Naposledy jsem byl v Horním Jiřetíně a pod zámkem Jezeří v roce 2011. Jednak s Českou televizí při natáčení pořadu Nedej se, podruhé při předávání Ceny Ivana Dejmala tamnímu místostarostovi Ing. Vladimíru Buřtovi. Letos mne přizvala Česká televize k natáčení pořadu o zkušenostech s plněním Programu ozdravění Severočeského kraje dle usnesení vlády ČR č. 287/1990 a o Územních ekologických limitech těžby uhlí v SHP podle usnesení č. 444/1991 s expremiérem české vlády z těch let a dnes už i exsenátorem JUDr. Petrem Pithartem, které proběhlo v úterý 28. 5. 2013. Přítomni byli i pánové poslanec a starosta Litvínova Mgr. Milan Šťovíček, tehdy ekologický aktivista, pamětník a ekologický aktivista Petr Pakosta, místostarosta Horního Jiřetína Ing. Vladimír Buřt, ale i lidé „z druhé strany barikády“ – zástupci dolů a Hospodářské komory, plédující za prolomení limitů těžby.
Protože jsem se na místo natáčení u arboreta pod Jezeřím dostal se značným časovým předstihem, mohl jsem si před příjezdem televize a ostatních hostů projít místa hrozivých sesuvů, která jsem nafotil před těmi 2 lety. Musel jsem uznat, že dnešní situace je tam o dost lepší. V souběhu s původní silnicí I/13 je vyhlouben nový hluboký odvodňovací příkop s pokryvem hrubým makadamem, stahující povrchové vody ze svahu nad ním místo již mnohde sesutého a nefunkčního betonového koryta. Jeho zachované a funkční části jsou vystlány svařovaným gumovým žlabem, zabraňujícím únikům vody mimo něj. Svody z těchto nových vrstevnicových prvků ochrany dolu a svahů nad nimi jsou provedeny širokými hadicemi tak, aby voda nezatékala do zátrhů svahu, které se přeci jen tvoří i nadále a nezhoršovalo se riziko dalších sesuvů. Děsivé sesuvy z doby před dvěma lety s kácejícími se břízami zmizely. Terén je srovnán buldozerem do povlovných svahů a zatravněn, na mnoha místech nad hranou těžební jámy VČSA jsou vysázeny nové stromy, takže celkový dojem z okolí arboreta je přeci jen lepší.
A vlastní beseda? Hlukem větru a letadel přerušované natáčení pod zamračeným nebem bylo moderátorem směrováno k chvályhodnému pokusu najít společné východisko, nějakou jasnou perspektivu tohoto kraje, osídlení, obyvatel a krajiny, které se nebude měnit s každou novou politickou garniturou na ústřední i krajské úrovni a dá lidem trvalejší jistotu. Ukázalo se samozřejmě, že nic takového v současné politické konstelaci a hospodářské situaci „nehrozí“, není prostě reálné. Jistotu na dost dlouho dopředu nemůže poskytnout vzývaná Státní energetická koncepce ČR, neboť i ta bude obsahovat značný podíl nejistot jak o vývoji energetiky v evropském a světovém kontextu, tak v měnících se názorech energetiků i politiků o optimálním složení onoho mixu energetických zdrojů v České republice. Při současném komunistickém hejtmanovi a většinově sociálně demokratickém vedení kraje hrozí i změna Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje, které limity respektují, při jejich první aktualizaci. Současnou cílenou diskreditací některých nevyčerpatelných či obnovitelných zdrojů energie, jakou představovalo a představuje dodnes zneužití správné počáteční podpory solárních elektráren k vytvoření nemravného tunelu pro zbohatnutí pár zasvěcených lobbystů (kutilstvím poslanců při pozměňovacích návrzích k vládnímu návrhu zákona a stanovení špatných a nepružných parametrů této podpory) se mínění politiků, úředníků a pomocí tisku i veřejnosti obrátilo i k ostatním OZE zády. Politika „ode zdi ke zdi“ jim teď velí zatratit i podporu lokálních solárních zdrojů elektřiny a slunečních konvektorů pro ohřev vody či vytápění, nezapojené do sítí, bioplynové stanice a další podobné možnosti, snižující potřebu výroby a rozvodů energie z velkých centrálních zdrojů. Znovu se začínají „fedrovat“ návrat k uhlí, samozřejmě s prolomením limitů, další jaderné bloky, podceňuje se potenciál úspor energie a ignoruje fakt, že šestinu vyrobené elektrické energie i část uhlí vyvážíme, takže tím prodáváme naši vlastní budoucnost a životní prostředí, zisk z prodeje inkasují stát a soukromé společnosti, aniž z toho něco mají ti postižení v místech těžby a energetiky.
Zatímco velká elektrárenská energetika díky osvícenému tehdejšímu vedení generálním ředitelem Ing. Petrem Karasem dokázala za 8 let odsířit nebo zastavit provoz u všech elektráren v kraji, jak mu ukládalo usn. vlády č. 287/1990, a udělala za těch 22 let obrovský skok vpřed v technologii a v účinnosti energetického využití uhlí jako paliva, teplárenství zaostalo. Obrovské jsou ztráty nejen v konečné spotřebě, ale i v zanedbaných rozvodech. Ti jsou na tom mnohde stejně, jako před těmi 22 lety.
Plnění usnesení vlády č. 444/1991 už zůstalo na půli cesty. Nedošlo k přehodnocení vymezení dobývacích prostorů a k převedení zásob za nimi alespoň do zásob nebilančních. Také proto jsou limity opakovaně zpochybňovány.
Nedošlo k plnění závazku státu, že vyrovná dluh vůči těžebním, energetickým a průmyslovým oblastem státu (i Sokolovsku a Ostravsku) a přispěje zde k regeneraci sídelní struktury, bytového fondu, občanského i technického vybavení a k rekultivaci krajiny nad rámec běžných celoplošných podpor. Slíbených 15 mld. korun není nikde vidět. Ekonomické, sociální i environmentální podmínky v kraji nadále odrazují podnikatele od lokalizace žádoucích nových pracovních příležitostí v sofistikovanějších oborech, méně zatěžujících životní prostředí, protože jsou „háklivé“ na čistotu a vyžadují vysokoškolsky vzdělané odborníky, kterých je v kraji stále nedostatek, protože ti mají vyšší nároky na nabídku kulturního i sportovního vyžití, na rekreaci a rehabilitaci pracovních sil ve zdravé přírodě, než zdejší území nabízí. Krajští funkcionáři namísto využití desítek hektarů zdevastovaných ploch a brownfields nabízejí podnikatelům zemědělskou půdu nejlepší bonity. Např. v okrese Most v Havrani jako přínos ke změně ekonomického profilu kraje na ní povolili - hliníkárnu!
Rekultivace krajiny po těžbě, které by dokázaly na desítky let zaměstnat lidi uvolněné z těžby, zaostávají za společenskou potřebou, protože je financují, a to nedostatečně, jen těžařské společnosti. Stát do nich nedává ani korunu. Živoří obnova zbylých památek, včetně zámku Jezeří, protože těžaři dávají ze svého zisku příspěvek jen ostudně symbolický a stát jakbysmet. Zato mnozí opakují svou neudržitelnou mantru, že zastavením těžby na limitech se zvýší v kraji nezaměstnanost. Před dvaceti lety zaměstnávaly přitom doly a související provozy přes 15 tis. pracovníků, dnes cca 4 tisíce a na Velkolomu ČSA kolem 800. O tom, kolik by zlikvidovali pracovních příležitostí v Černicích, Horním Jiřetíně, v Litvínově a Záluží při prolomení limitů skromně mlčí, protože by museli přiznat, že by jich bylo víc, než těch udržených v těžbě.
Přesto i na této besedě vyjádřili zástupci Hospodářské komory a dolů názor, že vyhlášení limitů a trvání na jejich nepřekročitelnosti i do budoucna byla a je chyba. Nic nezapomněli, nic se nenaučili. Moderátor zkusmo požádal přítomné, jak by po vyslechnutí všech argumentů hlasovali o zachování limitů. Přítomní drtivou většinou potvrdili správnost tehdejšího rozhodnutí i trvání na něm. Stavět budoucnost tohoto kraje i dnes na těžbě a energetice je proti zájmu jeho obyvatel. Uhlí je vyčerpatelný zdroj a jednou stejně dojde. Zbylé zásoby budou cennou chemickou surovinou a nabudou na hodnotě. Naše děti a vnuci je budou umět využít lépe, než je „prohnat komínem“ s účinností dříve 27, dnes nejvýš 42 %. Jsou země, které žádné uhlí na svém území nemají, a přesto jde o vyspělé ekonomiky. Už se ztratilo 22 let, kdy se mohlo životní prostředí i ekonomický profil kraje měnit k lepšímu, protože se dosud víc žilo z minulosti a tím i z podstaty.
Dnes obce jako Horní Jiřetín ožívají. Vidíte nové domky, nové inženýrské sítě, novou naději. Bylo by načase, aby se tato naděje stala pro zámek Jezeří, černické, hornojiřetínské a litvínovské obyvatele již trvalou jistotou a vědomím, že už se nebudou muset před postupem těžby nikdy stěhovat a věci už půjdou jen k lepšímu. Moc bych jim to, spolu s většinou diskutujících, přál.
V Hradci Králové 30. května 2013