Nerad zmnožuji publicitu protestu Jana Křečka proti vstupu do NATO, ale cítím se povinen uvést na pravou míru věc, která pro řadu aktivních účastníků společenského dění není zcela okrajová a měla by být napravena ve prospěch jasných vztahů ve společnosti. Úkol leží především na těch, kteří problém největší měrou zavinili – totiž na novinářích.
Velká většina textů popisujících incident představuje pana Křečka jako ekologa. Souvisí to samozřejmě s nešťastným terminologickým nedostatkem češtiny v oboru životního prostředí, skutečné ekologie a souvisejících společenských aktivit. Tedy: ekologie je věda, dokonce tzv. ”tvrdá”, tedy přírodní věda zkoumající systémově zákonitosti přírody jako vztahy organismů, jejich skupin a jejich životního prostředí. Ekologie má svůj předmět, metody, historii, dílčí specializované obory i praktická uplatnění. Můžeme diskutovat o tom, zda již od samého svého vzniku v polovině 60. let minulého století zahrnuje také hodnotové a mravní aspekty (”měkké”, společenskovědní), tedy především úctu k přírodě a k životu ve všech jeho formách; ale proto nebude méně vědou.
Vedle ekologie existuje ochrana životního prostředí jako velmi široký okruh činností s rozsáhlými teoretickými základy, jejichž středem je ekologie. K ochraně životního prostředí a k šetrnému vztahu k němu se pak přirozeně a náležitě k velkému a nezastupitelnému společenskému prospěchu váže řada společenských aktivit jednotlivců a častěji celých spolků. Mluvíme nepřesně, leč zažitě o nevládních organizacích, občanských, zájmových sdruženích a podobně. Některé z těchto organizací se zabývají méně přímou, ”fyzickou” ochranou životního prostředí a více jejími souvislostmi; a protože ochrana životního prostředí souvisí prakticky s čímkoli v existenci jednotlivce i společnosti, počínaje dýcháním přes hospodářskou činnost až ke kultuře nebo smyslu bytí, je i činnost těchto organizací velmi široká. Z nedostatku lepší slovní nálepky pak ty organizace a jedince, kteří přijímají přírodní zákony jako nadřazené zákonům ekonomickým a lidské hospodářství chápou jako součást hospodářství přírody, nazýváme ekologickými nebo ekology.
Jestliže se jazyku zachce, nenapravíme jej. Zřejmě se musíme smířit s tímto přeneseným významem slova ”ekolog”, ”ekologický”, ale měli bychom se snažit o přesnost vyjádření alespoň v citlivých situacích, kde hrozí nebezpečí laického neporozumění. Mezi ekologickými aktivisty rychle a stále stoupá podíl těch, kteří mají vedle nadšení a hodnotového přesvědčení i vysokou míru skutečné odbornosti. Proto jsou nejen vlivnou společenskou silou, ale i důstojným partnerem profesním organizacím, parlamentu i vládě, partnerem, který často velmi významně pomáhá nalézt nejlepší věcná, odborná řešení okamžitých i dlouhodobých problémů, ale často napomáhá také vytváření společenské dohody, v níž mohou být přijata. A zde se objevují aférky typu Křeček a současně kámen úrazu.
Jan Křeček úspěšně končí studia masové komunikace na Fakultě sociálních věd UK. Absolvoval s dobrým výsledkem jednu nebo několik málo společenskovědních přednášek o souvislostech životního prostředí a věnoval této problematice menší část své publicistické činnosti, protože cítí, že jde o relativně nový pohled na svět, který by měl vést k některým zásadním změnám. Je občansky velmi aktivní ve veřejném životě a pocítil potřebu vyslovit se ke vstupu České republiky do NATO.
Vystříhám se pečlivě jakéhokoli hodnocení vojensko-politického začlenění ČR a dokonce i hodnocení správnosti Křečkova vystoupení nebo spíše jeho formy. Myslím, že nejmenším společným jmenovatelem, na němž by se měli shodnout všichni, je Křečkovo právo vystoupit formou hraničící s násilím, a nést za to následky. Toto právo prostě má každý jedinec, nenachází-li jiné prostředky nápravy a je-li ochoten přijmout vnitřní mravní odpovědnost a vnější společenský trest. Křeček ovšem není ekolog a sám se dokonce neoznačuje ani za ekologického aktivistu, ani tak systematičtěji nepůsobí. Prosím proto novináře, aby byli alespoň v podobných citlivějších souvislostech přesní. Někteří ekologové a ochranáři s Křečkem souhlasí, jiné pobuřuje; jeho drobný skutek může v jedné části veřejnosti probouzet sympatie k environmentálnímu hnutí, v jiné odpor. Obojí je nezasloužené a plyne jen z oné nešťastné nálepky: například ani erudované a věci znalé aktivisty v oblasti lidských práv také hned nenazýváme sociology nebo politology – prosím, novináři, šetřte také slovem ”ekolog”! Bylo by možné dokázat textovými analýzami českých sdělovacích prostředků i prohlášeními části politiků, že v úhrnu tlačí veřejnost k velmi zkreslené představě, co je ”ekolog”: naivní, často lehce násilnická, povrchní bytost bez hlubších znalostí, zato mírně ”společensky nepřizpůsobivá”. Je to samozřejmě nesmysl. Ekolog je vědec; ochranář nebo aktivista životního prostředí pak může být kdokoli od dítěte, jehož ucelenější znalostní pohled na svět se teprve utváří, až po třeba velmi sucharského odborníka – specialistu. To společné je vlastně jen jeden postoj, jedno hodnotové přesvědčení: že v celém životě jednotlivce a společnosti je třeba při uspokojování svých potřeb respektovat hodnotu i zákonitosti přírodního světa. Přes dosti přísnou snahu o objektivní odstup si dovolím napsat, že tento postoj mi připadá rozumný.
5. března 1999 Ivan Rynda