Jiří Nečas
Slovy "Na počátku" začíná Bible, sbírka 66 knih (k nim někdy bývají přidávány ještě některé další knihy), z níž větší část (39 knih) přijímají jako závaznou Židé i křesťané (křesťanský Starý zákon) a menší (27 knih), líčící život Kristův a počátky církve, je základem křesťanské víry a života (Nový Zákon). Dnes zůstaneme u začátku první biblické knihy, knihy Genesis čili První knihy Mojžíšovy. Tam nacházíme vyprávění o stvoření.
Bylo by nemoudré v textu starém aspoň 2500 let hledat vědeckou pravdu, vědecké výpovědi o racionálně poznatelné skutečnosti. První biblické kapitoly jsou dnes křesťany běžně chápány jako mýtus. V dobách, kdy se mluvilo o "vědeckém světovém názoru", získalo slovo mýtus negativní zabarvení; jeho význam se blížil významu slov "lež" či "nesmysl". A dost možná, že něco z takovéhoto chápání pojmu "mýtus" v nás zůstává.
Dnes si však běžně uvědomujeme, že vždy zůstanou oblasti, které budou ležet mimo rozsah výpovědí vědy, že lidské poznání je otevřené. Určité skutečnosti a prožitky, dotýkající se lidské existence, nelze vyjádřit jazykem vědy. K jejich (neúplnému) sdělení může právě posloužit mýtické vyjádření.
To je dobré mít na paměti při čtení biblické zprávy o stvoření, která formou přijatelnou pro původního čtenáře působí na vytváření vztahu člověka k okolí - k druhému člověku, k přírodě, ke jsoucnu. A jde o vztah, který v podstatě odpovídá našim (první osoba množ. čísla se vztahuje k členům STUŽ a dalším pro životní prostředí orientovaným lidem) dnešním představám.
Bible hovoří o stvoření v sedmi dnech; stvoření člověka je situováno do šestého dne a sedmý den je dnem Božího odpočinutí, kdy - antropomorficky řečeno - Bůh prožívá radost z integrity svého tvůrčího díla. Oněm sedmi (resp. šesti) dnům nelze rozumět jako vyjádření určitého omezeného intervalu, v nichž by vesmír, resp. svět s celou druhovou rozmanitostí vznikl; přímo v Bibli nacházíme texty hovořící o neustálé Boží tvůrčí aktivitě. Podstatný v celém líčení stvoření je důraz na smysluplnost (často se opakuje, že "co Bůh stvořil, bylo dobré", resp. nakonec "velmi dobré") a vzájemnou provázanost celého stvoření, celého jsoucna.
Člověk má v biblickém vyprávění o stvoření v určitém smyslu mimořádné místo, které někdy kritiky křesťanství či judaismu pohoršuje. Neoprávněně. Biblický text je formou (mýtického, nikoli vědeckého) sdělení člověku; člověk se tak od ostatních tam vystupujících objektů nutně liší, neboť právě on je adresátem. Člověkem v biblickém podání končí materiální tvoření. Po šestém dnu následuje den sedmý, naznačující, že biblický pohled není antropocentrický, nýbrž teocentrický (středem není člověk, nýbrž Bůh). Sedmý den symbolizuje jednotu, provázanost, celistvost celého Božího stvořitelského díla.
Člověk (jako druh) dostává do začátku několik imperativů, z nichž nejvýraznější jsou "naplňte zemi" a "podmaňte zemi". První z nich už byl splněn (asi o hodně více než na 100 %); druhému musíme naslouchat uvědomujíce si zmíněnou skutečnost, že jde o sdělení člověku. Člověk má se zemí nakládat tak, aby to bylo pro něho optimální - v tom ovšem je obsažen požadavek zachování rovnováhy, druhové rozmanitosti apod., a tím přirozeně také trvalé udržitelnosti.
Biblická zpráva o stvoření není popisem nějakého děje. Jde v ní o vztahy v celém jsoucnu. Jde jí o to, aby člověk přijal a zažil, že je součástí velkého smysluplného celku, že může druhé lidi i přírodu přijímat jako vzácný dar určený k dobrému a moudrému zacházení a nikoli k porušování či ničení, že však současně tato významná skutečnost je pro něho závazkem, aby jsa obdařen svobodnou vůlí jednal ve prospěch velkoleposti celého stvořeného kosmu v souladu s biblickým sdělením, že "Bůh stvořil člověka k obrazu svému". Integrita stvoření (přírody, světa, jsoucna) a vytvoření pozitivního vztahu člověka k celku, jehož je částí, je základním tónem prvních dvou kapitol Bible.