Warning: "continue" targeting switch is equivalent to "break". Did you mean to use "continue 2"? in /data/www/htdocs/stuz.cz/templates/stuz16/functions.php on line 185

Vyhlášení Ropáka roku a současně autora Zelené perly v osobě ředitele Správy NP a CHKO Šumava PhDr. Jana Stráského obrátilo po čase opět pozornost sdělovacích prostředků i veřejnosti ke sporům o žádoucí management tohoto velkoplošného chráněného území přírody a krajiny a zejména lesů v něm. Pokračuje však bohužel stav, ve kterém jak u hlavních sporných stran, tak u sdělovacích prostředků hrají čím dál menší roli věcné argumenty, opřené o historii a vývoj problému zasahování nebo nezasahování proti kůrovci v čase, ale vybírá se z nich, jen co se oběma hlavním sporným stranám hodí do černobílého obrazu jejich pojetí pravdy a viny za současný tristní stav velké rozlohy lesů na Šumavě.

Nedostává se při tom bohužel sluchu části odborné i laické veřejnosti, která nepatří ani k „dřevařské lobby“ (jak zastánci nezasahování obviňují zastánce selektivního zasahování proti kůrovci), ani k vášnivým zastáncům ponechání lesních porostů samovývoji bez lidského zasahování (což kritizují vzhledem k viditelným důsledkům obce, obyvatelé, podnikatelé v cestovním ruchu i někteří návštěvníci Šumavy). Poukazují na některé objektivní jevy a příčinné souvislosti vývoje lesa na Šumavě, které jsou z hlediska plnění všech funkcí lesa v krajině, na důležitém evropském rozvodí a na hranicích tří států důležité, ale jsou přitom vývojem v posledních dvou desetiletích ohrožené. Na tom mají svůj podíl viny obě nesmiřitelné strany. Tato „třetí množina zainteresovaných“, které nejde ani o produkci a prodej dřeva, ale ani o jakýsi přírodovědný skanzen - velkoplošnou laboratoř přirozené sukcese nepřirozeného lesa, se bohužel do sdělovacích prostředků nemůže probojovat, protože nesplňuje jasná kritéria, která by ji řadila v pohledu sdělovacích prostředků buď mezi „padouchy“, nebo „hrdiny“ ve zjednodušeném schématu tohoto konfliktu. Přitom právě tato skupina lidí je možná pravdě nejblíže, ale nikdo to nechce slyšet. Nehodí se to do jednoduchého pojetí „přítel - nepřítel“ aneb „kdo nejde s námi, jde proti nám“.

Zopakujme si tedy ve stručnosti argumenty této třetí množiny lidí. Z nich je zřejmé, že chyby vedoucí k dnešnímu tristnímu stavu způsobily v určitých okamžicích vývoje obě hlavní sporné strany a musí je nasloucháním, vzájemnými ústupky a společnými silami také napravit.

1. Šumava je až na vrcholovou partii autochtonních smrčin a rašelinišť pohořím po mnohá staletí osídleným a užívaným člověkem - na většině území se nejedná o nějakou „divočinu“, jakou můžeme dodnes nalézt v Amazonii, na některých ostrovech Indonésie, na Sibiři, v USA nebo v Kanadě. Je součástí hustě osídlené středoevropské kulturní krajiny, kterou člověk spoluvytvářel. Splňuje proto spíše kritéria pro zařazení do programu „Man and Biosphere“, než pro pokusy o návrat území k „divočině“, v níž by člověk byl chápán nikoliv jako spolutvůrce, ale spíše jako „škodná“.

2. Také díky tomu je cca 86 % rozlohy lesů na Šumavě tvořeno nepůvodními druhy smrku, na čemž má největší „zásluhu“ masivní obnovné zalesňování po větrné a kůrovcové kalamitě na konci 19. století. Pro nedostatek místních semen a sazenic byl tehdy materiál pro obnovu sehnán z celého území Rakouska - Uherska a na velké části obnov nebyla dodržena původní druhová skladba a různověkost. Vznikly rozsáhlé stejnověké smrkové monokultury. Už tehdy byl položen základ dnešní kůrovcové kalamity, protože její obětí jsou právě tyto dozrálé lesy. Je už jen hypotetická otázka, zda se v tehdejší situaci mohli tehdejší lesníci zachovat jinak. Z dnešního pohledu jednali na úkor biodiverzity a ekologické stability nového lesa.

3. Neoddiskutovatelný fakt ovšem je, že právě takový les jsme po předcích zdědili. Při přípravě vyhlášení Národního parku Šumava jsme měli na vybranou, zda chránit toto dědictví, nebo začít lesy NP měnit k přírodě bližšímu tvaru. Rozhodli jsme se tehdy vymezit 1. zónu NP v partiích o rozloze cca 14 % původních smrčin, horských luk a rašelinišť a tu chránit jak je, ale ve 2. a 3. zóně nepůvodních smrčin chránit právě toto nepřirozené kulturní dědictví. Teprve časem je pozvolna po dožívání stromů měnit náletem i umělou podsadbou na druhově i věkově pestřejší, původnímu charakteru bližší a ekologicky stabilnější porost. Hlavním důvodem pro ochranu onoho nepůvodního zralého lesa byla potřeba udržet vysoký lesní porost jako poskytovatele nenahraditelných mimoprodukčních funkcí, které nemůže bagatelizovat žádný soudný člověk a tím méně ekolog. Jsou to funkce krajinotvorné (jinak působí v krajině zralý vysoký les, jinak mladý nezapojený porost), půdotvorné (spad listí a jehličí, tvorba edafonu) a půdoochranné (zastínění, zvlhčení, ochrana před erozivním působením větru a prudkých srážek), klimatické (působí jako aerodynamická brzda proudění vzduchu, ochlazuje a zvlhčuje vzduch, obohacuje jej o vůni silic) v širším okolí a mikroklimatické (zastínění, vlhkost, zpomalení proudění vzduchu) pro vlastní ekosystém, vodoakumulační („vyčesávání“ vlhkosti z mlhy, vsakování srážek do lesní půdy i vázání v samotných rostlinách) a vodoochranné (protipovodňové - zpomalováním tání sněhu a povrchového odtoku vody při přívalových srážkách), ekologické (vytváření specifického ekosystému vhodného pro výskyt mnohých na les vázaných mikroorganismů a vyšších organismů - hub, mechů a lišejníků, bylin, bezobratlých i obratlovců), výchovné a vzdělávací až po funkce přírodovědné, rekreační a sportovní pro osídlení, trvalé obyvatele, návštěvníky, pro cestovní ruch. V oné zde naznačené bohatosti je může plnit právě jen zralý zdravý les. Dopustíme-li, že takový les zcela zmizí, ať už vykácením, nebo kalamitním zničením vichřicí či škůdcem jako je kůrovec, všechny nebo část těchto funkcí les přestane dočasně nebo trvale plnit. Přitom i ta „dočasnost“ může být do budoucna pro některé funkce smrtelná na desítky let a může tak být ohroženo mnoho generací rostlin a živočichů a ve svém důsledku i lidí ve vlastním území i na tocích v lokalitách po proudu.

4. Toto pojetí ochrany přírody a krajiny bylo dáno do vínku Národnímu parku Šumava při jeho vyhlášení. Je to zřejmé jak z prvního Polistopadového (1989) Územního plánu velkého územního celku Šumava od Ing. arch. Svatopluka Cingroše, který Šumavu miloval, tak z vládního nařízení, kterým byl NP vyhlášen. Tomu odpovídala i volba prvních ředitelů Správy NP Šumava, kterými byli lesníci. Dovoluji si připomenout, že právě v lesnictví se již od 18. století ctily jako samozřejmost některé zásady, které bychom dnes nazvali „ekologické“, přispívající k dlouhodobé udržitelnosti vývoje. Vyplývaly ze staletých zkušeností, že lesní hospodářství je soustavná práce, jejíž plody sklízejí až další generace, že je třeba předvídat, ctít stanovištní podmínky, že vytěžit se dá jen tolik dřeva, kolik ho v lese přibude přírůstky („etát“), což dodnes není samozřejmostí v četných jiných oborech lidské činnosti. K tomuto pojetí patřilo až do působení ředitele Ing. Ivana Žlábka včetně, že má-li se onen nepřirozený monokulturní zralý les uchránit před kůrovcovou kalamitou, je třeba po odhalení výskytu stromu nebo skupiny napadených broukem proti němu zasáhnout okamžitě a všemi prostředky, než se stačí rozšířit. Dělo se tak lapáky a když to nestačilo, i kácením napadených jednotlivých stromů nebo malých skupinek, nikoliv velkoplošně. Vzniklé světliny pak byly osazovány novými sazenicemi jiných druhů tak, aby se postupně obnovovala jak žádoucí druhová skladba, tak různověkost porostu. Trvám na tom, že nešlo o žádné masivní velkoplošné těžby dřeva. Tehdy ještě nevznikaly obrovské paseky a bezlesí vystavené pražení slunce, vysoušení větrem, jako vidíme na obrovských rozlohách dnes.

5. Objemy těžeb, kritizovaných už tehdy prvními zastánci bezzásahovosti, byly jen zlomkem toho, co se pak těžilo za ředitele Ing. Krejčího a těží dodnes. Zejména po vichřici Kirill přerostl problém kůrovce Správě parku i MŽP přes hlavu. Je třeba říci nahlas a jednoznačně, že právě rostoucí odpor proti zasahování proti kůrovci v době, kdy stačily k jeho potlačení malé zásahy, a také populistická a nezodpovědná politika MŽP jsou příčinou stavu, kdy jsou celé kilometry čtvereční vzrostlého lesa mrtvé souše nebo umírající porosty. Nepochybuji, že se to může líbit části přírodovědné obce, zaměřené na obory nebo druhy, které tu dostaly nebývalý prostor pro obrovský přírodovědný experiment. Nepřijatelná je však cena, kterou za to platí přinejmenším dočasnou, ale někde možná i trvalou ztrátou výše vyjmenovaných ostatních mimoprodukční funkcí celá společnost nejen u nás, ale zčásti i v Rakousku a v Bavorsku.

6. Dnešní letecké snímky Šumavy ukazují dostatečně přesvědčivě, že se zde odehrává ekologická katastrofa, a to přes všechno ujišťování, že už se začínají pod soušemi objevovat a v buřeni prosazovat semenáčky nových dřevin z náletu semen. Jednak je to bez umělého podsazování jinými druhy dřevin zase převážně nepůvodní smrk, jednak to bude trvat desítky let, než bude takový porost plnohodnotně funkční ve smyslu všech vyjmenovaných mimoprodukčních funkcí vzrostlého lesa. Utrpí nejen krajina a příroda a jejich atraktivita pro obyvatele i návštěvníky, ale paradoxně i přírodovědná funkce, kterou vzývají zastánci bezzásahovosti i v nepůvodních smrčinách. Podstatně se zredukuje funkce klimatická a mikroklimatická, vodohospodářská i půdoochranná, lze očekávat horší průběhy odtoku vod nejen při jarním tání sněhu, ale i při přívalových srážkách na tocích odvádějících povrchové vody ze Šumavy.

7. Kdybychom byli dokázali nepůvodní smrkový les na většině území národního parku před kůrovcem lépe a déle ochránit včasnými zásahy, nedošlo by k velkoplošnému degradování lesa na „extenzivní lesní školku“ a nebyla by spousta podnikatelů a developerů v současnosti v pokušení prosadit své podnikatelské záměry na výstavbu nových sjezdovek, vleků a lanovek, cest, hotelů a dalších zařízení mimo zastavěná území sídel s odkazem na to, že les už na pozemcích jejich zájmu stejně fakticky neexistuje a zábor pozemků určených k plnění funkcí lesa už nemůže znamenat nějakou skutečnou ekologickou újmu. Před takovými tlaky dnes couvá MŽP i Správa NP Šumava i oba krajské úřady, jak ukazuje např. vývoj kolem regulačního plánu Klápa - Hraničník a jeho EIA.

8. Neupírám odpůrcům zásahů proti kůrovci právo na jejich názor a na jeho vyjádření i protestními akcemi v terénu Šumavy. I já se domnívám, že není správné a politicky prozíravé takové protesty řešit násilím a nasazením Policie ČR, zejména když má ředitel Správy NP Šumava problém předvídat, že správní řízení nějakou dobu trvá, kůrovec na to ovšem nečeká, takže Správa NP nedokáže konat v rámci zákonů a ještě se tím chlubí. MŽP i Správa NP Šumava udělaly největší chybu v tom, že nedržely původní koncepci ochrany lesa jako celistvého ekosystému a krajinotvorného prvku ve všech jeho úlohách a souvislostech a měnily své postoje za různých ministrů podle tlaků zájmových skupin zvenčí.

9. Je načase začít naslouchat i oné „třetí množině zainteresovaných“, kteří před takovým vývojem včas varovali, ale dosud nebyli vyslyšeni. Byli neprávem označováni za exponenty „dřevařské lobby“, ačkoliv zdůrazňovali právě ve sporu zanedbávané mimoprodukční funkce lesa a poukazovali marně na skutečný očividný nedobrý vývoj v území. Dnes jim dává za pravdu nikoliv jen část politiků, obcí a soudných, na kvalitě prostředí závislých podnikatelů, ale i vyděšení návštěvníci, kteří znali Šumavu po jejím zpřístupnění po roce 1990 jinak. Se slzou v oku vzpomínají na hospodaření Vojenských lesů a statků a Státních lesů a hospodaření pod gescí resortu životního prostředí hodnotí ve světle dnešního stavu lesa slušně řečeno jako debakl ochrany přírody a krajiny.

10. Ti odmítaní a vysmívaní za to, že se stavěli proti politice bezzásahovosti, která se neosvědčila, nebo dokonce proti „obnově divočiny“, radí dnes alespoň se pokusit zachránit, co se dá z toho zbytku nepůvodních vysokých smrkových porostů a masivní výsadbou urychlit vznik nového, druhově pestřejšího a různověkého lesa tam, kde už původnímu porostu není pomoci. Čekat bez aktivního lidského přičinění, až se zahojí tak obrovská rána ve vegetačním pokryvu lesa sama od sebe, je trestuhodná nezodpovědnost a jak říkával kdysi můj velitel roty na vojně přímo „bezočivost“.

Právo vyjádřit svůj názor a nebýt ignorován a vysmíván má mít v demokracii každý. A mělo by mu být nasloucháno, zejména když se neosvědčily dosavadní protěžované recepty, jak dál.

V Hradci Králové dne 29. dubna 2012