Praha 1989 – 1999 : desetiletí ztracené příležitosti

Lze pouze spekulovat, jak často se opakuje příležitost vymanit se ze setrvačnosti vývoje a myšlení desítek let, jakou představovala „sametová revoluce“, i pro vývoj Prahy a středočeského prostoru.

Rozhodně to byla příležitost vzácná, s obrovským prostorem pro kreativitu sociologů, architektů, ekologů i ekonomů, pro orgány samospráv i státní správy. Bohužel po deseti letech nutno konstatovat, že se jí až na solitérní výjimky nepodařilo využít. A co horšího, v mnohém vývoj pokračuje setrvačností ve starých kolejích, ačkoliv jde o cestu ne-li do pekel, tak jistě do obrovských potíží.

Je tristní, jak nekoordinovaně a kampaňovitě vznikají pro Prahu a středočeský kraj základní strategické a koncepční rozvojové dokumenty.

Začátkem 90. let bylo mezi Magistrátem hl. m. Prahy, tehdejším Útvarem hlavního architekta hl. m. Prahy a Ministerstvem životního prostředí ČR, které tehdy bylo ústředním orgánem státní správy i pro územní plánování a stavební řád dohodnuto, že nové územní plány Prahy a středočeské aglomerace budou pořizovány věcně a časově koordinovaně. Tak, jak vyžaduje logika věci a jak se to v minulosti podařilo koncem let šedesátých (což ovšem tehdy přišlo okupací a normalizací vniveč).

Hlavní město Praha na svém územním plánu pracovat začala a nejen na něm. Zahájila poměrně velkorysou a zahraniční odbornou pomocí podpořenou přípravu na zpracování rozvojové strategie. Ta měla pomoci ujasnit si občanům, orgánům veřejné správy, podnikatelům a ostatním subjektům města, regionu a státu, jakým chtějí hlavní město mít, jaké úlohy má plnit a jakých se případně zbavit. Do této diskuse byla široce zapojena širší odborná veřejnost. Protože i tým PhDr. Turby se ukázal jako kreativní a pracovitý kolektiv, práce i výsledky byly a jsou inspirativní, nesmírně zajímavé. Bohužel však málo ovlivnily obsah plánu územního. Ten, namísto aby časově navazoval na plán strategický, jeho postup předbíhal. Po převedení kompetencí územního plánování a stavebního řádu v r. 1992 na tehdejší Ministerstvo hospodářství ČR však nepokračovaly práce na přípravě územního plánu Středočeské aglomerace, a tak přestal dostávat i potřebné impulsy z řešení širšího zázemí.

Je třeba říci, že si toho ÚHA hl. m. Prahy byl vědom a pokusil se suplovat vlastními silami širší urbanistický kontext v několika vlastních pracovních variantách. Ale jak díky nedostatku kompetencí, tak podkladů a koneckonců i sil, práce na územním plánu sklouzávaly čím dál víc do rutiny. Forma stoupla kvalitativně využitím technologie počítačového zpracování (GIS), ale obsah byl prost jakýchkoliv nových koncepčních úvah, nových pohledů na možnosti a potenciály jiného než setrvačného vývoje v celém Středočeském prostoru a v možné dělbě funkcí jeho sídel.

V pracích na územním plánu Prahy tak byla zcela přeskočena jedna nesmírně důležitá etapa, která se měla odehrát v těsné věcné i časové souvislosti s pracemi na územní prognóze Pražské a středočeské aglomerace, anebo na variantním konceptu územního plánu aglomerace. V několika variantách zpracovaná základní urbanistická koncepce Prahy, ve větším měřítku, nezabívající se detailem „až na parcelu“, ale řešící hlavní vazby přírodních a environmentálních podmínek, hlavních funkčních složek zástavby, dopravní a technické infrastruktury. Ve variantách odlišných jednak podle variant vnitřního uspořádání města, jednak podle míry využití dalších sídel ve středočeském prostoru pro prostorové rozmístění funkcí.

Teprve po důkladném odborném a politickém projednání těchto koncepčních variant, vč. zhodnocení jejich sociálně-ekonomických a environmentálních důsledků, by byla na místě ona podrobnost, a to měřítko, v jakém je zpracován v září schválený územní plán Prahy. V této fázi už měla být ovšem odpovědnost za podrobný obsah přesunuta na městské části, s podmínkou respektování zásad celoměstské strategie územního rozvoje z předchozí fáze.

Přeskočením koncepční fáze se orgány veřejné správy připravily o prostor pro nové, třeba i velmi radikální podněty. Ty mohli uplatnit architekti mladé, minulostí nezatížené generace, navracející se emigranti, bohatší o zkušenosti z praxe jiných zemí, kreativní lidé dříve „odstavení“ od možností uplatnit se, zahraniční architekti, pro které Praha by jistě představovala více než důstojnou výzvu.

Namísto rutiny na úrovni bezzubé aktualizace dřívějších územních plánů jsme mohli popustit uzdu fantazii a alespoň zkusmo si „ohmatat“ některé náměty, představující výrazné odlišnosti od právě schváleného plánu, navíc slibující odstranění některých jeho zjevných „nectností“. Například myšlenka uplatněná v jedné diskusi Ing.arch. Skokánkem ve Společnosti pro trvale udržitelný život:

Historické jádro a šířeji vymezená Pražská památková rezervace jsou sice ve schváleném územním plánu deklarativně chráněny regulativy a dalšími administrativními překážkami před neuváženými zásahy, ale tlak na zvyšování prostorového komfortu zejména administrativy, obchodu, služeb zde je tak silný, že ho územní plán řeší „vyhřeznutím“ těchto funkcí a rozšiřováním centra do prostorů Pankrácké pláně, Smíchova a Buben-Holešovic. Tím se ovšem ve skutečnosti historickému jádru „neulevuje“ - dál funguje jako těžiště, přes které povedou ještě intenzivnější funkční a dopravní vazby, dál se tím posiluje koncentrický charakter města, rostoucího anarchicky i na svém obvodě a za ním.

Navíc bezprostřední optický kontakt všech tří rozšíření centra s Pražskou památkovou rezervací hrozí těžkým poškozením jedinečných prostorově kompozičních kvalit města v jeho nejatraktivnější části, nepodaří-li se výstavbu v těchto prostorech „ukáznit“. Jak ukazují výsledky urbanistické soutěže na dostavbu Pankrácké pláně, spíše se to nedaří a hodláme pokračovat v omylech výstavby mrakodrapů na exponovaných hranách vltavské kotliny ze 70. a 80. let. Otázka hodná ověření však stojí takto: Nedalo by se v dostatečné vzdálenosti od historického města, ale v dobré dopravní dostupnosti od něj vytvořit administrativně obchodní centrum, nesvazované ohledy na urbánní kontext, jakési pražské Le Défance - moderní protiváha historické Paříže?

Nebyl by například prostor Kladna a jeho nepoddolovaného okolí vhodný pro umístění takového centra? Byl by stejně blízký letišti Ruzyně jako Praha, odpadly by pochybnosti o účelnosti rychlodráhy Praha-Ruzyně-Kladno, resp. její kladenské části. Daleko snáze by se tento prostor napojoval na budoucí vysokorychlostní trati a dálniční síť, poskytoval by dostatek prostoru pro velkoryse založené výstaviště, poskytl by celoevropsky atraktivní místo pro budování obchodních reprezentací, než rozptýlená staveniště po celé Praze, s výhodami společných služeb na nejvyšší dosažitelné technické úrovni...

Evropská třída by pak byla skutečně evropská, povznesla by se úloha kvalitních Dejvic, v Praze by se uvolnila spousta budov pro potřeby města a regionu...

Pro Kladno s jeho současnými ekonomickými problémy by to byl impuls k tak radikálnímu obratu od stagnace a úpadku k novému rozvoji, že by se jeho problémy z polohy „jak přežít“ rázem dostaly do polohy „jak tuto jedinečnou šanci nejlépe využít“. Samozřejmě by Kladno muselo zahodit svůj nový územní plán a začít pořizovat plán diametrálně odlišný, ostatně stejně jako Praha samotná. Byl by to však pro hlavní město i pro region a celou republiku fantastický rozvojový impuls, řešící i mnohé z kritizovaných nedostatků stávajících územních plánů.

Zde se ovšem musím vrátit k úloze a důležitosti územního plánu Pražské a středočeské aglomerace. Také ten měl vycházet z jedinečné šance pojmout středočeský prostor včetně Prahy zcela netradičně, nově, v mnoha variantách buď v rámci prognózy, nebo konceptu územního plánu.

Namísto toho Ministerstvo hospodářství ČR promarnilo několik let a Ministerstvo pro místní rozvoj pod tlakem nedostatku času, peněz a bohužel i invence žene nyní tento úkol v nedůstojných podmínkách vylučujících, aby byl zpracován na potřebné výši, ačkoliv jeho hlavní řešitel Ing.arch. Milan Körner, CSc. by na to měl jak potřebné zkušenosti, tak dostatek kreativity, fantazie.

Pro dokreslení Kafkovské atmosféry při vzniku strategických dokumentů pro Prahu a Středočeský prostor a pro úplnost této úvahy nutno dodat, že jak Praha, tak střední Čechy v rámci přípravných prací na vstup ČR do EU a k zajištění účasti na možnosti čerpání předvstupní pomoci zpracovaly Strategie rozvoje a své regionální příspěvky do Národního rozvojového plánu České republiky na léta 2000-2006. Na ty budou navazovat Regionální operační programy zpracované dle zvyklostí v zemích EU. Za jejich vznik však nesou uvnitř MMR ČR i v regionech odpovědnost jiné subjekty.

I tady věcná a časová koordinace vázne, resp. odehrává se přes několik málo jedinců, zastoupených „v obou partách“. Volání po nějakém stálém koordinačním orgánu pro rozvoj hlavního města státu a jeho regionu na úrovni vlády je za této situace zatím bohužel nereálné - místo kooperačních vztahů dominuje kompetenční rivalita, z toho vyplývající nekonzistentnost rozhodování nejen mezi státní správou a samosprávou či samosprávami navzájem, mezi orgány státní správy navzájem, ale dokonce mezi sekcemi a odbory uvnitř ministerstev. To ochromuje účinnost veřejné správy vůbec.

Výsledkem je územní plán hlavního města Prahy, schvalovaný s velkými pochybnostmi a za demonstrací veřejnosti, pochybnostmi provázený postup MMR ČR  při zajišťování územního plánu aglomerace a kocovina z nevyužité příležitosti posledního desetiletí, která se hned tak nemusí opakovat. Radikálně obrátit směr vývoje Prahy a aglomerace a jejich životního prostředí k lepšímu a nastartovat skutečně funkčně, prostorově a environmentálně zdravý rozvoj, plný příležitostí pro odvážná řešení je úkol, odložený bohužel do budoucnosti.

Ing.arch. Martin Říha

autorizovaný architekt