Lze pouze
spekulovat, jak často se opakuje příležitost vymanit se ze setrvačnosti vývoje
a myšlení desítek let, jakou představovala „sametová revoluce“, i pro vývoj
Prahy a středočeského prostoru.
Rozhodně to byla
příležitost vzácná, s obrovským prostorem pro kreativitu sociologů,
architektů, ekologů i ekonomů, pro orgány samospráv i státní správy.
Bohužel po deseti letech nutno konstatovat, že se jí až na solitérní výjimky
nepodařilo využít. A co horšího, v mnohém vývoj pokračuje setrvačností
ve starých kolejích, ačkoliv jde o cestu ne-li do pekel, tak jistě do
obrovských potíží.
Je tristní, jak
nekoordinovaně a kampaňovitě vznikají pro Prahu a středočeský kraj základní
strategické a koncepční rozvojové dokumenty.
Začátkem 90.
let bylo mezi Magistrátem hl. m. Prahy, tehdejším Útvarem hlavního
architekta hl. m. Prahy a Ministerstvem životního prostředí ČR, které
tehdy bylo ústředním orgánem státní správy i pro územní plánování a
stavební řád dohodnuto, že nové územní plány Prahy a středočeské
aglomerace budou pořizovány věcně a časově koordinovaně. Tak, jak vyžaduje
logika věci a jak se to v minulosti podařilo koncem let šedesátých (což ovšem
tehdy přišlo okupací a normalizací vniveč).
Hlavní město
Praha na svém územním plánu pracovat začala a nejen na něm. Zahájila poměrně
velkorysou a zahraniční odbornou pomocí podpořenou přípravu na zpracování
rozvojové strategie. Ta měla pomoci ujasnit si občanům, orgánům veřejné
správy, podnikatelům a ostatním subjektům města, regionu a státu, jakým
chtějí hlavní město mít, jaké úlohy má plnit a jakých se případně
zbavit. Do této diskuse byla široce zapojena širší odborná veřejnost.
Protože i tým PhDr. Turby se ukázal jako kreativní a pracovitý
kolektiv, práce i výsledky byly a jsou inspirativní, nesmírně zajímavé.
Bohužel však málo ovlivnily obsah plánu územního. Ten, namísto aby časově
navazoval na plán strategický, jeho postup předbíhal. Po převedení
kompetencí územního plánování a stavebního řádu v r. 1992 na tehdejší
Ministerstvo hospodářství ČR však nepokračovaly práce na přípravě územního
plánu Středočeské aglomerace, a tak přestal dostávat i potřebné impulsy
z řešení širšího zázemí.
Je třeba říci,
že si toho ÚHA hl. m. Prahy byl vědom a pokusil se suplovat vlastními silami
širší urbanistický kontext v několika vlastních pracovních variantách.
Ale jak díky nedostatku kompetencí, tak podkladů a koneckonců i sil, práce
na územním plánu sklouzávaly čím dál víc do rutiny. Forma stoupla
kvalitativně využitím technologie počítačového zpracování (GIS), ale
obsah byl prost jakýchkoliv nových koncepčních úvah, nových pohledů na možnosti
a potenciály jiného než setrvačného vývoje v celém Středočeském
prostoru a v možné dělbě funkcí jeho sídel.
V pracích na územním
plánu Prahy tak byla zcela přeskočena jedna nesmírně důležitá etapa,
která se měla odehrát v těsné věcné i časové souvislosti s pracemi na
územní prognóze Pražské a středočeské aglomerace, anebo na variantním
konceptu územního plánu aglomerace. V několika variantách zpracovaná základní
urbanistická koncepce Prahy, ve větším měřítku, nezabívající se
detailem „až na parcelu“, ale řešící hlavní vazby přírodních a environmentálních
podmínek, hlavních funkčních složek zástavby, dopravní a technické
infrastruktury. Ve variantách odlišných jednak podle variant vnitřního uspořádání
města, jednak podle míry využití dalších sídel ve středočeském
prostoru pro prostorové rozmístění funkcí.
Teprve po důkladném
odborném a politickém projednání těchto koncepčních variant, vč.
zhodnocení jejich sociálně-ekonomických a environmentálních důsledků,
by byla na místě ona podrobnost, a to měřítko, v jakém je zpracován
v září schválený územní plán Prahy. V této fázi už měla být ovšem
odpovědnost za podrobný obsah přesunuta na městské části, s podmínkou
respektování zásad celoměstské strategie územního rozvoje z předchozí fáze.
Přeskočením
koncepční fáze se orgány veřejné správy připravily o prostor pro nové,
třeba i velmi radikální podněty. Ty mohli uplatnit architekti mladé,
minulostí nezatížené generace, navracející se emigranti, bohatší o zkušenosti
z praxe jiných zemí, kreativní lidé dříve „odstavení“ od možností
uplatnit se, zahraniční architekti, pro které Praha by jistě představovala
více než důstojnou výzvu.
Namísto rutiny
na úrovni bezzubé aktualizace dřívějších územních plánů jsme mohli
popustit uzdu fantazii a alespoň zkusmo si „ohmatat“ některé náměty, představující
výrazné odlišnosti od právě schváleného plánu, navíc slibující
odstranění některých jeho zjevných „nectností“. Například myšlenka
uplatněná v jedné diskusi Ing.arch. Skokánkem ve Společnosti pro
trvale udržitelný život:
Historické jádro
a šířeji vymezená Pražská památková rezervace jsou sice ve schváleném
územním plánu deklarativně chráněny regulativy a dalšími administrativními
překážkami před neuváženými zásahy, ale tlak na zvyšování prostorového
komfortu zejména administrativy, obchodu, služeb zde je tak silný, že ho územní
plán řeší „vyhřeznutím“ těchto funkcí a rozšiřováním centra do
prostorů Pankrácké pláně, Smíchova a Buben-Holešovic. Tím se ovšem ve
skutečnosti historickému jádru „neulevuje“ - dál funguje jako těžiště,
přes které povedou ještě intenzivnější funkční a dopravní vazby, dál
se tím posiluje koncentrický charakter města, rostoucího anarchicky i na svém
obvodě a za ním.
Navíc bezprostřední
optický kontakt všech tří rozšíření centra s Pražskou památkovou
rezervací hrozí těžkým poškozením jedinečných prostorově kompozičních
kvalit města v jeho nejatraktivnější části, nepodaří-li se výstavbu v těchto
prostorech „ukáznit“. Jak ukazují výsledky urbanistické soutěže na
dostavbu Pankrácké pláně, spíše se to nedaří a hodláme pokračovat v
omylech výstavby mrakodrapů na exponovaných hranách vltavské kotliny ze 70.
a 80. let. Otázka hodná ověření však stojí takto: Nedalo by se v dostatečné
vzdálenosti od historického města, ale v dobré dopravní dostupnosti od něj
vytvořit administrativně obchodní centrum, nesvazované ohledy na urbánní
kontext, jakési pražské Le Défance - moderní protiváha historické Paříže?
Nebyl by například
prostor Kladna a jeho nepoddolovaného okolí vhodný pro umístění takového
centra? Byl by stejně blízký letišti Ruzyně jako Praha, odpadly by
pochybnosti o účelnosti rychlodráhy Praha-Ruzyně-Kladno, resp. její
kladenské části. Daleko snáze by se tento prostor napojoval na budoucí
vysokorychlostní trati a dálniční síť, poskytoval by dostatek prostoru pro
velkoryse založené výstaviště, poskytl by celoevropsky atraktivní místo
pro budování obchodních reprezentací, než rozptýlená staveniště po celé
Praze, s výhodami společných služeb na nejvyšší dosažitelné
technické úrovni...
Evropská třída
by pak byla skutečně evropská, povznesla by se úloha kvalitních Dejvic, v
Praze by se uvolnila spousta budov pro potřeby města a regionu...
Pro Kladno s jeho
současnými ekonomickými problémy by to byl impuls k tak radikálnímu
obratu od stagnace a úpadku k novému rozvoji, že by se jeho problémy z
polohy „jak přežít“ rázem dostaly do polohy „jak tuto jedinečnou šanci
nejlépe využít“. Samozřejmě by Kladno muselo zahodit svůj nový územní
plán a začít pořizovat plán diametrálně odlišný, ostatně stejně jako
Praha samotná. Byl by to však pro hlavní město i pro region a celou
republiku fantastický rozvojový impuls, řešící i mnohé z kritizovaných
nedostatků stávajících územních plánů.
Zde se ovšem musím
vrátit k úloze a důležitosti územního plánu Pražské a středočeské
aglomerace. Také ten měl vycházet z jedinečné šance pojmout středočeský
prostor včetně Prahy zcela netradičně, nově, v mnoha variantách buď v rámci
prognózy, nebo konceptu územního plánu.
Namísto toho
Ministerstvo hospodářství ČR promarnilo několik let a Ministerstvo pro
místní rozvoj pod tlakem nedostatku času, peněz a bohužel i invence žene
nyní tento úkol v nedůstojných podmínkách vylučujících, aby byl zpracován
na potřebné výši, ačkoliv jeho hlavní řešitel Ing.arch. Milan Körner,
CSc. by na to měl jak potřebné zkušenosti, tak dostatek kreativity,
fantazie.
Pro dokreslení
Kafkovské atmosféry při vzniku strategických dokumentů pro Prahu a Středočeský
prostor a pro úplnost této úvahy nutno dodat, že jak Praha, tak střední Čechy
v rámci přípravných prací na vstup ČR do EU a k zajištění účasti
na možnosti čerpání předvstupní pomoci zpracovaly Strategie rozvoje a své
regionální příspěvky do Národního rozvojového plánu České republiky
na léta 2000-2006. Na ty budou navazovat Regionální operační programy
zpracované dle zvyklostí v zemích EU. Za jejich vznik však nesou uvnitř MMR
ČR i v regionech odpovědnost jiné subjekty.
I tady věcná a
časová koordinace vázne, resp. odehrává se přes několik málo jedinců,
zastoupených „v obou partách“. Volání po nějakém stálém koordinačním
orgánu pro rozvoj hlavního města státu a jeho regionu na úrovni vlády je
za této situace zatím bohužel nereálné - místo kooperačních vztahů
dominuje kompetenční rivalita, z toho vyplývající nekonzistentnost rozhodování
nejen mezi státní správou a samosprávou či samosprávami navzájem, mezi
orgány státní správy navzájem, ale dokonce mezi sekcemi a odbory uvnitř
ministerstev. To ochromuje účinnost veřejné správy vůbec.
Výsledkem je územní
plán hlavního města Prahy, schvalovaný s velkými pochybnostmi a za
demonstrací veřejnosti, pochybnostmi provázený postup MMR ČR při
zajišťování územního plánu aglomerace a kocovina z nevyužité příležitosti
posledního desetiletí, která se hned tak nemusí opakovat. Radikálně obrátit
směr vývoje Prahy a aglomerace a jejich životního prostředí k lepšímu a
nastartovat skutečně funkčně, prostorově a environmentálně zdravý
rozvoj, plný příležitostí pro odvážná řešení je úkol, odložený
bohužel do budoucnosti.
Ing.arch. Martin
Říha