozdrobenost, neschopnost najít společnou řeč a společný postup, programová i personální rozplizlost je diskvalifikují v soutěži o právo spravovat věci veřejné, protože nepřekročí 5 % hranici pro zastoupení v Poslanecké sněmovně. Zatím pořád hledáme a zdůrazňujeme víc, co nás rozděluje, než co nás spojuje. Proto nejsme schopní složit nový politický subjekt s důvěrou a podporou dostatečného počtu voličů podobného smýšlení, o čem je korektní výkon veřejné správy. Bohužel u nás nefungují ani očistné vnitřní mechanizmy uvnitř „zavedených“ politických stran, jak nám názorně předvádí jak ODS, tak ČSSD, v menším i TOP 09. Snaha nastrčit voličům jakési nové, nebo alespoň „neprofláknuté tváře“ v potěmkinské snaze vylepšit fasádu jinak prohnilé stavby, jakou předvedla ODS Petrem Nečasem nebo teď Miroslavou Němcovou, už by neměla zabrat. Stejně tak by voliči neměli naskočit na vábení strany, jejíž skutečný vůdce se do funkce presidenta doslova „prolhal“, pozurážel své konkurenty, opovrhuje novináři a ve skrytu duše celým voličstvem, protože nenávidí ty, kdo ho nevolili a pohrdá i těmi, kteří se jím nechali zmanipulovat a volili ho. Člověk, který slíbil, že bude presidentem i těch, kdo ho nevolili, ale myslí to tak, že i oni se musí podřídit jeho vůli, nikoliv tak, že on bude respektovat i tu jejich. Člověk, který je kvintesencí přesvědčení, že pravidla tu nejsou proto, aby je respektovali všichni bez výjimky, ale k tomu, aby se přetvářela nebo aspoň vykládala tak, jak se to právě jemu a jeho nohsledům hodí.

Vím, že národ a voličstvo nikdo náhle nepředělá a jsme, jací jsme. Sním o době, kdy konečně většina voličů nahlédne, že takhle to dál nejde, kdy začne hledat cesty, jak do veřejných funkcí, do všech státních mocí vyzvedávat lidi opravdu kvalitní. Schopné, ale ne všeho schopné, morálně pevné a nezkorumpovatelné, kterým nepůjde primárně o moc, ale o poctivou veřejnou službu. Lidi, kteří chápou, že lidé si vypiplali zastupitelskou demokracii jako nástroj, jako procesy a pravidla, kterými se příslušnými orgány zajišťují z výnosů daní, tvořících prostředky veřejných rozpočtů, skutečně veřejné potřeby, a ne golfová hřiště pro smetánku. Lidí, kteří chápou, že v tržním hospodářství a demokracii si své soukromé zájmy zajišťuje a hájí a za sebe zodpovídá především každý sám, a na veřejnou správu deleguje zájmy společné, které by individuálně zajistit nešlo nebo nebylo efektivní. Podpora jednotlivců nebo zájmových skupin je záležitostí korporací jimi vytvořených – podniků, pojišťoven, spolků a církví. Z veřejných rozpočtů je přípustná jen z uznatelných důvodů výchovných a vzdělávacích, vědeckých, kulturních, zdravotních a sociálních, kde není parazitováním na veřejných rozpočtech, ale naplněním dosažené civilizační úrovně, mezigenerační podpory a solidarity s postiženými. Nedonutíme-li nově zvolenou reprezentaci v Poslanecké sněmovně, aby konečně schválila účinnost kvalitních a účinných zákonů o veřejné službě, o průhledném financování politických stran, o rozšíření působnosti NKÚ na všechny stupně veřejné správy, o obecném veřejném referendu, o možnosti odvolat hřešící poslance i zastupitele i v průběhu funkčního období, ne jen při volbách, nenaučíme-li je důsledně oddělovat veřejné zájmy od zájmů soukromých a skupinových, nezlepší se nic. Dokud politické strany nebudou nominovat nejkvalitnější dostupné lidi pro veřejné funkce, a pokud je nenajdou ve své straně, nenavrhnou raději znalého nestraníka, než nezpůsobilou stranickou loutku, nestanou se důvěryhodnějšími a volitelnými. Je třeba působit na občany a mládež, aby se aktivně zajímali o věci veřejné. Nízká volební účast a naprostá pasivita „mlčící většiny“ (kromě nepočetných občanských iniciativ, nevládních neziskových organizací a občanských hnutí) v průběhu funkčních období zastupitelských orgánů jsou z hlediska budoucí konkurenceschopnosti a suverenity ČR sebevražedné. Zatím nepřesvědčujeme ani sami sebe, ani mezinárodní společenství, že jsme schopní si sami kvalitně vládnout bez nějaké vnější kurately. Ostudy už bylo dost a je na čase to začít měnit. Bohužel jsem na semináři kromě několika „ex-„ neviděl žádné současné politiky, ačkoliv slyšet to, co zde bylo vysloveno, by potřebovali „jako prase drbání“. Kéž by předčasné volby za 10 dní byly prvním krůčkem k obratu a volební účast i výsledky dali politikům žádoucí lekci.

V Hradci Králové 16. října 2013