Společnost pro trvale udržitelný život

aneb

Lze se poučit z globálních anomálií ve vývoji počasí?

Vedra ve Skandinávii, bouře, přívalové deště a záplavy ve Střední Evropě, čím dál častější tornáda v USA. Nejdříve nechce přijít zima, pak nechce přijít jaro a topíme ještě v květnu. Naši zemědělci nemohou do polí nejen na sv. Řehoře, ale dokonce ještě asi ani na Medarda. Co se to s počasím ve světě i u nás děje? A musí to mít čím dál častěji katastrofální průběh vždy, když víc zaprší? Kdybychom všichni, včetně vlád, více naslouchali klimatologům a ekologům, nemuselo by to mít tak zlý průběh, jakého jsme čím dál častěji svědky.

Začněme u globálních změn klimatu. Pojem „globální oteplování“ je vysmíván nejen exprezidentem Klausem a skeptiky jako je pan Lomborg. Ono také jde akutně spíše o výrazné rozkolísání amplitudy teplot, odparu vody i srážek kolem dlouhodobých průměrů, které samy stoupají v čase jen nepatrně. Přiléhavější by tedy bylo nazvat to „globální zvyšování energetického potenciálu atmosféry“, charakteristické většími a rychleji se střídajícími extrémy teplot a vlhkosti a zvýšeným elektrickým nábojem v atmosféře, které způsobují zrychlené přesuny vzdušných mas, přívalové srážky, silný vítr i elektrické bouře, a které se spolu s emisemi SO₂, NO_x, NH₄, methanu a dalších sloučenin jako důsledků průmyslové a zemědělské činnosti člověka spolu s vodními parami na tomto jevu podílejí. Není to tedy jenom působením lidské činnosti, ale také jí, jejím příspěvkem ke změnám fyzikálního a chemického složení atmosféry.

Docházejí-li dnešní čeští a evropští politici k odklonu od globální odpovědnosti za změny klimatu pod praporem obav ze ztráty konkurenceschopnosti evropského hospodářství oproti USA, zemím Asie a Jižní Ameriky, které se ke Kjótskému protokolu o omezování emisí škodlivin do atmosféry nepřipojily, činí celému lidstvu medvědí službu. Nadále bránit rostoucímu znečišťování atmosféry jak na straně omezování škodlivých emisí, tak při ochraně tropických pralesů, lesů subtropů i středního klimatického pásma a mořských šelfů jako přirozených ekosystémů, schopných CO₂, další škodliviny a vodu samotnou vázat, čistit a zadržovat, je jediná smysluplná cesta, pro kterou je třeba získat i ony konkurenty, využívající v konkurenčním boji „ekodumping“ – tedy šetření nákladů na úkor ochrany globálního životního prostředí. Řečeno tak trochu s Ernestem Hemingwayem, i jim „zvoní hrana“, a to i když mají dojem, že v konkurenci vítězí. My bychom na ochranu životního prostředí nejen neměli rezignovat, ale celou vahou faktických dat a argumentů přesvědčit i tyto konkurenty k následování – jsou s námi totiž na stejné lodi.

A co doma, co u nás? Ministr financí Kalousek a předseda Asociace krajů ČR Hašek se v dnešním pořadu Otázky Václava Moravce v České televizi byli v prsa, jak jsou orgány veřejné správy „vyučeny“ minulými povodněmi a okamžitě schopny řešit následky právě probíhajících povodní. Přitom právě z tohoto přístupu je zřejmé, že se moc z těch minulých oni sami nepoučili. Je na čase se jich zeptat, kdy začnou odstraňovat a řešit alespoň ty lidmi způsobené příčiny katastrofálních průběhů povodní. A těmi jsou kromě přitakávání výše zmíněné „globální nezodpovědnosti“ také např. odlesňování rozsáhlých ploch v horských lesích. Ta jsou totiž spojená se ztrátou jejich zadržovací funkce srážek v korunách porostů, se snížením objemu zpětného odparu z listů a jehlic do ovzduší, snížením či ztrátou akumulační funkce lesního edafonu, pokud není zastíněn zdravými korunami a dostatečně masivní, tedy nespláchnutý vodní erozí nebo po vysušení neodnesený erozí větrnou. Důsledkem je nezadržení spadlých srážek a enormně zrychlený povrchový odtok vody z hor do potoků a řek, jakých jsme v dnešních dnech svědky na tocích pramenících na Šumavě či v Krkonoších. Příčiny odlesnění jsou přitom v těchto horách odlišné.

V Krkonoších je tlak na Správu KRNAP jako lesního hospodáře na odlesnění vyvíjen především nesoudnými majiteli a provozovateli lyžařských sjezdovek, vleků a lanovek a některými obcemi, které jim jdou na ruku s vidinou větší prosperity. Na Šumavě jsou to paradoxně někteří tzv. „ochránci přírody“, kteří pod praporem „bezzásahovosti“ a „návratu k divočině“ bránili likvidaci kalamity způsobené v lesích vichřicí Kiril a zasahování proti kůrovci v nepůvodních a stejnověkých smrkových monokulturách i mimo I. zónu národního parku. Princip, uplatnitelný v lidmi nedotčených přirozených lesích Sibiře, Severní Ameriky a v tropických pralesích vnucovali a vnucují do kulturního lesa, pod antropogenní zátěží, který je žádoucí naopak u zdravých jedinců co nejdéle chránit, proti jedincům napadeným kůrovcem hned zasahovat a nenechat ho rozšířit se na větší plochy lesa, vzniklé světliny po kácení hned dosazovat již v žádoucí pestřejší skladbě dřevin. Dosáhnout tak aktivním managementem rychlejší přeměny na ekologicky stabilnější, druhově i věkově pestrý les, odpovídající stanovištním podmínkám, který teprve bude schopen lépe odolávat klimatickým i biologickým disturbancím. Důsledkem jsou obrovské plochy, kde zralé stromy uschly nastojato, neposkytují ani ochranu proti větru a vodě, natož stín, a pod nimiž se nacházejí jen řídké a opět monokulturní nízkověké, ekologické funkce v krajině ještě desítky let neplnící nálety téhož nepůvodního smrku. Toto má být žádoucí hospodaření s lesy na Šumavě? Voda, která dříve ze Šumavy od spadnutí ve srážkách odtékala pozvolna a týdny, je dnes za pár hodin až v Českém Krumlově a za 2 dny v Praze. Podívejte se na rozložení srážek v Čechách za poslední 3 dny a na rozložení toků a míst s dosažením nebo překročením 3. stupně povodňového nebezpečí. Pršelo v celých Čechách, ale kritická místa jsou pod Šumavou a pod Krkonošemi a na řekách z nich odtékajících. Takže je na místě se ptát našich politiků a úředníků, spravujících „věci veřejné“: Kdy se naučíte nejen řešit důsledky, ale pokud možno co nejlépe předcházet příčinám?

Kdy se v Krkonoších konečně naplní princip deklarovaný už v prvním polistopadovém Územním plánu Krkonoš, že prioritou tohoto území národního parku je na prvním místě ochrana přírody a krajiny, nikoliv rekreace a cestovní ruch? A kdy se na Šumavě začne brát ohled i na zájmy a stanoviska také jiných vědeckých oborů, včetně krajinných ekologů a věd lesnických, a také samozřejmě zdejších obyvatel a návštěvníků, než úzké skupiny přírodovědců, kteří chtějí z rozsáhlého území zdejšího národního parku učinit svou laboratoř „samovývoje přírody“, ačkoliv o nedotčenosti lidskými vlivy tu už po staletí a ani do budoucna nemůže být řeči?

Na to by se měli občané a voliči, ale i sdělovací prostředky ptát politiků a úředníků, kandidátů do zastupitelstev krajů i obcí, do Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky i do Evropského parlamentu před volbami. Ne na to, kolik jsou z peněz daňových poplatníků schopni neukrást a věnovat na komunikace rozbité po zimě či na odstraňování následků povodní.

Exprezidenta Klause z mnoha důvodů nemusím, ale v jednom měl v dnešním rozhovoru v Nedělní partii na Primě pravdu: u nás i v Evropě se vládne bez jakékoliv vize budoucnosti, ze dne na den, „hasí se“ nastalé problémy a budoucnost zajímá vládnoucí politiky jen do délky jejich funkčního období a do příštích voleb. Je na čase přijít s jinou společenskou objednávkou na úroveň politiky i politiků. Vrátit lidem víru v lidský rozum, slušnost, nebo aspoň naději, že každá „blbá nálada“ jednou skončí, nebudeme-li se bát vyměnit politiky s dávno a u některých už opakovaně „prošlou zárukou“.

V Hradci Králové 2. června 2013