V poslední době
sílí tlaky technokratů proti zeleným. Neútočí na ně pouze ve sdělovacích
prostředcích. Běžnému občanu skrytý útok míří nyní již podruhé do
parlamentu. Část plzeňských poslanců ODS hodlá podrazit zeleným nohy
ochromením zákona na ochranu přírody a krajiny. Novela nemíří „jen“
proti zákonu, ale i proti občanovi. Chce mu totiž znemožnit podílet se na
správě věcí veřejných přímo, což zákon doposud dobře umožňoval.
Novela by tím ale také ukousla notné sousto z demokracie. Prakticky by
to znamenalo, že by se např. občan nemohl bránit proti nevhodně umístěné
spalovně odpadů, pokud by nebyl přímý soused, ale bydlel by kousek od
budoucího komína, přesto, že by právě na jeho pozemek kouř dopadal. Pokud
by byla tato novela schválena, poslali by její autoři přírodu i s jejími
ochránci (občana nevyjímaje) před rok 1956, neboť by byla ještě horší
než zákon o ochraně přírody, který začal v tomto roce platit. Jelikož
nebyl v Evropě za posledních deset let žádný ekologický zákon
oslaben míří novela i mimo Evropu.
Kořeny
sporu však neleží v jednotlivých střetech nebo v kvalitě zákona.
Jádrem pudla je odlišný způsob myšlení technokratů a ekologů. Technokraté
příliš zjednodušují. Přírodu považují za obyčejný stroj bez jakékoli
úcty k němu, který mohou donekonečna ždímat. Ekologové se snaží přírodu
chápat i vykládat ve vzájemných souvislostech. Přirovnávají ji spíše k organismu
s mnoha neznámými, se kterým se musí nakládat opatrně a uctivě.
Technokraté,
zastánci (ekonomického) rozvoje, peněz a samospasitelnosti techniky jako
hodnot stojících nejvýše, vyčítají zeleným, že jim stojí v cestě.
Proto se je snaží „odrovnat“ zesměšňováním, obviňují je z vnímání
světa v rozporu s realitou nebo je označují za ekoteroristy. Není však
fér srovnávat záměrně nenásilnou činnost zelených se záměrně násilnými
činy teroristů...
Právě
ono mocné přehánění a mlžení usvědčuje technokraty, že nemají strach
z jednotlivých akcí zelených, ale z jimi naznačené vize světa.
Co kdyby lidé přestali pokládat peníze za to nejdůležitější? Co kdyby
zjistili, že skutečné hodnoty leží jinde, než ukazuje „oficiální
propaganda“; že všechno nejde zaplatit či měřit penězi? Že přetechnizovaný
svět, přebujelá moc a nezdravě velká konkurence (nebo její absence) či přílišná
spotřeba nejsou cestou ke štěstí, ale do pekel horoucích, protože svým
odpadem začínají čím dál více a rychleji nahlodávat globální rovnováhu?
Co kdyby většina objevila, že skutečně kvalitní život nelze oddělit od
skutečně zdravé přírody? To by byl konec přírodu drancující spotřebě.
Konec Ekonomie...
Proto
se vkrádá na mysl otázka, kde je skutečný teror? Nelze také pokládat za
teroristickou civilizaci technokratů, která za několik desítek let budování
přílišného blahobytu v několika zemích způsobila devastaci většiny
ekosystémů planety? Navíc šíření „viru“ blahobytu do rozvojových států
způsobilo rozpad místních ekonomik a jejich sociálních struktur. O populační
explozi a velkoplošném drancování tamní přírody nemluvě! Lze proto říci,
že tato průmyslová civilizace ohrožuje nejen přírodu celé planety,
ale ohrožuje a předčasně zabíjí stovky milionů lidí!
Pod
kudlu „ekonomického teroru“ přišly nejdříve pralesy Evropy, pak Indiáni,
bizoni. Pak znečistil řeky a moře. Zakousl se do deštných pralesů - plic
planety. Rovněž poničil planetární ochranný štít - ozonosféru atd. Ve
jménu ekonomického pokroku byly vyvražděny či rozvráceny desítky původních
národů i příroda všude tam, kde chamtivá ruka Ekonomie zavětřila zisk.
Vedeme
válku proti životu. To je skutečná realita! Je to zároveň i důkaz, že průmyslová
společnost překročila hranice, které jí jsou dány velikostí a únosností
planety a bude-li v tom pokračovat, zanikne. To je i důkaz, že její
systém hodnot a myšlenkový aparát selhal.
Občané
průmyslových států již nevidí a vidět nechtějí, že pomáhají budovat
ekonomický terorismus, který prorostl státy, firmami i jejich myšlením.
Považují to dokonce za normální, morální a dobré.
Tento
světonázor však dosloužil, protože si přestal být vědom nepřerušitelnosti
spojení mezi člověkem, společností a přírodou. Již „zapomněl“, že
každá lidská činnost musí mít hranice nejen ve vztahu ke svobodě
jednotlivce, ale hlavně k zachování funkcí přírody. „Neví“, že i
blahobyt pochází jedině z přírody. Zničíme-li přírodu dalším zvyšováním
blahobytu, nebude ani on.
Proto
již nehledejme, co nás rozděluje, ale najděme, co nás spojí. Společným
jmenovatelem pravdivější vize světa by se mohla stát ochrana našeho jediného
domova - úžasné planety Země.
Jiří
Malík, 23.9.1999
autor
je profesionálním ochráncem přírody