Josef
Šmajs ve svých esejích kultura proti přírodě říká: "Se světem se
dnes něco děje. Filosofující fyzik Fritjof Capra upozorňuje na naléhavost
filosofického bodu obratu. Nedávno zesnulý filosof Hans Jonas volá po přijetí
planetární odpovědnosti. Teolog Hans Kung přichází s potřebou nové
transcendence a světového étosu"! Nejen ekologové mají dojem, že
se svět dostal do nebezpečí. Zbygniew Brzeziňski ve své knize Bez kontroly
volá po vytvoření společnosti, která se bude řídit společenskými
kriterii sebeomezování, abychom se stali vládci a ne obětí historie. Alvin
Toffler v knize šok z budoucnosti píše: "Tváří v tvář svým
schopnostem měnit geny, vytvářet nové druhy, zalidňovat planety nebo
vylidnit zemi, musí člověk nyní začít vědomě řídit samostatný vývoj."
Myslím
si, že Josef Vavroušek toto vše nejen vnímal ale se vší svou energií
se také snažil o změnu. A nejen to, on pokročil dál a viděl za řešením
ekologických problémů i nutnost řešit důstojný život lidí na zemi. Myslím
si proto, že i v tomto směru byl mezi ekology průkopníkem a my ostatní
jenom jdeme v jeho stopách. Komeniánská filosofie se o to také snaží.
Říkáme-li
svět, myslíme tím euro-americkou křesťanskou civilizaci, která nejvíce
ovlivňuje světový vývoj. Tato civilizace vznikla na antickém a křesťanském
základě. Křesťanský čas, směřující do budoucnosti, je jen jiným,
duchovním výrazem společnosti, zaměřené na rozvoj, genezi, zvyšování
energie, jako pokračování neolitické revoluce. S neolitiky mají křesťané
mnoho společného, na př. finalistické myšlení a přesvědčení o
poznatelnosti světa.
Křesťanské
dějiny spásy byly ale postupně redukovány na dějiny spásy lidstva, což
bylo jedno z podstatných pochybení, plynoucí z přílišné antropocentričnosti.
Radim Palouš v knize Čas výchovy píše: Dějiny spásy však začaly stvořením
veškerenstva a končí koncem světa, tj. opět veškerenstva stvořeného. Vydělit
dějiny člověka a lidstva z tohoto partnerského spolubytí znamená
zradit základní komunitu všeho stvořeného, znamená okleštit smysl jako
orientaci ke komunitě, k obecenství "
Od
doposud používaného antropocentrického a panského přístupu ke světu je
nutné přejít k biocentrickému pojetí světa, ve kterém se člověk nevyděluje
jako pán a diktátor ale chápe sám sebe, svoji biologickou existenci, jako
součást přírody, která není nijak ostatním nadřazená. S jeho společenskou
existencí je to poněkud jinak. Antropocentrický přístup, směšující
biologicku a společenskou existenci člověka je nutné nahradit přístupem
jiným, moderním. K tomu je možné použít myšlenky Clauda Trsmontanta z
jeho knihy Dějiny vesmíru a smysl stoření: " moderní myšlení, tj. myšlení
zítřka nepřijme žádnou koncepci, jejíž základ nebude možné
verifikovat. A právě to dělali velcí učitelé středověkého myšlení.Učili
křesťanství a předkládali je jako nauku s pevnými základy postavenou na
skále." Právě takovým křesťanským myslitelem, byl Jan Amos
Komenský. Jeho pohled na svět a jeho myšlenky jsou naprosto moderní.
Profesor
Erazim Kohák ve svém článku Hovory se stromem, který byl otištěn ve
Filosofickém časopisu č. 6 v roce 1991, píše:" V ekologických kruzích
se stalo zvykem označovat antropocentrické pojetí člověka a světa
jako karteziánské, s odvoláním na Descartovo rozpolcení skutečnosti
na res cogitans a res extensa . Jak poukazuje Jan Patočka ve studii Karteziánství
a fenomenologie (Kohák 1989 285n), není toto označení zcela přesné. Novověké
pojetí člověka jako pána nesmyslného světa sice buduje na Descartovi,
zdaleka však není věrným rozvinutím jeho vlastních textů. S obdobnou výkladovou
volností bychom mohli označit pojetí, které dnes předkládá biocentricky
zaměřená morální ekologie, jako pojetí komeniánské. Jistě soudobý
biocentrismus v žádném případě nevznikl ze studia Comeniova díla, stejně
jako technokraté nečtou Descarta. Avšak na přelomu věků, v polovině 17.
století, nabídli dva velikáni tehdejší doby, Cartezius a Comenius zcela
odlišné představy o tom, jak dál. Jedna stromy oslovuje, obcuje s nimi jako
s bytostmi hodnými úcty v harmonii řádu, druhá je využívá jako
surovinu."
Descartes
měl ve své době positivní funkci. Sjednotil lidi na bázi rozumu, osvobodil
podané od tíživé závislosti, a to se potom objevilo i v praxi. Rozdělením
mechanického světa na části, rozdělil svět také na jednotlivá hřiště
a umožnil tím rozvoj hry jako prudkého činitele rozvoje. Technika je
projevem herní aktivity, která je založena na faktoru znásobeného efektu.
Když například nepatrným pohybem nohy sešlápneme plynový pedál u
automobilu, nejen se rozburácí motor, ale také velký předmět se rozjede i
s námi a to takovou rychlostí, že naše nohy se s tím nemohou rovnat. Hra přitahuje
a vytváří pocity radosti, proto se bude ekologie s automobilizmem těžko
vyrovnávat. Jiným druhem hry je věda. Je založena na faktoru odkrývání
tajemství. Karteziánské myšlení umožnilo rozvoj jednoduchého lineárního
vědeckéh bádání. Ale teprve při komeniánském a holistickém způsobu
myšlení je možné podle Johna D. Barrowa (Teorie všeho) pomocí počítačové
grafiky přejít na popis složitých nelineárních systémů.
Karteziánský
svět je kvantitativní a rozdělený na části, které spolu nesouvisí. Umožnil
sice rozvoj hry ale současně , jak říká David Bohm, tato
fragmentace také vede ke vzniku skutečnosti, která se neustále rozpadá v
neuspořádané a destruktivní aktivity. V karteziánském světě je rozvoj chápán
jako zvyšující se materiální vstupy do výroby stále většího počtu věcí,
rychle přeměňovaných v odpad, často velmi toxický. Karteziánské myšlení
se prostě již přežilo, je na překážku vývoje.
Komeniánský
svět je kvalitativní, ve kterém rozvoj není chápán jako změna prostředí,
ale jako vlastní růst, pomocí sebeorganizace, seberozvoje, růstu
lidskosti, poznání a tvorby. Vstupy do tohoto rozvíjejícího světa
jsou nemateriální povahy a proto jsou pro svět neškodné. Komeniánský svět
je také globální, ale se starostí o druhé. "Všichni na jednom jevišti
velikého světa stojíme a cokoliv se tu koná, všech se týče". A další
poučení, které nelze než vzít zcela vážně: "Nebudete-li
napravovat všechno, co spolu souvisí, nikdy se nedostanete kupředu".
Poukazuje na fakt, který pochopil již Josef Vavroušek, že nejen ekologické
ale i ostatní problémy včetně sociálních budou muset být vyřešeny.
Současný
globalismus monopolů není zcela jistě komeniánský. Spíše je parazitní.
Ke svému neustálému růstu potřebuje obrovské množství energie (kapitálu,
duševní energie, fyzické energie), kterou odsává ze svého okolí, ať již
z přírody nebo jednotlivých států. Za sebou ponechává entropií zpustošené
prostředí. Tak jako komár před sátím nejprve vztřikne směs chemikálií
aby se mu lépe sálo a krev se nesrážela, tak monopoly dopředu vysílají směs
ideologií, které připravují půdu. Ideologie dokonale pokřiví zdravý
rozum a černé klidně předkládají jako bílé a naopak. Parazitizmus na
Zemi proto dosahuje již takového stupně, že se začínají projevovat
klimatické změny, hrozící nám všem zkázou. Je nanejvýš nutné
parazitizmus na Zemi přeměnit na symbiosu se Zemí, aby se hrozící
katastrofa nekonala.
Americký
vědec a ekonom Peter Drucker si představuje postkapitalistickou společnost
jako společnost znalostí. Radim Palouš předvídá, že nastává éra výchovy.
Erazim Kohák prosazuje morální ekologii. Josef Vavroušek propagoval s
ekologií také zlepšování sociálních poměrů. Začíná se
prosazovat názor, že se naše společnost rozvíjí ve společnost informační.
Všechny tyto myšlenky spojuje komeniánská filosofie. Nebudou to již naftové
vrty, z kterých tryská energie a symbolizující současnou společnost
ale tvůrčí díla, z kterých tryskají informace jako rozhodující energie
budoucnosti. Do tohoto nového světa, harmonizujícího lidskou společnost
a přírodu, nemůžeme najít lepšího průvodce než J.A.Komenského.