Petr Kužvart
Prosincová debata na Novotného lávce byla zajímavá a provokovala k diskusi. Některé věci však zde řečeny ani uvažovány nebyly. Tehdy jsem se zúčastnil zkratkovitým diskusním vstupem, který zde podávám v doplněné a ucelené podobě.
Město je zpravidla trvaleji udržitelné jen za přesně stanovených podmínek, jakési ideální rovnováhy, jež je v praxi spíše výjimkou, takže městská sídla mají silnou tendenci k neudržitelnosti, a to jak k dalšímu, občas docela dramatickému růstu, jednak k svému zhroucení. Pokud se nehroutí, je to způsobeno faktory působícími zvenčí, jež udržují město jaksi dodatečnými dodávkami potřebných látek, energií, peněz a "lidského substrátu".
Pokud si uděláme krátký historický přehled, který jsem v debatě postrádal, můžeme začít na úsvitu dějin třeba městskými teokratickými státy starého Sumeru a Akkadu (v Egyptě a Indii to patrně bylo zhruba obdobné). Šlo o nevelká sídliště s chrámem situovaným na zemní pyramidě (tzv. zikkuratu) uprostřed, žila ze zemědělské produkce svého okolí a nepochybně byla spolu se svým agrárním zázemím trvale udržitelná a žila víceméně v rovnováze. Populace nijak rychle nerostla a pravidelné záplavy velkých řek zajišťovaly úrodu. Vládnoucí kněžská vrstva zajisté netoužila po dramatických změnách a daleko spíše dbala na konzervativní zachovávání tradic náboženských i sociálních. Nepochybně již v záplavových "civilizacích" nejstarších dějin existovaly styky jedněch center osídlení s jinými. Průkopnickou roli zde sehrál nepochybně dálkový obchod s luxusním zbožím pro privilegované třídy či kasty společnosti. Zde, vlastně již velmi, velmi dávno lze najít v zárodečné formě fenomén, o kterém mluvil prof. Rehnicer: města začínají - zprvu neznatelně - žít v internacionálním, nadregionálním rozměru.
Internacionalita městských sídel se stala nesmírně významnou v řeckých městských státech, jejichž prosperitu zajišťovala z velké části nezemědělská produkce a s ní spojený dálkový, námořní obchod. Nejpozději zde se města stávají neudržitelná, již nežijí v rovnováze se svým agrárním zázemím, jsou nadregionálními metropolemi. Zde je rovněž zaznamenáno prvé zhroucení velkého a kvetoucího města, pro nás velmi poučná historie: Efesos bylo kvetoucí přístavní město, narodil se zde nesmrtelný Hérakleitos. Zázemím města byly lesy pokryté pahorky, z nichž bylo během času vytěženo prakticky všechno dřevo. Travnaté pláně zajisté sloužily k pastvě, ale dík odlesnění začala působit silná eroze, voda odnášela zeminu do údolí, vodoteče ústily nakonec do moře právě v Efesu (přístavy se skoro vždy zakládaly v ústí řek, kde byla sladká voda a většinou i dobré kotviště). Přístav se začal zanášet sedimenty, a to tak výrazně, že město po čase již neleželo u moře, ale daleko od něj. Mezi městem a mořem byla dlouhá bahnitá delta. Přístav zanikl. Ovšem moře bylo obživou města. A tak byl kdysi kvetoucí Efesos lidmi opuštěn a zanikl.
Antika později vytvořila obrovská velkoměsta, naprosto nesamostatná, odkázaná na široké agrární zázemí, vskutku kosmopolitní, internacionální centra. Ovšem antický svět zanikl v dramatické, dlouho připravované a několik staletí trvající krizi, jež znamenala pro Evropu nebývalý civilizační pokles. Příčin bylo určitě více, nicméně nás by mělo zajímat, že z ekonomického pohledu zjevně již stávající otrokářský systém vyčerpal své vývojové potence, vyvíjející se kolonát a poddanský systém byl z principu agrární záležitostí, nikoli městskou. Doposavad víceméně samozásobitelské (autarkní) antické latifundium vlastně město ani moc nepotřebovalo - leda jako prostředníka dálkového obchodu luxusním zbožím, jinak bylo svým vlastním malým a soběstačným státečkem. Jakmile byla pod nápory stěhování národů ochromena politická moc a centralizovaná státní správa, latifundia se uzavřela do svého samozásobitelského koloběhu a následně tak dále přispěla k hroucení mocenských, správních i vojenských struktur. Nepotřebovala je.
A tak výstavná mramorová města, v nichž nyní přežívaly jen tlupy ubožáků, zarůstala vegetací a měnila se v ruiny. Tak začínal - alespoň na území Západořímské říše - středověk. Na současníka musel působit jako zhroucení světa. Ve středověku zpočátku města neměla větší význam, leda jako přechodné rezidence vladařů (do vyjedení zásob - pak se vladař s družinou musel přemístit dál). Tržní ekonomika se z větší části zhroutila a trhy se rozpadly. Agrární samozásobitelství se stalo ekonomicky převažujícím systémem.
Středověk vlastně vznikal na bázi vrahounských tlup v čele s pohlavárem typu Calvery z klasického westernu Sedm statečných. Prvotní feudální "stát" bylo území, jež dokázala taková banda objet, vyjíst a uhájit pro sebe před konkurenčními bandami z okolí. Posléze se družinníci stávají správci určitých údělů či lén (zprvu nikoli dědičně), vzniká hradský systém organizace státní moci a správy (nejprve založený na systému hradišť, později středověkých falcí či hradů, jak je známe).
V této struktuře byla zprvu města čímsi naprosto neorganickým, ba přímo revolučním. Prvá středověká města vznikají totiž v západní Evropě (na příhodných místech - na ruinách měst antických, u brodu přes řeku, z trhového místa apod.) jako útočiště těch, kdo utekli své vrchnosti, zběhli ze svých gruntů a hledali svobodný život. Velice brzy se taková místa musela opevnit a čelit tlaku feudálů, vymáhajících vydání zběhů a v širším smyslu usilujících o jejich podrobení nebo zničení. První města byla nekompatibilní s feudálním systémem. Postupně se do něj ovšem včlenila, ať jako královská města (tedy svobodná, nezávislá na místní feudalitě, podřízená tak jako veškeré stavy jen nejvyššímu zeměpánu), nebo jako města poddanská. Svobodná města se integrovala i tím, že se sama stala feudály, akumulovala nezanedbatelný pozemkový majetek a stejně si vedl zámožný, zpravidla kupecký patriciát, dost často fungující zároveň jako kosmopolitní vrstva podnikající v dálkovém obchodě. Tehdy již existují města jako centra řemeslné výroby a obchodu, jež jsou integrována plně do systému, ačkoli politická napětí mezi městy a feudalitou, stejně jako mezi feudalitou a panovníkem, trvají i nadále. Jsou červenou nití politických dějin středověku. Někdy se panovník ve svých absolutistických snahách o města opírá jako o protiváhu proti panstvu, usilujícímu o oslabení ústřední královské moci, jindy je drtí všechny vespolek.
S příchodem novověku se rodí prvá opravdová velkoměsta, vybavená zejména na atlantském pobřeží rozlehlými přístavy. Kosmopolitní podnikání (v luxusním a koloniálním zboží) se zde kombinuje s širokým agrárním zázemím obstarávajícím běžné životní potřeby desetitisíců obyvatel města.
Do tohoto stavu přichází průmyslová revoluce. Půda pro ni je připravena pokroky v technice a technologii, jež akcelerují od doby vrcholného středověku, je dotvořena síť komunikací a výrazné kolonizační vlny, zejména ve střední Evropě, znamenají ve 13. - 14. století dotvoření sítě městských i vesnických sídel.
Pokud bylo možno uvažovat o trvalejší udržitelnosti středověkého či starověkého města, za předpokladu zachování rovnováhy s určujícím agrárním zázemím, pak nyní vzniká nová situace. Obrovská migrace do průmyslových center, jejich neorganický růst, vznik rozsáhlých průmyslových regionů a vpravdě světového trhu, to vše vytváří síť kosmopolitních sídel o řád nebo dva lidnatějších, než města nedávné minulosti. Města se stávají nezdravými, nepřirozenými lidskými mraveništi, jež jsou velmi zranitelná, kde se koncentruje nejen podnikání, výroba a obchod, ale nutně i obrovské třídní rozdíly, hrozící vyhodit přetopený kotel rozporů, dravosti, spekulací, strašlivé bídy hned vedle bohatství topícího se v přepychu do povětří.
Od průmyslové revoluce nelze o velkoměstech, megapolích a obrovských souměstích, urbanizovaných aglomeracích s desetimiliony lidí, uvažovat než jako o na dlouho neudržitelném typu sídel. Jsou příliš zranitelné, bez racionální perspektivy dalšího růstu, s obrovskými vývojovými problémy, propastná bída a přepych tu nadále vegetují vedle sebe a navzájem se podmiňují. Technicky lze víceméně zvládnout metabolismus takové aglomerace, inženýrské sítě lze vybudovat, i když favelas a slumy rostou větším tempem, než tyto investice. Dokonce i exkrementy a odpady z takové aglomerace je myslitelné alespoň pro nějakou dobu na aktuální technologické úrovni řešit. Naprosto nevypočitatelná jsou ovšem sociální napětí v podstatě třídního charakteru - to může vést k velmi ničivým výbuchům, zvláště když přijdou výraznější hospodářské krizové otřesy - pochopitelně že přijdou z anonymního, spekulacemi přesyceného, racionálně neřiditelného světového trhu. Takové vnější impulsy mohou po finanční krizi vést rychle i k omezení nebo zastavení každodenních životně důležitých dodávek - energií, surovin, výrobků, lidí dojíždějících za prací. Zhroucení takové megapole by bylo velmi rychlé, plné krutého soupeření mezi skupinami obyvatel o poslední zásoby životních potřeb, pokusů o masový exodus v situaci, kdy "vymoženosti" civilizace, doprava, spoje, zásobování selhávají a zbývá jen neplodný, nekonečný a beznadějný betonový labyrint. Opravdu, nebylo by o co stát. Zkáza antických měst by proti tomu byla dost možná malou kratochvilnou historkou.
Pokud v rozvinutém středověku byla města korporativními sociálními organismy, jež doplňovaly převažující agrární ekonomiku řemeslnou produkcí a obchodem, rušily a zatlačovaly tedy původní autarkii agrární ekonomiky a naturální směnu, podpořily obnovu tržních vztahů a zevšeobecnění peněžní směny, pak středověká společnost byla přesto stále převážně agrární. Až průmyslová revoluce 18. - 19. století toto zvrátila. Dnes je venkov přívěskem města jako vůdčího fenoménu. Celkově jde o podstatně labilnější uspořádání, jež je náchylnější k sociálním, ekologickým i ekonomickým (případně kombinovaným) poruchám, které mohou mít opravdu nebezpečné následky. Pokud trvalejší udržitelnost zemědělské společnosti je vcelku jednoznačná (zemědělské společnosti mají sklon ke konzervatismu, setrvalosti, jež je dána přirozenou technologií s etapami danými cyklem ročních dob), pak industriální městské společnosti je vlastní nestálost, expanze, hluboké sociální rozpory, rychlý, nekončící sled změn. Taková společnost je podstatně méně setrvalá, neustálé narušování rovnováhy ve jménu budoucí nové stability je jejím programem, je programově dynamická, nestabilní.
V takové společnosti je uvažování o "trvalé udržitelnosti měst" opravdu odvážným počinem, který s realitou mnoho společného nemá. Je určitě možno na základě propracovaného systému ukazatelů (ekologických, sociálních, územně-technických, urbanistických atd.) zjišťovat, zda se neudržitelnost toho kterého městského sídla prohlubuje nebo snižuje. Hodnotu takového zkoumání může ovšem snižovat, pokud zkoumáme pouhý zastavěný intravilán města, případně jeho správní obvod, který se zpravidla od intravilánu moc neodlišuje. Takové zkoumání je zbytečně úzké. Smysl by mělo zkoumat i širší zázemí, ze kterého město čerpá převážnou většinu energií, látek i lidí. Pro které je přirozeným centrem.
Pak ovšem je otázkou, proč nezkoumat celý, co možná přirozeně určený ekosociální region, v němž město leží. Zkoumat stabilitu obývání a exploatace takového regionu, to by určitě stálo za to. Dost možná právě decentralizace společnosti na obce, sdružené v rámci ekosociálních regionů, jež by byly relativně soběstačné, je cestou lidské společnosti vpřed. A nevylučuje to vytvoření vyšších, třeba kontinentálních struktur, jež budou rozhodovat o nezbytnostech, neřešitelných na nižších úrovních. Moderní, technicky a informačně vyspělá integrace samosprávných obcí by mohla být cestou vpřed.
To, co se poněkud nadneseně nazývá "trvale udržitelným městem", je tedy spíše chimérou. To, co se nazývá "indikátory trvalé udržitelnosti", je spíše soustavou indikátorů dílčí ekologizace či jejího opaku. S trvalou udržitelností to mnoho společného nemá.
Musíme si dát pozor na trvalou udržitelnost jako pojem, do kterého jsou vkládány opravdu velmi různé významy. Předně jde o postulát rychlé a pronikavé změny společnosti tak, aby se stala trvaleji udržitelnou a aby přestala s tak děsivou rychlostí likvidovat biosféru. To je jediný autentický a doslovný význam toho pojmu.
Dále se o trvalé udržitelnosti mluví velmi často ve významu drobné a postupné ekologizace (indikátory trvalé udržitelnosti města). Zde se použitím termínu vlastně evokuje něco, co není pravda. Ale zní to docela působivě, alespoň zprvu. Postupná ekologizace je zajisté žádoucí a důležitá. Musíme ji však nazývat tak, jak jejímu charakteru odpovídá a nelhat sami sobě.
Poslední význam trvalé udržitelnosti je v podstatě obsažen ve snaze o využití tohoto pojmu k jevovému, vnějškovému ozeleňování stávajícího industriálně-konzumního establishmentu. Takto se snaží například velké chemické firmy samy sebe v očích veřejnosti vylepšit, přetřít se na zeleno, mít své zastoupení v podnikatelské radě pro trvale udržitelný rozvoj apod. Jde tedy o docela obyčejný švindl. Ovšem nebezpečný. Takové firmy mají na rozdávání a nejednou se snaží sponzorovat environmentální organizace a aktivity způsobem, který ty organizace a aktivity bude kompromitovat, ale firmě přinese další vítanou kapitolku do její propagační brožurky. Na to si musíme dát opravdu pozor. Tento establishment je schopen zmetabolizovat cokoli, přizpůsobit si a zahrnout do světa komerčních hodnot i koncepci trvale udržitelného života, mířící původně velmi kriticky proti samým kořenům dnešní společnosti.
25.12. 1997