Ve dnech 10.-13.října 1999 proběhla na Pražském hradě z iniciativy presidenta Václava Havla a Elie Wiesela již třetí konference „Forum 2000“, tentokrát s hlavním námětem globalizace, resp. světové integrace jako výzvy začátku 3.tisíciletí.
V prostorách
Pražského hradu vč. Vladislavského a Španělského sálu, katedrály sv. Víta
a dalších sdílely stovky lidí dialogy osobností politického, kulturního a
náboženského, ekonomického i ekologického zaměření ze všech kontinentů,
z nejrůznějších profesí, generací, víry i politického přesvědčení,
o kladech, záporech, hrozbách a výzvách, které přináší jev pojmenovaný
„globalizace“.
Vedle
sebe se sešli židovský rabín z Velké Británie i představitelka lidu
Palestiny, korunní princ Jordánského království a znalec Islámu s indickým
vědcem - budhistou, křesťané s ateisty, bývalý jihoafrický president
de Klerk s černou studentkou z Kenye, japonští ekonomové s ekonomem
americkým, politologové, novináři, umělci, pedagogové, publicisté,
podnikatelé i ekologové, význační ve svých oborech, politici z vyspělých,
rozvojových i transformujících se ekonomik. Zúčastnilo se překvapivě
mnoho mladých lidí v panelu i v obecenstvu, což byl další velmi
sympatický rys konference.
Ukázalo
se, že v programu uvedené poněkud schematické rozdělení tématu do
sekcí pro rozvojový svět a duchovenstvo, vyspělý svět a tranzitivní
ekonomiky a nakonec pro formulování společných vizí nijak nezabránilo
skutečnému dialogu, naopak. Všichni mluvili k tématu globalizace stejně
zasvěceně, stejně zaujatě, se zjevnou snahou přispět svým pohledem k poznání
výhod i hrozeb globalizace, přijít na kloub nedorozuměním a konfliktům světa
a pokusit se formulovat náměty na zlepšení fungování věcí lidských na
naší planetě.
Aniž
to ubralo na zajímavosti diskuse, vysoká mravní, společenská a odborná úroveň
diskutérů byla školou tolerance, vzájemné úcty a respektu. Jen dvakrát to
více zajiskřilo, když musel zareagovat princ ElcHasan bin Talál na poněkud
paušalizující výpad francouze André Glucksmanna proti islámu, nerozeznávaje
islámský fundamentalismus od podstaty tohoto náboženství. Za tuto
netaktnost se mu dostalo velmi přísného „zbavení slova“ japonským moderátorem.
A jaké poučení si mohli účastníci přinést
z této konference?
Především
konstatování, že globalizace je objektivní jev, který sám o sobě nelze
hodnotit ani jako jednoznačně kladný, ani jednoznačně záporný. Na jedné
straně vede k poznání, že lidské činnosti a osudy 6 miliard obyvatel
planety jsou natolik finančně, ekonomicky, dopravou a telekomunikacemi, ale i
životním prostředím propojené, že je třeba se dívat na planetu Zemi a život
na ní jako na jeden křehký a zranitelný systém, že nelze oddělovat lidské
štěstí od dobrých podmínek života pro ostatní biotu, nelze ochuzovat
rozmanitost a pestrost forem života lidskou činností, aniž se tím sami
ochuzujeme. Na druhé straně je poznání, že ekonomické, technické a finanční
možnosti předběhly správu věcí veřejných a vymkly se kontrole národních
států. Ukazuje se potřeba i správu věcí veřejných posunout u nezbytného
minima záležitostí veřejného zájmu na globální úroveň, přičemž OSN
tuto úlohu neplní a nemůže plnit, neboť sdružuje vlády, nikoliv lidi, národy,
etnika. Minimální moc zákonodárná, exekutivní i soudní s kompetencemi
soudit státy či vlády, porušující veřejné (všelidské) zájmy,
nehospodařící dobře s globálními veřejnými statky (ovzduší, moře
a mořské šelfy, tropické deštné pralesy, hlavní zdroje surovin vč.
energetických, zemědělská půda, zdroje pitné vody ap.). Moc respektující,
ovšem na druhé straně rozdílné uspořádání správy uvnitř států, náboženské
a kulturní zvyklosti, pokud nevedou k snižování důstojnosti lidské
existence.
Zřetelné
varování před necitlivým a nekritickým přenášením cizích receptů nejrůznějšími
rádci a poradci, neznajícími vnitřní problémy a prostředí zemí,
mechanizmy jejich správy, zvyklosti, které nelze rychle změnit.
Varování
před dalším bohatnutím a plýtváním bohatých a dalším zbídačováním
a zadlužováním nejchudších, ačkoliv mnohé dnešní bohaté země prvotní
akumulaci kapitálu na svůj rozvoj uskutečnily na účet dnešních rozvojových
zemí - svých bývalých kolonií.
Výzva
k větší pokoře, toleranci a uvědomělé skromnosti v tzv. vyspělém
světě, k odvrácení od fetiše rostoucího konzumu jako jediného zdroje
štěstí. Je na pováženou, že někteří řečníci z rozvojového světa
nejen nepožadovali tyto změny chování obyvatel vyspělých zemí, ale vidí
v nich vzor pro sebe, ztotožňují s tímto pojetím blahobytu svoji
vizi pro budoucnost, ačkoliv si lze těžko představit, že by tato planeta
unesla 6 miliard obyvatel se spotřebou USA.
Velkým
poučením je i apel, abychom se nesnažili velké a složité problémy příliš
paušalizovat, generalizovat a řešit tzv. „jednoduchými“ prostředky, bez
hlubokých znalostí, bez ověření všech souvislostí a důsledků. Takový
postup jen generuje nové nečekané a často ještě horší problémy, které
při trpělivosti a důslednosti nemusely nastat.
Tak
jako není pro člověka dobré, hubí-li stále rychlejším tempem další a
další živočišné druhy a ochuzuje tak biologickou rozmanitost a ekologickou
stabilitu přírody, není dobré ani vnucovat jeden společenský, ekonomický
či náboženský model celému lidstvu a ochuzovat pestrost kultur, různých
ras, náboženských modelů a forem správy veřejných věcí. To ovšem vyžaduje
toleranci, respekt, nepovyšování se nad jiné, náboženskou snášenlivost,
velkorysost, vzdělání a výchovu, odstraňující strach z neznámého.
Důležité
je i upozornění, že ekologicky nejefektivnější nejsou celosvětové přesuny
hmoty a energií, ale menší uzavřené surovinové a energetické okruhy, které
by měly tvořit základ hospodářských vazeb v území. Globálně by měly
„cestovat“ jen informace a „vzácnosti“, které nejsou všude k dispozici.
Poučné
bylo i to, jak byla na konferenci reflektována úloha informací, sdělovacích
prostředků, jejich odpovědnost za objektivní obraz světa. Jak dalece se liší
silná, vzdělaná a velmi přísně formulující Hanah Ashráwí od obrazu
Palestinců jako teroristů s „kalašnikovy“, jak je prezentuje občas tisk.
Poučné
bylo i porovnat hodnotu a obsah konference s tím, jak o ní psaly naše
noviny. Stalo se už bohužel jakousi morbidní praxí posledních let trošku
si „šťouchnout“, když ne „kopnout“ do prezidenta, ať udělá, co udělá.
Ušetřena nebyla ani tato jeho aktivita. Pan Deyl se v Lidových novinách
divil, jak to,že konference o otevřené společnosti není přístupná
komukoliv a ve sloupku „Wild duck“ se Lidové noviny otřely nevtipným a
znechucujícím textíkem hodným časopisu nějaké zavilé sekty.
Za ty, kdo
byli poctěni pozváním k účasti bych rád vyjádřil naopak vděčnost
a obdiv pořadatelům, aktivním i pasivním účastníkům za skvělou událost
a možnost vyslechnout tolik zajímavého a moudrého, že z toho budu žít
několik let. Při bídě naší politické scény šlo o velmi kontrastující
a povznášející událost, jejíž lesk nemůže závist a nenávist některých
politiků či lokajských komentátorů oslabit.
Nejpůsobivější
poučení zaznělo z úst Hasel Hendersonové. Připomněla nám, že všechny
formy života jsou schopny seberegulace - nešíří se bez omezení sebe sama,
neboť to mají zabudováno ve své genetické výbavě. Měl by toho tedy být
schopen i člověk. Jediný druh buněk, který tuto informaci zabudovánu nemá,
jsou buňky rakoviny. Měli bychom být schopni ponechat kus životního
prostoru i jiným formám života a přiblížit se tím alespoň na úroveň
agresivních plevelů, nikoliv představovat rakovinu, která tuto planetu zničí.
Je to podmínkou trvalé udržitelnosti života na Zemi.
ing.arch. Martin Říha