Příspěvek mého
jmenovce Václava Hály ve Zpravodaji 3/99 mě inspiroval ke stručnému vyjádření
k tématům, jež zde byla nanesena.
Institut
referenda pokládám nikoli za náhradu parlamentní zastupitelské demokracie,
nýbrž za její doplnění. Zatímco při výběru politické strany ve volbách
se občan rozhoduje podle celé řady kritérií, zvl. pak podle toho, který
program odpovídá jako celek nejlépe jeho vlastním politickým i dalším
hodnotovým orientacím, v případě referenda se vyjadřuje ke konkrétní otázce,
k níž může zaujímat i protikladné stanovisko než je stanovisko strany,
kterou z výše uvedených důvodů volil. Občan může např. v případě konání
referenda k zavedení instituce ombudsmana volit jako typický volič ODS, tedy
proti. To ale zdaleka neznamená, že by tuto stranu volil i celkově jako optimální
reprezentantku své politické orientace.
Námitky proti
institutu referenda mi připadají absurdní, zvláště ta, že běžný volič
nemá k danému problému dostatek informací; tuto námitku by bylo možno vznést
i v případě parlamentních voleb vůbec. Kdo zastává takový názor, musel
by logicky odmítnout i všeobecné a rovné hlasovací právo. Právo zúčastnit
se voleb by musel přiznat pouze určité vybrané skupině, např. expertům v
oblasti politiky, vědcům, vysokoškolsky vzdělaným občanům ap. Uznávám
pouze, že aplikace institutu referenda v celostátním měřítku by se měla
omezit na skutečně klíčové otázky. Rozdělení státu a vstup do NATO mezi
ně ale rozhodně patřily. To, že byly rozhodnuty bez přímého vyjádření
občanů, poznamenalo bezpochyby jejich vztah k politice vůbec, a to posílením
pocitu bezmoci. Ostatně v případě vstupu do NATO se to obrátilo - a plným
právem! - proti těm, kdo konání referenda znemožnili, jak to ukázal vztah
občanů k válce NATO proti zbytkové Jugoslávii. Krásné přísloví praví:
šídlo v pytli neutajíš (pro mě jako skeptika je to snad jediný důvod k jisté
dějinné naději). Platí to i pro pytel ušitý z látky "pravicově bolševické"
(termín J. Dienstbiera použitý v jiné souvislosti) kampaně, která v naší
zemi nahradila rovnoprávnou diskusi o vstupu do NATO, v níž by každý účastník
měl právo na stejný prostor k vyjádření názoru. Ostatně, k čemu vůbec
"kampaň", když občan, k němuž se údajně obracela, o otázce
stejně nemohl rozhodnout. Jen rozhodovací referendum má smysl,
"konzultativní" považuji za "kašparizaci" občanů.
Vstup do EU je
tak významnou otázkou, že pokládám za potřebné, aby se k ní občané
měli možnost bezprostředně vyjádřit - po rovnoprávné prezentaci nejrůznějších
stanovisek v nejmasovějším sdělovacím prostředku - televizi. Pojetí
evropského soustátí, jeho smysl atd., to přece není nic a priori daného,
je to problém stojící před námi, něco, co se musí teprve utvářet a osvědčit.
Větší důraz na suverenitu národních států, který s V. Klausem sdílím
i já, je nepochybně jedním z legitimních pojetí užší evropské spolupráce.
Co se týče
kosovské krize, poukázal bych jen na jeden aspekt. Často je tento problém
prezentován tak, že společnost se dělí na ty, kteří cítí spoluzodpovědnost
za stav světa a chtějí se angažovat v rámci celosvětového misijního úkolu,
který plní NATO, a ty, kterým jsou celosvětové otázky lhostejné, kdo si
nechtějí pálit prsty a kosovskou krizi hodlají nechat "vyhnít".
Existuje ale ještě jeden postoj k tomuto problému, který právě naopak zdůrazňuje
obecné rysy celého konfliktu. Tento pohled zdůrazňuje, že se jedná především
o dvě obecnější otázky: jednak o oprávnění vojensky a civilizačně
nejvyspělejších zemí zasáhnout násilně na obranu lidských práv všude
ve světě, jednak o řešení dávného konfliktu mezi právem národů a
etnických skupin na sebeurčení na jedné straně, a na druhé právem státních
celků hájit svou integritu. Co se týče první otázky, lze lehce dokázat,
že státy NATO nehájí lidská práva univerzálně, jinak by musely přinejmenším
zasahovat v celé řadě dalších států, jistě v Íránu, Afghánistánu, Číně,
aj. (a v minulosti nepochybně proti Pinochetovu režimu). Co se týče otázky
druhé, musely by být předmětem vojenského zásahu přinejmenším Turecko
(kurdský problém), Rusko (Čečensko), Izrael (Palestinci), ale i pobaltské
státy a Chorvatsko, jež po svém osamostatnění upřely jakákoli kolektivní
práva svým menšinám (ruské, srbské). Jestliže však se oba principy, tj.
univerzální obrana lidských práv a prosazení absolutní přednosti principu
národního sebeurčení před státní integritou, a to i násilnými prostředky,
aplikuje jen v jednom vybraném případě, zavání tento postup prosazováním
velmocenských, zvl. vojenskostrategických zájmů.
Připomněl bych
ještě jednu skutečnost: absolutní upřednostnění práva na sebeurčení,
jež sleduje v Jugoslávii Západ, což se promítlo už do dohody z Rambouillet
(byla to dohoda kosovských Albánců s NATO proti Jugoslávii), se už jednou v
dějinách ukázalo jako krajně nebezpečené: přesně tímto principem
argumentovali nacisté při likvidaci versaillského systému, ale již předtím
v době "bolševizace" na konci dvacátých a v první půli třicátých
let komunisté, kteří hlásali právo všech národů Českolslovenska na
sebeurčení až po odtržení. Byli za to nejen odsuzováni jako vlastizrádci,
ale ani sami se k této své tradici nehlásili. Stoupenci dohod z Rambouillet a
válečného řešení kosovského konfliktu v jejich duchu by měli vlastně
tuto politiku bolševizované KSČ velebit.
Sdílím rovněž rozladění svého jmenovce nad postupem vlády ČSSD. Od vlády "hradně- unionistického" typu bych ani nečekal jiný postoj než absolutní ztotožnění se s jakýmkoli krokem NATO. Podpora zásahu by autenticky vyjadřovala názor vlády. V případě současné vlády však jde o postoj podle mého názoru právě tak neupřímný jako nestatečný. Měl jsem především silný dojem, že vláda říká něco jiného než si myslí. K V. Klausovi lze mít různý postoj; my, kdo se tak či onak angažujeme v ekologickém ohledu, jsme jistě byli tímto politikem často - eufemisticky řečeno - rozladěni. Nelze mu ale upřít jednu ctnost: je s to jít se svým názorem i proti proudu, proti tomu co "se" má říkat, jak "se" mají věci vidět. Tento postoj ve vztahu ke kosovskému problému, pro který se stal terčem až nenávistné kampaně, zvl. ze strany MF Dnes, nemohu než ocenit jako projev nezávislého kritického rozumu.
V souvislosti s
kosovskou krizí bych upozornil ještě na jeden aspekt. V novinářské kampani
se projevilo něco, co bych nazval jakýmsi skrytým protislovanským a "protivýchodním"
rasismem. Když chtěl někdo co nejvíce urazit některého politika (konkrétně
se jednalo zvl. o M. Zemana a V. Klause), dal ho do souvislosti s
"Rusem" a "Srbem" (opět MF Dnes). Byl bych zvědav, jakou
reakci by vyvolalo obdobné kolektivní užití pojmů "Rom" nebo
"Žid". Musíme si vybrat: buď bude podobných kolektivních
charakteristik v negativním významu užíváno svobodně podle osobní
libosti, nebo budou zapovězeny jako výraz skrytého rasismu a diskriminace,
potom ovšem všeobecně. Osobně bych se přikláněl na základě známých dějinných
zkušeností k druhému řešení; rozhodně ale nelze odsuzovat pouze projevy,
jež lze charakterizovat jako protiromsky či antisemitsky zaměřené, a zároveň
projevy stejně "kolektivně" zahrocené proti jiným národům považovat
za samozřejmé a přijatelné. Tento postoj znám mimochodem z osobní zkušenosti:
lidé alergičtí na každou, třeba věcnou kritiku chování romské populace
či politiky izraelského státu, zcela samozřejmě užívají pojmů jako líný
"Rusák","Arabák", ap.
Na závěr bych
chtěl vyslovit osobní přesvědčení, že úzkostlivým vyhýbáním se
politickým tématům se STUŽ, podobně jako třeba Český svaz bojovníků za
svobodu, připravuje o možnost profilovat se obecněji a získat si i zájem
širší veřejnosti, pro kterou jsou např. kritické postoje republikánského
nebo komunistického typu z různých příčin nepřijatelné.