- nedostatečnou pozorností věnovanou životnímu prostředí jak v programovém prohlášení vlády, tak i v její běžné činnosti; ekologickým problémům se vláda věnuje jen výjimečně a nesystematicky, obvykle pouze pod tlakem výrazného zhoršení ekologické situace, např. v době teplotních inverzí spojených s vysokými koncentracemi škodlivin v ovzduší,
- neuspokojivým zakotvením péče o životní prostředí a úplným ignorováním strategie trvale udržitelného způsobu života v Ústavě České republiky,
- pasivitou při přípravě a přijímání právních norem v oblasti péče o životní prostředí; od červnových voleb nebyl přijat ani jeden ekologický zákon (v předchozím období přijalo Federální shromáždění a Česká národní rada 12 zákonů a obecně závazných ekologických předpisů) přesto, že náš právní řád stále ještě trpí významnými nedostatky a mezerami,
- přerušenou kontinuitou polistopadové péče o životní prostředí; nebyly využity návrhy zákonů připravených v průběhu předchozího období, strategie péče o životní prostředí přijatá a propracovaná předchozími vládami byla opuštěna, aniž by ji nahradila jakákoli nová strategie, po překotném protiústavním zrušení Federálního výboru pro životní prostředí došlo ke ztrátě velkého množství informací a informačních vazeb, k odchodu mnoha odborníků mimo státní správu a k narušení mezinárodních vztahů v ekologické oblasti,
- nerespektováním vztahů mezi ekologickými, sociálními a ekonomickými problémy a rezignace na jejich komplexní řešení; vláda i parlament opomíjí fakt, že jenom souběžné řešení uvedených problémů v severních Čechách, na Ostravsku, v Praze i jinde, uskutečňované za účinné koncepční a koordinační funkce centrálních orgánů a v úzké spolupráci s občany, podniky, i orgány místní samosprávy, může mít naději na úspěch. Nedostatečnou orientací na řešení problémů životního prostředí ztrácí naše ekonomika příležitost ke kvalitativnímu rozvoji, který je jedinou schůdnou alternativou kvantitativnímu růstu,
- preferováním hodnotových orientací směřujících k maximalizaci osobního prospěchu, množství vydělaných peněz a spotřeby materiálních statků, důrazem na tradičně chápanou životní úroveň, namísto žádoucího zdůrazňování kvality života a vědomím spoluodpovědnosti za uchování bohatství přírody. Není možné zapomínat na fakt, že devastace životního prostředí je úzce spojena s devastací morální,
- poklesem finančních prostředků věnovaných ze státního rozpočtu na řešení ekologických problémů (v roce 1993 o 25% v porovnání s předchozím rokem a vezmeme-li v úvahu inflaci, pak ještě více),
- podceňováním mezinárodních aktivit zaměřených na péči o životní prostředí a na prosazování strategie trvale udržitelného rozvoje v evropském i globálním měřítku,
- nedostatečnou aktivitou Ministerstva životního prostředí , jeho nízkým kreditem ve společnosti a neuspokojivým postavením v soustavě centrálních orgánů (to se projevuje mj. tím, že průměrným platem zaměstnanců je MŽP až na 29 příčce seznamu centrálních orgánů); MŽP navíc ztrátou kompetencí v oblasti územního plánování přišlo o klíčový nástroj umožňující co nejrychleji napravovat existující ekologické škody a předcházet vzniku škod nových; převodem těchto kompetencí na Ministerstvo hospodářství se stal kozel zahradníkem,
- nevhodnými veřejnými vystoupeními některých vládních představitelů (vč. předsedy vlády), kteří zlehčují nebo dokonce zpochybňují samotnou existenci jevů charakterizujících destrukci životního prostředí a neodůvodněně podkládají členům ekologického hnutí záměry směřující k etatistickému, antidemokratickému a elitářskému uspořádání společnosti a centralizaci lidských aktivit.
Celková bilance roční činnosti vlády a parlamentu v ekologické oblasti je tedy neuspokojivá, což přispívá nejen k dalšímu přetrvávání řady negativních jevů (např. pokračujícímu zhoršování stavu lesů), ale také ke vzniku nových problémů spojených např. s vyšší spotřebou energie a rostoucími emisemi odpadů vztaženými na jednotku HNP.
Jsme i nadále přesvědčeni o tom, že péče o životní prostředí musí být samozřejmou součástí života každé moderní společnosti. Rozsah odpovědnosti jednotlivých společenských subjektů za ochranu přírody a obnovení harmonických vztahů mezi člověkem a jeho životním prostředím odpovídá rozsahu jejich rozhodovacích pravomocí. Každý občan, každý podnik či jiná organizace (ovšem vč. organizací nevládních) tak nese svůj díl odpovědnosti. Ale zásadní odpovědnost nese i vláda a parlament. Doufáme, že si tuto odpovědnost uvědomí a svůj dosavadní přístup k životnímu prostředí změní. Členové STUŽ jsou připraveni systematicky se podílet jak na řešení existujících problémů, tak i na přípravě a realizaci strategie trvale udržitelného rozvoje.
Za Společnost pro trvale udržitelný život
Josef Vavroušek
předseda
V Praze dne 29. června 1993