Martin Říha
Desáté výročí publikování zprávy “Bratislava nahlas” v r. 1989 a prvního otevřeného sympozia Praha-Bratislava Ekologickou sekcí Biologické společnosti ČSAV, upozorňujícího na varující vývoj životního prostředí a zdravotního stavu obyvatelstva v tehdejší ČSSR je dobrým důvodem zabývat se vývojem životního prostředí v obou metropolích i po 10 letech od “sametové revoluce”. Ukazuje nám, jak jsme využili nabyté svobody a “svéprávnosti” k zlepšení správy věcí veřejných nejen na papíře, ale ve skutečnosti. Shodou okolností jsem se v roce 1989 do Prahy přestěhoval z environmentálně značně postiženého území Severočeské hnědouhelné pánve (SHP). Dovolte mi tedy kromě suchého svědectví faktů a čísel z publikací občas i subjektivní komentář.
Již v roce 1989 bylo velkým problémem Prahy znečišťování ovzduší. Pražská aglomerace patřila ke třem oblastem ČR s nejvyšším stupněm znečištění spolu se severozápadními Čechami (SHP + Sokolovsko) a s Ostravsko-karvinskem v absolutních i měrných emisích. Zatímco v absolutním podílu výrazně převyšuje Středočeský kraj vlastní hlavní město, v měrných emisích naopak “vede” Praha až do r. 1997. Přesto je ve vývoji znečištění ovzduší patrný značný vývoj, zejména u podílu stacionárních zdrojů znečištění velmi příznivý. Zatímco v r. 1989 vykazuje statistika emisí hlavních znečišťujících látek v Praze u tuhých látek (TL) 22 267 t, u SO2 53 076 t a u NOx 16 214 t, v roce 1997 je to už jen u tuhých látek 3 678 t, u SO2 10 561 t a u NOx 4 771 t, tzn. pokles na 16,5 % TL, 19,9 % SO2 a 29,4 % u NOx. Přesto zůstává měrná zátěž území Prahy ve srovnání s průměrem ČR u tuhých látek cca pětinásobná, u SO2 dvouapůlnásobná, u NOx čtyřnásobná, u CO třiapůlnásobná a u CxHy šestiapůlnásobná i ze stacionárních zdrojů. Tedy pokrok ano, ale na výskání to není, ačkoliv došlo k výraznému posunu i ve skladbě paliv k šetrnějším k životnímu prostředí (plyn z 25,5 % v r. 1985 na 56,4 % v r. 1992 a 73,7 % v roce 1997 zaznamenal bouřlivý růst, zatímco spotřeba tuhých paliv klesla ze 47,8 % v r. 1985 na 33,1 % v r. 1992 a na 22,3 % v r. 1997 a kapalná klesla z 26,6 % v r. 1985 na 10,0 % v r. 1992 a 4 % v r. 1997).
Horší byl vývoj u mobilních zdrojů znečištění ovzduší. V období 1991-97 se meziroční přírůstek počtu automobilů zvýšil oproti období 1981-89 více než šestinásobně na 38 000 a v prosinci 1997 Praha dosáhla počtu 1,0 automobil na 2 obyvatele, nárůsty výkonů automobilové dopravy v Praze vzrostly oproti osmdesátým létům z ročního průměru 1 192 tis. vozokm/den jen do r. 1996 v průměru o +1 101 tisíc vozokm/den za rok. Relativní míra nárůstu je v porovnání s ČR v Praze 2,7x vyšší a přepravní výkony se v období 1991-1997 zvýšily o 104 %, tedy více než na dvojnásobek. V tomtéž období klesl počet cestujících MHD o 19 %!. Přes obnovu autoparku, zvyšující se podíl aut s katalyzátory a posun v palivech směrem k bezolovnatým benzinům proto emise z automobilů na rozdíl od stacionárních zdrojů neklesaly, ale zhruba stagnovaly po nárůstu začátkem devadesátých let, poznamenaných značným dovozem ojetých vozidel ze Západu.
Celkový trend snižování je provázen značnou nerovnoměrností územního rozložení. Dosud jsou v Praze místa silných koncentrací znečištění ovzduší jednak v přízemní vrstvě atmosféry, jednak v hůře větraných kotlinných polohách, k nimž patří stále i centrum města. K “věhlasným” místům patří měřící stanice náměstí Republiky v Praze 1, Vršovice v Praze 10 a Mlynářka v Praze 5. Díky sveřepému pokračování ve špatné etapizaci silničních investic v Praze a okolí nejen není v dohledné době naděje na zlepšení, ale situace se bude dále zhoršovat s každou novou dobudovanou radiálou, s každým zkapacitněním “vnitřních průrazů” městem namísto přednostního budování vnějšího dopravního okruhu a nuceného omezení vjezdu dovnitř města spojeného s budováním záchytných parkovišť u konečných MHD.
Zatím tedy dlouhodobě klesá v Praze prašnost a SO2, zatímco NOx stagnují a mezi lety 1996-97 dokonce začaly růst.
Kvalitě ovzduší odpovídá kontaminace srážek v Praze škodlivinami - poklesla kontaminace síranová, ostatní stagnují až na olovo, které rovněž kleslo. S novými silničními investicemi se “stěhují” i profily extrémního znečištění ovzduší z dopravy. Např. v Praze 8 se po zprovoznění nové “výpadovky” od křižovatky na Bulovce na dálnici D 8 v Chabrech zklidnila stará ústecká radiála v Kobylisích a Dolních Chabrech a emise NOx jsou nyní maximální na táhlém stoupání nové Liberecké a Cínovecké přes Střížkov a kolem Březiněvsi. Z tohoto hlediska právem vzbuzují obavy další plánované radiály, přivádějící dopravu blíž k centru, jako spojení Barrandovského mostu tunelem Mrázovka ke Strahovskému tunelu a pokračování tohoto propojení z Dejvic přes Stromovku do Troje, což vytvoří cosi jako další, tentokrát “západoseverní magistrálu” v doteku s Hradčany, centrální částí Prahy a jejím rekreačním zázemím v údolí Vltavy, jakož i další záměry územního plánu hl. m. Prahy, byť “modelové výpočty” s ním spojené se nás snaží přesvědčit, že “celkově dojde ke zlepšení, jen lokálně ke zhoršení”. To zlepšení totiž nesouvisí s řešením, ale další modernizací autoparku, bude-li jaké, zatímco zhoršení se i podle modelů bude týkat právě takových plic Prahy, jako jsou Stromovka, Trojská kotlina, Vltavská kotlina u Smíchova, některá území ve východní části Prahy či Suchdol a Lysolaje.
U povrchových vod v Praze na rozdíl od celorepublikových průměrů nedošlo ke zlepšení čistoty - oblast zlepšení končí na Vltavě u Vraného a v Podolí, ostatní toky se “bezpečně” drží v 5. nejhorší třídě čistoty, vč. Berounky u Lahovic. V některých parametrech jeví dílčí zlepšení Dalejský potok a Botič, v jiných se tytéž toky zhoršily. Celkově jde o stagnaci. Tento stav nedovoluje plné uplatnění vody v životě a vzhledu města a odsuzuje ji do funkce “dekorativní součásti kulisy”. Značně se na tom podílí jednotná kanalizační stoková síť s četnými “odlehčeními” do toků, splachy z komunikací, nelegální zaústění žump a septiků do dešťových kanalizací ap.
Po tragických záplavách na Moravě a ve východních Čechách v červenci 1997 věnuje veřejnost, Magistrát hlavního města Prahy a Povodí Vltavy a.s. větší pozornost protipovodňové ochraně Prahy a v jejím rámci i některým nebezpečným skládkám a skladům v nivách Vltavy i Berounky. Bude-li tato zvýšená pozornost provázena i praktickými kroky v terénu zatím není zcela zřejmé, bylo by to však velmi žádoucí.
V zásobování pitnou vodou došlo v letech 1991-1997 k absolutnímu snížení spotřeby. Tím se zlepšily podmínky pro upravování vody a otevřel prostor pro investování do modernizace úpravárenských zařízení. Přes zlepšení kvality vody, subjektivně vnímanému jako zřetelné, není příliš důvodů ke klidu. Zásobování je zajišťováno ze tří hlavních zdrojů, přičemž všechny jsou potencionálně značně ohroženy. Podzemní zdroj představuje zdroj Káraný, který v r. 1997 zajišťoval zhruba 25 % pražské spotřeby. Ačkoliv by měl být nejméně zranitelný, kontaminace spodních vod způsobená mnoho desetiletí trvajícím “vojenským provozem” v prostoru Milovice-Mladá vč. působení Sovětské armády a nešťastné skládky toxických odpadů, za níž odpovědnosti si jako horkou bramboru přehazují město Milovice, OkÚ Nymburk a MŽP ČR, jej značně ohrožují. Zdroj Podolí (vltavská voda) je se svými cca 12 % celkové spotřeby nyní spíš doplňkový, vodárna se nákladně a podstatně modernizuje. Vltava však dodnes není prohlášena a chráněna jako vodárenský tok, Berounka nad odběrním místem rovněž přináší do Vltavy značné znečištění. Uvažuje se proto, že by se odběrní místo přesunulo až nad jejich soutok. Vodní nádrž Švihov (Želivka) pokrývá přes 62 % pražské spotřeby. Jako každá povrchová vodní nádrž s větším povodím, v němž je značný podíl zemědělské půdy na výměře a na přítocích leží i větší města, má problém s eutrofizací díky přísunu živin (dusík, fosfor). V době narůstajícího terorismu a napětí v Evropě není bez významu ani její zranitelnost teroristickým činem.
Rozvody vody v Praze jsou značně přestárlé. Přes 26 % délky sítí je starších 60 let, ztráty v síti jsou odhadovány na 35-50 % vyrobené vody, což zoufale volá po rychlejší obnově.
Pro úplnost třeba zmínit ještě průmyslový vodovod pro severovýchodní průmyslový obvod z Vltavy, s jímáním na Libeňském ostrově.
Čištění odpadních vod v Praze zajišťuje Ústřední čistírna odpadních vod (ÚČOV) na Trojském ostrově pro převážnou část Prahy, jejíž hlavní kanalizační stoková síť byla budována jako kanalizace jednotná. Dílčí povodí mají oddílnou kanalizaci a některé okrajové části mají čištění autonomní (ČOV Čertouzy, Chvaly, Miškovice, Sedlec, Újezd n.L.), lokální septiky či žumpy. Přes sníženou spotřebu vody a tím i průměrný přítok odpadních vod na ÚČOV látkové zatížení ČOV stoupá a dosahuje hranic garantované účinnosti už ve zkušebním provozu. Další nepříznivý vývoj v kvalitě přitékajících odpadních vod by proto mohl vést k nezbytnosti dalších masivních investic brzy po intenzifikaci, zejména bude-li naše legislativa přísnější, než “legislativa” (Směrnice) EU. (Intenzifikace v tomto případě znamená "stavební a technologická opatření ke zvýšení účinnosti" - pozn. redakce)
Zatímco v roce 1997 evidovala Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) v Praze celkem 8 havarijních znečištění povrchových toků, v roce 1998 jich bylo už 10 jen do července. Pokud by se to mělo ukázat jako dlouhodobější trend, bylo by to varující.
Příroda a krajina v Praze nemají stejně jako lidé lehký život. Z bilance ploch vyplývá, že zatímco mezi roky 1985 a 1991 ubylo přes 850 ha zemědělské půdy, od roku 1991 do r. 1997 to už bylo jen necelých 90 ha. Orné půdy ubylo od r. 1985 780 ha, vinice zůstaly ve stejné výměře, zahrady ubyly o 32 ha, ovocné sady o 72 ha, louky o 49 ha, pastviny o 31 ha, lesy o 77 ha, vodních ploch naopak přibylo o 17 ha, zatímco zastavěných a ostatních ploch přibylo dohromady o 1 022 ha!
Přitom je známo, že zejména v bytové výstavbě došlo v devadesátých letech k výraznému snížení, takže těch 10 km2 jde převážně ve prospěch komerčních ploch a dopravy. Teprve v posledních letech se opět oživuje bytová výstavba. Namísto velkých panelových sídlišť socialistické éry, která “atakovala” především zemědělskou půdu, se prosazují nyní menší skupiny rodinných domů nebo drobnějších nájemních domů, ale zato často umisťované do kvalitního přírodního prostředí a na jeho úkor, vč. chráněných území přírody. Tak jen v posledním roce STUŽ projednávala ataky na přírodní hodnoty ve Stromovce (zásobní zahrada), na Cibulce, Zelené údolí v Krči, na Vidouli, ve Vysočanech, na Hagiboru, v Lysolajích, na Vinohradech, v Tróji, již dříve pak na Parukářce, Rajské zahradě a jinde. Ukazuje se, že Magistrát hl. m. Prahy a Útvar rozvoje města podléhá tlaku investorů a developerů a nerespektuje nejen obecnou legislativu ochrany přírody a krajiny, ale zpronevěřuje se i vlastním zásadám, formulovaným ve Strategii rozvoje hl. m. Prahy, v zadání a souborném stanovisku pro územní plán hl. m. Prahy, ale i proti vlastním vyhláškám a vydaným správním rozhodnutím! (Pozn. redakce: Rozdíl mezi "investorem" a "developerem" - investor vkládá do záměru vlastní peníze, zatímco developer může na základě smluvního pověření rozvíjet záměr více investorů, utrácet i jemu svěřené "cizí" peníze. Podrobně k vítězství STUŽ v kauze Zelené údolí viz též článek Petra Kužvarta v rubrice Ohlédnutí)
Protože účast v řízeních a jednáních nevedou k obratu, přistoupila STUŽ i na soudní žaloby.
Na území Prahy bylo ke konci roku 1997 10 přírodních parků a 88 maloplošných chráněných území přírody, z nichž některé jsou vážně ohrožené.
K ekologickým občanským sdružením má pražská radnice ambivalentní vztah. Ta hnutí, která se angažují prací v přírodě jsou chválena, tak, která “koukají magistrátním úředníkům na stoly a na prsty” jsou obviňována z jiných zájmů, než je zájem o životní prostředí.
Územní systém ekologické stability je v ÚPN hl. m. Prahy sice naplánován, ale realizace závisí až příliš na vůli vlastníků.
Vnitroměstská zeleň je co do péče značně diferencovaná. Městské části a Magistrát soustřeďují na jedné straně značné prostředky do určitých prostorů na radikální změnu, která může být i ekologicky sporná (viz Karlovo náměstí), na druhé straně rozsáhlé plochy chátrají či docela odumírají bez péče (viz části Stromovky, svah Letenských sadů k Vltavě ap.).
Ochrana volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin dle zák. č. 16/1997 Sb., již se zajišťuje program CITES dle tzv. Washingtonské konvence je v Ročence “Praha-životní prostředí 1998” vydané IMIP v prosinci 1998 dokonce zpochybňována jak co do účelu, tak jí vyvolané administrativní agendy.
Lesy v Praze patří celou výměrou cca 4 900 ha mezi “lesy zvláštního určení” s převážnou funkcí rekreační. V Praze nejsou žádné lesy hospodářské a ochranné. Podíl pouze cca 10 % správního území města je důvodem jejich extrémního zatížení návštěvností rekreantů, která ještě zhoršuje důsledky poškození zatížením imisemi z ovzduší a srážek. Nejvíce postiženou oblastí je oblast Prahy 9, ale i nevětraná partie v oblasti Hodkovičky-Braník.
Kontaminace půdy je sledována Magistrátem hlavního města Prahy jednak v místech starých zátěží (skládek, výrob), jednak v místech objevených anomálií (Modřany) a ve stabilní monitorovací síti, sledované od r. 1981. Hodnoty většinou stagnují, jen ojediněle se zhoršily. Problémy činí např. zahrádkářské kolonie ve Kbelích a pozemky k Vinoři, sedimenty Vinořského potoka lze považovat za “nebezpečný odpad”. Problémem je i výskyt kadmia a dalších nebezpečných látek v Troji, na Rohanském ostrově (divoké skládky), v Jinonicích a Radlicích.
Odpady jsou u tak velké koncentrace lidí a aktivit, jakou představuje Praha, samozřejmě značným problémem. Tlak na skládky, na starou i novou spalovnu je bez recyklace podstatného objemu odpadů v Praze obrovský. V roce 1996 se v prostoru Prahy vyprodukovalo 604 691 t odpadu, z toho 374 024 t komunálního a 178 784 t z průmyslu a energetiky. Převážná část, 572 213 t bylo zneškodněno skládkováním, jen 1 084 t spálením. Tato položka by se s náběhem nové spalovny mohla zvýšit podstatně, environmentálně příznivější by však byla vyšší míra recyklace a využívání odpadu, než jeho energetický potenciál. Spalovna Malešice má kapacitu 310 000 t odpadu ročně, takže může likvidovat téměř polovinu veškerého odpadu Prahy. Nebezpečný odpad byl sbírán kampaňovitě, nesoustavně. O svoz komunálního odpadu se v Praze dělí 9 velkých subjektů, Magistrát usiluje o určitou optimalizaci svozových oblastí.
Čištění města je nedostatečné, zatímco znečišťování komunikací a veřejných prostranství i ploch zeleně je díky nekázni obyvatel enormní. Značným problémem se kromě prachu a odpadků z obalů staly v posledních letech psí exkrementy. Přistoupit k zásadním a vynutitelným opatřením se jeví naléhavé, situace hrozí epidemiemi.
Jednu z největších environmentálních zátěží Prahy představuje hluková zátěž, zejména z dopravy, ale i z některých stabilních zdrojů. Růst intenzit automobilové dopravy vedle znečištění ovzduší působí i zhoršování tohoto parametru.
Na nejrušnějších komunikacích Prahy dosahují ekvivalentní hladiny hluku až 80 dB(A), a to jde o obydlené ulice (Veletržní, Legerova, Sokolská, Vršovická, Českomoravská, Českobrodská, Poděbradská ad.).
Hlukové mapy automobilové dopravy zpracovává PÚDIS (poslední z r. 1996), Mapu rozložení hlukové zátěže na území Prahy zpracovaly IMIP, PÚDIS a AKMEST pro jednotlivé městské části od r. 1992. Ze zkoumání a jeho statistického vyhodnocení vyplývá, že v území s celkem 870 951 obyvateli Prahy 1-15 (bez 11) žije pouze 31,4 % počtu obyvatel v pásmu pod hlukovou průměrnou zátěží pod 55 dB(A), ostatní v pásmu nad tuto hranici. V hlukovém pásmu nad 65 dB(A) žije 26,4 % obyvatel, tedy více než každý čtvrtý je vystaven hluku nad hygienickou normu pro denní období po celých 24 hodin!
Specifickou zátěž představuje hluk z letecké dopravy. Ochranné pásmo letiště Ruzyně je vyhlášeno nově v r. 1998 a zasahuje části Prahy 6 - Řepy, Ruzyně, území Na padesátníku a Přední Kopanina, a další obce mimo Prahu. Uvnitř pásma platí zvláštní stavební režim. Diferencované zpoplatnění různých typů letadel dle hlučnosti a váhy ČSL s.p. má vyvíjet tlak na letecké společnosti ke zlepšení parametrů a je zřejmé, že to “začíná fungovat”.
Co dodat. Město velikosti Prahy má s životním prostředím logicky větší problémy než města malá a střední v jinak stejném legislativním a ekonomickém prostředí. Prahu však bychom měli srovnávat s metropolemi obdobné velikosti v jiných zemích, např. s Mnichovem v sousedním Bavorsku. Ač Praha má díky zděděnému přírodnímu a kulturnímu dědictví nesporně větší předpoklady být krásným, zdravým městem s vysokou kvalitou života, není tomu tak právě díky stavu životního prostředí. K vyrovnání tohoto parametru bychom tedy měli napnout všechny síly.
Nepochybně se v Praze za posledních 10 let mnohé změnilo k lepšímu a v porovnání s většinou měst v ČR je na tom v mnohém lépe. Bohužel právě v kvalitě životního prostředí není zlepšení v mnoha ohledech patrné a v přízemní vrstvě ovzduší, v péči o přírodu, krajinu a zeleň a v hluku není nejen patrné zlepšení, ale situace se zhoršila. To není dobrá vizitka pro správu města a je to v rozporu s deklaracemi územního plánu.