Letos je to už 18 let od nešťastné smrti Josefa a Petry Vavrouškových v dolině Parichvost v Západních Tatrách. Tradičně v měsíci Josefových narozenin si je připomněli účastníci Memoriálu Josefa a Petry Vavrouškových ve dnech 20. – 22. září, konaném netradičně zčásti v Nízkých, zčásti v Západních Tatrách. Důvodem bylo, že tradiční výchozí místo několika předchozích ročníků Memoriálu – penzion Jurika v Bobrovci – byl zavřený a náhradní ubytování sehnali slovenští přátelé na poslední chvíli až v Alexandra Wellness hotelu v Liptovském Jánu - v Jánské dolině v Nízkých Tatrách. Je to oproti Jurice poměrně luxusní, ale na Národní park Nízké Tatry až příliš velký objekt. Krásnou Jánskou dolinu bohužel hyzdí i mnoho dalších rekreačních objektů, penzionů a hotelů. Je s podivem, že tomu orgány ochrany přírody a krajiny a stavební úřady Slovenska nechávaly v minulosti a patrně nechávají dodnes volný průchod. O víkendu tam byl provoz aut a návštěvníků v sousedství divočiny a medvědů jako v Praze na Václaváku.

Zarážející byla letos nízká účast jak ze slovenské, tak zejména z české strany – k výstupu do doliny Parichvost se vypravilo jen 7 lidských účastníků a 1 pes. Mohlo to být poněkud pozdějším datem konání, než v jiných letech, a také počasím. V noci teplota i dole pod horami klesla téměř k nule a přes den nepřešla přes 11°C, na vrcholcích Západních i Nízkých Tater se udržel sníh i přes den. V sobotu 21. září ráno před nástupem do Jalovecké doliny lilo jako z konve, vrcholy hor byly v tmavých mracích a zpočátku se účastníkům na parkovišti nad Jalovcem ani nechtělo vystoupit z aut. Na loukách, kde se vloni pásly ovce, se však letos proháněli hasiči v jakési soutěži družstev. Když jsme viděli i děti, které běhaly v dešti jako o život, přeci jen jsme z tepla aut vylezli do té „sloty“ (česky „nečasu“ – je zajímavé, jak to v obou zemích připomíná politiky) a vydali se na pochod. Pršelo až k přístřešku, kde jsme se zastavili na svačinu, ale pak se začalo počasí postupně zlepšovat. Když jsme se dostali do míst, kde se poprvé odhalí část hřebene Roháčů poblíž Baníkovského sedla, probleskovala už místy modrá obloha a vrcholky hor ozářily paprsky slunce. Jako značný problém se ukázalo, jak se dostat přes divočící potok, deroucí se po deštích dolinou Parichvost, na druhý břeh, k mohyle s českou vlaječkou. Nakonec jsme se v různých místech kousek proti proudu přes potok dostali, aniž bychom do něj spadli nebo utopili fotoaparáty. Přidali jsme k vrbinami zarůstající mohyle další kameny, narovnali zplihlou českou vlaječku a zapálili jsme mezi kameny mohyly několik svíček. Také jsme odeslali esemeskou pozdrav Evě Vavrouškové, která se pro zdravotní problémy letos nemohla Memoriálu zúčastnit. Po přípitku slivovicí, Metaxou, Fernetem či hruškovicí a po pozdním obědě, po fotografování a převlékání se do suchého už v plném slunci, jsme opět přelezli potok a vydali se zpět na parkoviště při nástupu do Jalovecké doliny. Já jsem cestou posbíral jedlé houby, které jsem okem zaznamenal při výstupu a které obohatili ve smaženici naši nedělní snídani u Hubů. Cestou zpět do Liptovského Jána jsme se ještě zastavili na blízké salaši na nákup ovčích produktů a občerstvení. Už jsme se ale nevraceli do hotelu Alexandra, ale „na priváty“. V Liptovském Jánu jsme dostali na rozehřátí horký čaj a k večeři jsme ochutnali výbornou dušenou dýňovou kaši s chlebem. Část výpravy ještě večer odjela s Vladem Irou do Bratislavy. Já s Pavlem Šremerem jsme přijali pozvání od manželů Hubových na jejich rekreační dům v Liptovském Petru. Tam jsme se mohli umýt a převléci do suchého a čistého oblečení, což jsem zejména já, po pádu na kluzkém kameni u můstku nad „svačinovým přístřeším“, potřeboval. Chvíli jsme ještě povídali nad vínkem, sýrem s olivami, ale unavení jsme šli brzy spát. Ráno jsme společně posnídali, dostal jsem na cestu krabici hrušek z tamní sklizně a vyrazil jsem na západ k domovu. Počasí se umoudřilo, modrá obloha s fotogenickými mraky zdobila krajinu Spiše i Turiec a cesta se sluncem v zádech byla příjemná. Kolem silnice byly desítky stánků, kde prodávali borůvky, brusinky, houby, ovčí sýr a další dobroty, za Vrútkami už nivu Váhu poznamenala stavba estakády - budoucí další etapy výstavby dálnice v úseku Ivachnová – Žilina. Tento složitý chybějící úsek v kroutícím se údolí Váhu je pro územní plánovače, stavaře a dopraváky tvrdým oříškem a je také předmětem sporů s ochránci přírody a krajiny, kteří by tu dálnici raději neviděli nebo alespoň viděli delší úseky v tunelech, než na estakádě v říční nivě - ke stávajícím dvěma silnicím a k železniční trati, které tudy už vedou. Před polednem jsem přejel moravskou hranici mezi Makovem a Horní Bečvou a po zastávce na oběd v motorestu Zavadilka pod Beskydami jsem pak už dojel domů do Hradce Králové.

Součástí programu letos už nebylo vyhodnocení studentských esejí s ekologickou tématikou, protože tento program již není financován a tudíž nebyl ani vyhlášen. Odpadla i plánovaná beseda a tak došlo jen k neformálnímu vzájemnému informování se o politické a hospodářské situaci v obou zemích, o aktuálních problémech ochrany přírody a krajiny, o akcích environmentalistů apod.

Příští rok 2014 by se Josef Vavroušek dožil 70 let věku. Bylo by hezké, kdyby se k tomuto nedožitému jubileu podařilo zajistit větší účast a méně improvizace v přípravě, aby to byla důstojná oslava jeho života a odkazu. Snad i já ještě donutím své zchátralé tělo se na Memoriál opět vypravit, i když kyčle, kolenní vazy a lýtkové svaly už letos cestou dolů z doliny Parichvost výrazně a bolestivě protestovaly proti námaze.

Závěrem se sluší poděkovat slovenským přátelům za čas, starostlivost a péči, kterou nám věnovali i ve svém privátním prostředí. Snad jim to někdy budeme moci oplatit třeba v Krkonoších, kde je také leccos hezkého k vidění a které by mohli navštívit zase oni.

V Hradci Králové 23. září 2013