Miklos Sukosd – projev přednesený na FORU 2000

Pane předsedo, je mi velkou ctí, že se mohu zúčastnit tohoto mimořádně významného panelu. Název naší diskuse je Vize transformujících se zemí a vyspělý svět. Byl jsem požádán organizátorem, abych právě mluvil o tomto tématu. Abych hovořil o tom, jak může střední Evropa přispět jednadvacátému století, jakou myšlenkou může přispět. Omluvte mě za to, že učiním další pokus odpovědět na tuto otázku. Není to jednoduché, protože dnes dopoledne se o to pokusili již jiní. Vše jsem slyšel a proto bych chtěl dodat jen jeden další bod k onomu seznamu. A tím bodem je myšlenka, je to myšlenka sebeomezení - selflimitation. Já se domnívám, že právě toto byla myšlenka, která byla v centru své obrovské revoluce. Když hovoříme o střední Evropě, tak mám na mysli Polsko, Českou republiku, Slovensko a Maďarsko. Domnívám se, že tato sebeomezující revoluce byla právě uprostřed naší politické transformace, politické strategie a to je myšlenka, která má politické i etické aspekty. Během svého krátkého příspěvku bych chtěl zdůraznit právě tento etický element. Vyjmout ho z této politické strategie a přispět tím k oné vizi. Chtěl bych zdůraznit tři body: za prvé sebeomezení jako politická strategie, za druhé sebeomezení jako etickou individuální myšlenku a za třetí sebeomezení jako příspěvek ke globální etice, především k ekologické etice. V centru našich strategií našich demokratických opozic v 80. a začátku 90. let byla revoluční strategie, která se zaměřila na občanskou společnost, na budování organizací zespoda nahoru, na takové aspekty, jako lidská práva, nenásilí, to byla jiná strategie než strategie revoluce v Maďarsku v roce 1960, kde se zdůrazňovala revoluce boje proti sovětské nadvládě a proto i něco jiného než Pražské jaro, kde se reforma měla provádět od shora dolů. Tato strategie, jako nová strategie, byla navržená Adamem Michnikem v 70. letech v Polsku, byla to strategie, ke které se přihlásili i a další demokratičtí vůdci maďarské opozice, kteří hovořili o opozici druhé společnosti vůči třetí společnosti, vůči státu a byla to také strategie, která byla podpořena Václavem Havlem a Chartou 77, když navrhli svoji paralelní politiku, nepolitickou politiku.

Představa byla, že postupně podkopeme celý systém. Pokud to sebeomezení lze také zaznamenat v době vlastní transformace. V České republice to byla sametová revoluce, v Polsku a Maďarsku to bylo jednání kolem kulatého stolu, to bylo jednání z očí do očí mezi komunisty a demokratickou opozicí. Všichni říkali, proboha, jen žádné krveprolití. To bylo hlavní motto. V období po přechodu, po změně v 90. letech, opět jsme se setkali s takovým sebeomezením. Říkali jsme, prosím vás, žádnou retroaktivní spravedlnost. Postkomunistické zákony by neměly vyústit v politické procesy proti komunistickým vůdcům, s výjimkou případů genocidy a vraždy. Říkali jsme, jen žádnou pomstu, říkali jsme, prosím jen nezabíjet komunisty. Omezte se, potřebujeme mít kontinuitu právního systému, potřebujeme kontinuitu, kterou není možné přerušit. I to je další forma sebeomezení.

Timothy Gorton Ash toto nazval refolucí, něco mezi revolucí a reformou. Není to skutečná revoluce. Sebeomezení znamenalo, že bychom byli bývali mohli zabít komunisty, jak k tomu došlo v některých sousedních zemích, ale neučinili jsme tak. Nabídli jsme jim možnost odejít. A proč ne? Ono by to roztrhalo celou sociální texturu, byla by to volba prostředků, které by nemusely vést k požadovanému cíli. Zdůrazňovali jsme hodnotu života. To byl ten kontext, ve kterém politická strategie sebeomezování se prezentovala ve střední Evropě a tato politika byla velice odlišná od toho, co se stalo na Balkáně.

A druhý bod. Zanechte politický kontext za sebou. Zanechte za sebou devadesátá léta a podívejte se na otázku sebeomezování jako na koncept, jako na etický pojem, jako na vizi. Etický život, etika nám říká, co je správné, co je nesprávné. V křesťansko-židovské tradici spočívá tento přístup na deseti přikázáních. My, dospělí, zralí lidé dodržujeme těchto deset přikázání ne z nějakého boje, že nějaký všemocný Bůh nás potrestá. Jeho Všesvatost Bartoloměj nám včera řekl, že podle jeho názoru Bůh a člověk mohou tento vztah změnit na jakýsi přátelský vztah. Máme vlastně volnost praktikovat toto sebeomezení. My nezabíjíme lidi, protože se bojíme, že Bůh nás potrestá, ale protože jsme si jisti, že to je špatné. Jsme dostatečně vyzrálí, abychom viděli, že to nemůžeme udělat. Sebeomezení také znamená omezení našich agresivních sklonů - hinduističtí a budhističtí kolegové by jistě o tom mohli mnoho mluvit. Máme právo říci ne. To je tedy ten druhý bod, ve kterém můžeme zdůraznit tuto myšlenku sebeomezování.

A třetí bod je ten, že tuto myšlenku sebeomezení můžeme také použít pro budování jakési ekologické myšlenky. Co znamená tato myšlenka v kontextu přílišné spotřeby. My máme přeci právo říci ne. Ne nejenom vraždění, ale ne také spotřebě. Své ne bombardování stovkami různých komerčních zpráv. A my samozřejmě můžeme omezit tuto spotřebu. Můžeme říci ne, já už nechci další džíny, já už nechci další boty, já už nechci další nové auto nebo větší dům. Omezím svou spotřebu. Hazel Hendersonová dnes ráno hovořila o statistikách v USA, které hovoří o 28 % Američanů, kteří se rozhodli, že sníží svůj příjem a přestěhují se na venkov. Tímto způsobem sníží svoji spotřebu a zvýší si tak kvalitu svého života. My nechceme více hamburgerů, více jídla, nechceme tolik šamponů a balzámů na vlasy atd. Přece tu spotřebu můžeme omezit. My jsme nezabili komunisty na začátku 90. let. Proč bychom tedy měli zabíjet další lidi, proč bychom měli zabíjet další tvory? Proč bychom měli zabíjet ryby kontaminovanou vodou, vodou která je znečištěná výsledky naší spotřeby? Neměli bychom zabíjet ani další typy ryb a ptáků. Respektování lidských práv ve střední Evropě po 70. letech lze dále rozšířit o respektování dalších, širších práv, sociálních práv, práv dalších bytostí, práv zvířat, práv biosféry. Je před námi mnoho práce v oblasti právní v tomto smyslu. Během své bratrské transformace, tam ta hlavní myšlenka byla, není možné roztrhat texturu společnosti, protože z toho by vyplynulo více potíží než pozitivních výsledků. Z takového širšího ekologického hlediska bychom také mohli říci: nerozbíjejte texturu přírody. Samozřejmě v tomto krátkém příspěvku nemůžu hovořit o celé řadě sociálních mechanismů, nemůžu hovořit o různých právních režimech a institucích, které nám pomohou dosáhnout těchto cílů, ale chtěl bych uzavřít tím, že to co vyplývá ze zkušeností z 70. a 80. let a to co nás omezuje je velice důležité a já se domnívám, že to je důležitá zpráva z Prahy, Budapešti, Bratislavy, Varšavy. Říkám, neměli bychom zabíjet komunisty, protože je to špatné, ale také bychom neměli zabíjet ryby a další tvory, protože i to je špatné. Neměli bychom vyhlazovat jiné skupiny, neměli bychom také vyhlazovat jiné živočišné druhy, protože obojí je špatné. Neměli bychom se zabývat etnickými čistkami a my jsme měli v těchto třech nebo čtyřech zemích štěstí, že k tomu nedošlo. Omluvte mě tedy za tady tento výjev, já jsem se pokusil vysvětlit obsah myšlenky sebeomezení. Možná, že by v tom mohl být příspěvek střední Evropy k rozvoji celosvětové globální etiky.