Proč už nejsem pacifista

Miloševičovi války a moje inklinace k nenásilí

Od člověka považovaného za ekologického aktivistu se často předpokládá, že bude zároveň pacifista. Pominu v tomto případě komentáře k dalším často předpokládaným "atributům" paušálně lepeným ekologům na záda, jako jsou třeba feminismus, novopohanství, fascinace neolitem nebo sympatie k levičáckým utopiím.

Pokusím se zde vysvětlit, proč se už delší dobu nepovažuji za pacifistu a jakou to má souvislost z Miloševičovými válkami a válkami na Kavkaze nedávných let. Činím tak s vědomím, že lidi z nejrůznějších důvodů nenaslouchající nepřesvědčím a budu jasně identifikován jako stoupenec průmyslového zabíjení, nebo propagátor války (viz.např.: Keller J.: Špatně položená otázka, Právo 21.4. 1999., Keller J.:Lidice, nebo spíše My-lai? Právo, 26.4. 1999 1999., Keller J.: Je násilí udržitelné? Právo 17.6.1999.)

Válka tady u nás

O tom, že válka je svinstvo, jsem neměl asi nikdy pochyby. Od dětství jsem vnímal válku jako cosi velmi reálného především v podobě jaderného kataklizmatu symbolizovaného filmem Den po té (The day after) z poloviny osmdesátých let, který jsem si vždycky znova a znova v duchu promítal při pravidelném průchodu skrz vrata protiatomových krytů v Pražském metru.

Realita války a násilí konce dvacátého století se ale přiblížila spíše vražedným motykám Rudých Khmérů a banditům ozbrojeným noži a samopaly, než mezikontinentálním balistickým raketám a hvězdným válkám. Až do Kosova Pole.

Sumgait, Kambodža, Anatolie

Ještě koncem osmdesátých let mě o primitivním barbarství dnešních válek proti neozbrojeným lidem přesvědčily zprávy o masakru v kaspickém Sumgaitu. Barbarské zabíjení Arménů jejich sousedy azerbajdžánské národnosti za přihlížení stovek diváků z balkonů Sumgaitských paneláků a třídenního nezájmu vládní moci odstartovalo válku o Náhorní Karabach, Armény obývanou symbolicky autonomní oblast, ležící na území Azerbajdžánské sovětské socialistické republiky. Do té doby nenásilné protesty v Arménii proti porušování práv Karabašských Arménů se ukázaly na pozadí desítek mrtvých a stovek raněných jako "neúčinné" a jejich organizátoři byli postupně vystřídáni partyzány a vojskem. Samotný sumgaitský pogrom, patrně režírovaný KGB, se sovětské moci podařilo před světovou veřejností úspěšně ututlat. V trapném procesu byli obviněni a odsouzeni tři mladíci, z toho dva nezletilí.

Vzhledem k relativní perestrojkové svobodě slova v ruském tisku a protokolům ze soudního procesu od mého arménského přítele jsem sepsal o událostech kompilační práci v rámci tehdejší Vysokoškolské odborné činnosti. Moje iluze o použitelnosti nenásilí ve chvíli kdy vás mladík z "vedlejšího bloku" přidržuje armovacím drátem v ohni z pneumatik, vzaly při překládání svědeckých výpovědí rychle za své. Desítku strojopisných průklepů jsem rozhodil mezi známé. Tenkrát jsem se ještě domníval, že o takových věcech se lidé musí dozvědět, a ony se už nebudou opakovat.

Po četbě polského dokumentu o vládě rudých Khmérů v Kambodži koupeného za pět korun ve výprodeji ležáků, po přelouskání hned po listopadu vydaného Solženicinova Souostroví Gulag a jen zběžné četbě ruské knihy o genocidě Anatolských Arménů na začátku století (dodnes Attaturkovskými politiky oslavované jako úspěšné řešení "Arménské otázky") postupně vyhasla má naděje na poučitelnost lidí z krutostí páchaných v historii. Někdo nechce vědět, jinému se dělá z popisovaných zvěrstev špatně a rád zapomene, jiný zas namítá, že u nás by se to stát nemohlo.

Válka právě teď

To všechno bylo ale dávno. Arménští sedláky, co se bránili Turkům 40 dní na Mojžíšově hoře, desítky milionů obětí třídní genocidy v Sovětském Svazu a Lidové Číně, ba i mrtvé v Kambodži a na Timoru můžou mnozí snadno odstrčit do učebnic dějepisu.

Miloševičovu válku jsem ale v devadesátémprvním pocítil téměř na vlastní kůži. Na pláži Litochoro pod řeckým Olympem (kde se nedávno vylodila americká námořní pěchota v rámci invaze na ukončení zatím poslední Míloševičovi války), mě tenkrát překvapily nízké hlídkové přelety vojenských stíhaček. Rádio hlásilo puč v Rusku, boje o Vukovar a pohotovost vojska na hranicích s komunistickou Jugoslávií. Nevěděl jsem, jak a jestli se vůbec dostanu domů. Nakonec to přes dosud klidnou Makedonii, Srbsko a Vojvodinu šlo. Jen při nocování ve višňovém sadu nás vesničané považovali za ustašovské fašisty, řidič co nás vezl stopem, nám vyprávěl o velkém Srbsku "od moře k moři", v televizi u hodných lidí v Kragujevaci jsem zhlédl válečnou propagandu ve stylu Velké vlastenecké války. Ve Vojvodíně pak v noci na Slavonské straně Dunaje duněla vzdálená palba a oranžově zářil hořící Vukovar. To byla už druhá, tentokrát chorvatská, Miloševičova válka. V té první, neúspěšné, ztratil, nebo spíše se skoro dobrovolně vzdal, po úspěšných akcích slovinské domobrany, kontroly nad nejzápadnější svazovou republikou. Tentokrát se mu podařilo s využitím místních Srbů dobít na čas část Slavonie.

S postupem front téhle války byl ve mě postupně dobíjen zbytek přesvědčení o ohromné síle nenásilí.

To by se u nás stát nemohlo, mínili u nás v Česku mnozí. Bohužel to samé si mysleli ještě nedávno i téměř všichni obyvatelé Jugoslávie při poslouchání zpráv z Karabachu. Ale stalo se. Stačilo několik měsíců tvrdého promývání mozků a srdcí Srbskou televizní propagandou a nevěřícný údiv kovodělníka z Kragujevace nad televizními záběry zohavených těl ("Co se to s těma Chorvatama stalo, že nás tak bestiálně vraždí?!, Dyť to byli tokový hodný lidi!?“) se změnil ve strach v nepřátelství. Podobně mocní začali zasévat nenávist do srdcí lidí v Tudjmanově Chorvatsku. O to víc musela každého děsit v té době prohlášení některých politiků ve slovenské půlce čerstvě rozdělené vlasti, že "válka s Maďary nebude".

Sarajevo, Bezpečnostní zóna OSN Srebrenica

Nu, co dělat. Dva se bijí, jeden je sice silnější a začal si, druhý se mu to ale chystá s úroky vrátit. Co je mi do té války? Bylo těžké solidarizovat se s chorvatským režimem příliš těsně svázaným s Ustašovskou minulostí. Jinak tomu ale bylo v Bosně a Hercegovině. Mírové hnutí zatím drželo i přes desítky tisíc uprchlíků v zemi vášně na uzdě a všechny tři národy demonstrovaly v tradičně multietnickém Sarajevu odhodlání žít i nadále spolu.

Stačilo ale několik dávek ze samopalů dvou zabijáků do dvěstětisícové mírové demonstrace, které způsobily smrt jedné mladé Sarajevanky, a kola války začal mlít i Bosnu a Hercegovinu. Začala třetí Miloševičova válka. Obležení Sarajeva, Žepy, Srebrenice, Goražde a dalších městských enkláv, snahy o rozdělení teritoria mezi Srby a Chorvaty, plané řeči mezinárodního společenství, potoky krve a rostoucí záplava nenávisti. Dohoda stíhala dohodu, byly vyslány mezinárodní jednotky s bezzubým mandátem, OSN garantovala "bezpečné" zóny. Západní státy organizovaly humanitární pomoc a odstřelovači hledali své cíle. Probíhala jednání o rozdělení země více méně podle frontových linií.

Vyvraždění Srebrenice, bezpečné zóny OSN, monitorované malou holandskou jednotkou byl pro mě nečekaný šok. A je celkem jedno, jestli bylo na dohled kamer televizních společností postříleno tři nebo čtyři tisíce srebrenických mužů. Možná jsem nesledoval dostatečně dění a proto byl překvapen, ale tento projev bezmoci a programového nezájmu OSN mě zděsil.

Ani nenásilí, ani veřejné mínění, ani OSN se svým UNPROFOR - tak co teda může zabránit vyvraždění v dalších obležených městech vzdálených jen den rychlé jízdy na jih odsud? Jedině zbraně. Samopaly, tanky, nálety spojeneckých letadel, najdou li se nějací spojenci, kterým by záleželo na životech desetitisíců již několik let obklíčených lidí. A tak jsem podepsal a šířil v té době Avignonskou výzvu volající po vojenském zásahu. Krátce poté přišlo několik symbolických náletů a Daitonské příměří. Miloševičova třetí válka protentokrát v Bosně skončila s Miloševičem coby garantem Daytonských dohod. A tady taky nad hromadnými hroby skončil můj pacifizmus.

Kosovo, Makedonie, Černá Hora, Srbsko

Ojedinělé hlasy varující před dalším válečným polem pro Miloševičovy mocenské zájmy zůstaly většinou bez ohlasu. Statisíce mrtvých ve druhé a třetí Miloševičově válce, masové hroby, koncentrační tábory, statisíce uprchlíků však přece jen asi vykonaly se světovým míněním své. Po první fázi Kosovské války a krátkém zimním taktickém příměří zareagovalo NATO na neúspěch Rambuilletského ultimativního plánu spuštěním Pouštní bouře II.

A tady již jsem souhlasil, ano útok na Jugoslávii musí být a měl přijít už dávno. Takový či onaký útok, souhlasil jsem, i když to byly skoro 2 měsíce bolestného rozhodování. Až se podaří spočítat mrtvé na obou stranách ukáže se, jestli nálety, které jsem nakonec přes všechny výhrady podpořil, způsobily skutečně takové ztráty, aby se daly porovnat s dosavadními oběťmi Miloševičových válek. Válečníci NATO totiž mířili schválně mimo lidi, na rozdíl od vojáků a banditů druhé strany, kteří se strefovali už skoro deset let právě do nich. A ačkoli je to určitě odvážná spekulace, měly by se do bilance započítat i potenciální oběti páté Miloševičovi války proti Makedoni a šesté Černohorské. Podaří-li-se uskutečnit plán masivní nejen hospodářské pomoci Balkánu, nemusíme se jich snad obávat. Snad jen té poslední Miloševičovy války, a to války občanské, Srbů proti Srbům, v samotném Srbsku. V ní se ukáže, o co celou dobu Miloševičovi a jeho rodině šlo.

Válka a já

O tom, že válka je svinstvo, nemám dodnes pochyb. Vždycky jsem se ale snažil o věcech uvažovat konkrétně. Od úvah, co bych dělal v čaučeskovském vyhladovělém režimu, jsem byl postupně nucen vžit se do role lidí postižených válkou. Co bych dělal ve válce já?

Pokud bych chtěl zůstat sebou a zachránit rodinu, patřil bych asi k těm, co by utekli ještě včas. To ale není řešení. A člověk taky neví, jak by reagoval, kdyby mu soused nebo policajt odprásknul před očima tátu jako psa. Postupně jsem pochopil, že vůbec nevím, jak bych se zachoval.

Běžel bych za vesnici do lesa a tam střílel s kamarády do vzduchu, abych na sebe upoutal pozornost ruských stíhaček bombardujících právě rodnou vesnici jako to dělali vesničané v Čečensku?

Dal bych se k partyzánům a skrýval se v Balkánských či Kavkazských horách a pobíjel nepřátele?

Kolik blízkých lidí by mi museli zabít, než bych se stal systematickým zabijákem a s puškou se zaměřovačem a číhal týdny na srbské ostřelovače, jako známý Sarajevský lovec ostřelovačů, dříve univerzitní profesor?

A jak by se dala hájit tato kamenná chalupa, ve které právě sedím? Nejsou prohýbané tašky nešikovné při kulometné palbě? Stejně by mě byly i ty tlusté kamenné zdi málo platné, kdyby nás přišli zabít naši sousedi.

A vůbec, co si asi myslí prištinský student ekologie, když s posledními náboji drží svou pozici v horách, o vhodnosti uranových hlavic užívaných v raketách, které ne a ne, nechtějí přiletět z neskutečných výšek, aby zlikvidovaly alespoň jeden z tanků postupujících právě proti němu?

Válka a ekologie

Za války prý mlčí múzy. Není toho málo co mlčí, když jde člověku o holý život. Mlčela i většina českých a moravských ekologů. A je to, myslím, v pořádku. Co měli říkat?

Kdo čekal zástupy českých ekologických aktivistů mezi členy Komunistického svazu mládeže, nebo v anarchistických houfech na akcích proti agresi NATO, čekal marně. Snad by je našel na koncertech Humanistické aliance proti násilí na Balkáně, nebo na výstavě SOS Kosovo. Naopak sám vím o několika ekologických aktivistech, kteří k leteckým útokům pro své vnitřní přesvědčení a absenci jiné účinné cesty zprvu sveřepě mlčeli a při první příležitosti odjeli pomáhat do uprchlických táborů.

Je patrně pravda, všechno co jsme slyšeli o rozbombardovaných chemičkách a rafinériích, o odpadech vypouštěných v nouzi nejvyšší do řek, o ekologické katastrofě podobné válce v zálivu. Stejně tak jsou však skutečností zničené staleté vesnice a města, spálené lesy a sady, hladovými běženci snědení obyvatelé lesů a hor. Střely s ochuzeným uranem zamořily nejen mrtvé srbské nedobrovolníky v tancích, ale i bombardovaná města, pole a lesy v místech bojů. Příroda utrpěla hluboké rány. Rány jsou to otevřené a nebyly dosud ani překryty tenkou vrstvou hlíny kryjící v údolích hromadné rány lidské. Je proto nutné krom maršalova plánu na obnovu hospodářství a infrastruktury věnovat síly na obnovení jemného přediva lidské vzájemnosti, povzbuzení občanských iniciativ a umožnění přírodě vzpamatovat se z lidského běsnění. Běsnění ale musí být napřed ukončeno.

Doufám, že to bude možné, a do divokých horských údolí a teplých dolin se díky mezinárodním vojskům už nevrátí místní despotičtí vládci. Pokud se podaří až sem rozšířit prostor Evropy v tom lepším slova smyslu, vrátí se i nenásilí, přesvědčování veřejnosti a občas užitečná role veřejného mínění.

Ochránci medvědů ohrožených v pohoří Prokletie svátečními lovci a komerčním lesnictvím budou vláčeni policisty před zablokovaným ministerstvem zemědělství, noviny budou psát o tom jako o hlavní události, a veřejnost bude zasažena zprávou o surově zlomeném palci ekologického aktivisty. Rád se nechám smýkat spolu s nimi, přesto že o univerzální použitelnosti nenásilí mě už nikdo nepřesvědčí.