Ceny pitné vody a vody odkanalizované a čištěné – vodné a stočné – byly od konce roku 1989 přibližně patnáctkrát zvýšeny a nyní zhruba odpovídají skutečným nákladům. Ukázalo se, že zvýšení cen mělo výrazný výchovný účinek a s vodou se začalo opravdu šetřit. V České republice doposud poklesla spotřeba pitné vody skoro o 15 %. V některých oblastech i o víc jak 40 %. Další snižování spotřeby je žádoucí i možné. Praha a Ostrava měly až donedávna přibližně dvakrát větší měrnou spotřebu než Vídeň nebo Mnichov a celá ČR dvakrát větší měrnou spotřebu než sousední Bavorsko. Další pokles spotřeby by mělo přinést očekávané rozšíření počtu bytových vodoměrů a zahájení řádné údržby vodovodních sítí.

Pokles spotřeby vody je však rychlejší, než předpokládali představitelé některých nově se tvořících vodárenských a kanalizačních společností. V minulých dnech představitelé pražských vodáren a zejména kanalizací veřejně navrhovali, aby byl zaveden vysoký paušální poplatek, který by měl zajistit ekonomickou stabilitu nově vznikajících společností a podstatně snížit jejich závislost na skutečném odběru pitné vody.

Zavedení vysoké paušální sazby by bylo zásadně chybné, neboť:

  • Stálý příjem z vysoké paušální sazby nestimuluje podniky ke snižování provozních nákladů cestou zvyšování efektivity řízení a investic do pokročilých technologií a zařízení,
  • Vysoká paušální sazba snižuje motivaci k úsporám vody, které jsou žádoucí jak z hlediska ekologického, tak i národohospodářského, neboť už jen samotné snížení počtu vodárenských nádrží a úpraven vod bude znamenat i snížení investic na jejich provoz, rekonstrukci či výstavbu.
  • Výrazné snížení spotřeby pitné vody navíc znamená menší zatížení provozovaných vodárenských úpraven i čistíren odpadních vod a tím možnost kvalitnější pitné vody a účinnějšího čištění odpadních vod.
  • Snížení spotřeby pitné vody také do budoucna umožní stavět na stejný počet ekvivalentních obyvatel menší a lacinější čistírny odpadních vod než dosud.

Vodárenská a kanalizační síť našich obcí a měst je značně zanedbaná a nepochybně potřebuje velké investice. Pomoci bude muset stát. Zbylé břemeno bude i přes to velké, ale nebudou ho moci nést sami ani podniky ani obce ani spotřebitelé v ceně vodného a stočného. Její paušální, chováním spotřebitele neovlivnitelná část však musí být nízká. Pro vodárenské a kanalizační podniky může být pouze příspěvkem na cestě ke zvýšení ekonomické efektivity, a ne její náhradou. Vodárenské a kanalizační podniky jsou však přirozenými monopoly. Občané si nemohou volit konkurenčního dodavatele jejich služeb, a veřejná soutěž tudíž tyto podniky svým přirozeným působením k zvyšování efektivity provozu vést nemůže. Cenovou politiku vodárenských a kanalizačních společností je proto nutno regulovat státní nebo veřejnou institucí. Jinak by se mohly, tak jako v případě Prahy, dostat zájmy nově vzniklých podniků do rozporu se zájmy celé společnosti.

Přijetí návrhu na vysoký paušální poplatek za odběr pitné vody zejména v současných podmínkách proto pokládáme za ekologicky i ekonomicky nesmyslné.

V Praze 14. prosince 1993

Za Společnost pro trvale udržitelný život

Ivan Dejmal, místopředseda STUŽ