Igor Míchal
Proneseno na zasedání Národního lesnického komitétu NLK v Hradci Králové dne 2.12.1998. NLK je výběrová nezisková nevládní organizace, sdružující asi 500 lesníků.
(1) Byly zde obsáhle citovány zahraniční prameny o trvale udržitelném rozvoji. Podle mého soudu nadbytečně, protože trvale udržitelný rozvoj je součástí našeho právního řádu od vánoc 1991. Tehdy – dva roky před helsinskou konferencí o ochraně lesů – schválil federální parlament zákon č. 17/1992 Sb. o životním prostředí a v něm definoval v § 6 trvale udržitelný rozvoj jako ”takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachová možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.” Opakuji a podtrhuji důležitou a opomíjenou část definice ”... nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů”. Lesy jsou v definici životního prostředí zařazeny – pro lesní hospodářství podnětně a věcně správně – pod pojem ekosystémy. Citovaný platný zákon koncipovali tehdejší zákonodárci jako zákon ”střechový”, který bude konkretizován dalšími ”složkovými” zákony o jednotlivých složkách životního prostředí – ovzduší, vodě, horninách, půdě, organismech, ekosystémech a energiích.
K zamýšlené konkretizaci obecných ustanovení zákona o životním prostředí však za Klausových vlád ze známých důvodů nedošlo a našla svůj odraz pouze v zákoně ČNR č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, zejména v sporném ustanovení § 90: ”Zákon o ochraně přírody a krajiny a předpisy vydané k jeho provedení jsou zvláštními předpisy k předpisům o lesích, o vodách, územním plánování a stavebním řádu, o ochraně nerostného bohatství, o ochraně zemědělského půdního fondu, myslivosti a rybářství.” Zde vidím jádro problému: Podle mých celoživotních poznatků, se kterými mnozí z přítomných zřejmě nebudou souhlasit, je tento často napadaný paragraf esenciálním předpokladem trvalé udržitelnosti. Bez jeho uplatnění není možno ani snít o trvalé udržitelnosti v jediných relevantních dimenzích, tj. v prostorových dimenzích stovek hektarů a v časových dimenzích staletí, která jsou lesníkům bližší než kterékoli jiné profesi.
Dokud bude příroda vnímána jako pasivní pozadí libovolných lidských aktivit, vycházíme z překonaného paradigmatu minulosti, které pro soudobou společnost s jejími obrovskými technickými možnostmi neplatí přinejmenším od publikování Limitů růstu v roce 1972. Dokud nezačneme prosazovat trvale udržitelný rozvoj v jeho zákonem definované podobě, bude příroda tím, kdo dostává políčky ze všech stran, a naše vznešené proklamace o trvalé udržitelnosti zůstanou ornamentálním žvatláním nebo vědomou lží.
Přírodě blízké hospodaření s lesem jako ohroženým přírodním zdrojem může na třetině státního území trvale plnit všechny funkce lesů ekonomicky efektivně, ale jedině za účinné integrace, nikoliv v konfliktu s výkonem ochrany přírody. Aby mi bylo správně rozuměno, ochranu lesa, dokonce koncipovanou pouze jako ochranu dřevin, nelze podle mého soudu zaměňovat s ochranou přírody, jak se někteří lesníci mylně domnívají. A integrace není ani subordinace či zrušení, ale je to promítnutí ochrany přírody do činnosti všech resortů – i těch, které jsou na rozdíl od lesního hospodářství ochraně přírody bytostně cizí.
(2) Ministerstvo životního prostředí (MŽP) je poměrně mladá instituce založená až po listopadu 1989. Je zákonem zmocněno dozírat ze specifického zřetele péče o životní prostředí i na orgány státní správy ostatních odvětví, např. na stavební či báňské úřady. Kompetenční zákon výslovně stanoví, že MŽP koordinuje ve věcech ŽP postup všech ministerstev a ostatních orgánů státní správy.
Jiná věc je, že za příliš dlouhého komicko-tragického působení ministra Františka Bendy mohl u partnerských resortů vzniknout dojem, že v podstatě protizákonný stav nového resortu za epochy ”benditismu”, kdy bylo MŽP mimo jiné devastováno personálně, je vlastně normální. Tímto omylem bylo poznamenáno i projednávání Státního programu ochrany přírody a krajiny v roce 1998, kterým se k úžasu a pobouření některých lesníků resort životního prostředí přihlásil ke svým zákonným kompetencím. Dovolím si připomenout dva požadavky vznášené z Ministerstva zemědělství (MZe) na referentské úrovni při projednávání konceptu státního programu ochrany přírody: Nevyhlašovat další chráněná území přírody, novelizovat zákon č. 114/1992 Sb. zrušit přitom státní správu v ochraně přírody a krajiny a tím vrátit výkon ochrany přírody na (žalostnou) předlistopadovou úroveň. Tyto a podobné požadavky spadly při jednání na úrovni Lux – Bursík velmi rychle pod stůl a jsem přesvědčen, že by tomu bylo stejně při jednání na úrovni Fencl – Kužvart i jejich nástupců. Jako medializovaný předmět sporu zbyl bod o zlepšování druhové skladby lesů, k němuž vláda ukládá oběma resortům do konce roku 1998 předložit realizační program.
Publikované jednomyslné reakce lesnického stavu k tomuto bodu státního programu lze shrnout jediným slovem: nesmysl, a to navzdory tomu, že o principiální účelnosti tohoto opatření neexistuje spor! Působí to dojmem, jako by se skandalizace měla stát hlavní formou zpracování odborného problému. Kladu otázku: Nebylo by účelnější hledat v celé záležitosti oboustranně přijatelný kompromis, když výsledek bude určitě ležet někde mezi nezávazným návrhem zvýšit zastoupení listnáčů o 9 % za půl století (jako minimum ze Základních principů státní lesnické politiky, MZe 1994) a požadavkem 22 % za 32 let (jako provozně náročné maximum z kritizovaného programu MŽP 1998)?
Co kdyby oba resorty využily desítek let práce specialistů lesnické typologie a vzaly za základ společného programu sumáře provozních cílů v typologickém průzkumu, které pro ČR stanoví provozní cíl 38 % listnáčů? Nemůže být sporu, že exaktní podklady a odborné kapacity pro řešení jsou k dispozici. Stačila by politická vůle dohodnout se na harmonogramu plnění v porostních obnovách ve společném termínovaném a kontrolovaném programu, jak to ostatně oběma ministerstvům uložila v roce 1998 Tošovského vláda.
(3) Moje třetí kritická připomínka se vztahuje k reklamní kampani Lesů ČR (LČR)za vyšší využívání dřevní suroviny jako obnovitelného přírodního zdroje, a to k jeho dílčí položce, vyúsťující fakticky v heslo ”Kdo nešetří papírem, pomáhá našim lesům.”
Oč vlastně jde? V lese věkových tříd produkujeme spoustu vlákniny jako pěstební odpad a máme legitimní zájem tento produkt zpeněžit. Čím bude větší spotřeba papíru, tím větší poptávka po vláknině na trhu a tím více vlákniny bude papírenský průmysl ochoten zpracovat, tj. prodáme víc vlákniny, zvýšíme své těžby, možná stoupne úroveň občanské spotřeby, možná tím zvýšíme i hrubý národní produkt, ergo recyklování papíru je škodlivé, omezuje spotřebu, a tím i výrobu. Takže zvýšení spotřeby papíru pomůže … komu vlastně? O toto jde: Přesvědčit spotřebitele, že nikoliv vlastníkům papírenského průmyslu, nuceným odstavovat výrobní kapacity, a jejich dodavatelům, ale lesům prospěje, když spotřebitel bude plýtvat papírem a bude jej vnímat jako odpad, nikoliv jako druhotnou surovinu.
Tomu však sotva uvěří občan, který ze své poštovní schránky denně vyhazuje několik reklamních prospektů na zbytečnosti; kterému odmítají haldy starého papíru odkoupit ve sběrně za pár šestáků; který vidí, jak papírový odpad zatěžuje při likvidaci nebo skládkování jeho okolí. Málo lidí se dá přesvědčit, že ještě více reklamních prospektů jim přinese větší blaho, i když někteří už začali kupovat špatné víno v papírovém obalu, který se vyhodí a vytlačuje vratné skleněné láhve … ale přece (s reklamou pro ještě vyšší spotřebu papíru) u soudných lidí narazíme a přeháněním správného záměru do absurdních poloh dosáhneme opačného efektu, než který sledujeme.
Přibývá totiž těch, kteří vědí, že recyklovat papír je jednoduchý, laciný a energeticky nenáročný proces, kdežto stupňovat výrobu celulózy ve třech průmyslových gigantech – ve Větřním, Štětí a Paskově – vyžaduje převážet dřevo napříč republikou, zbytečně tím zatěžovat dopravní síť a ovzduší, na místě produkovat obrovská množství odpadních vod a provozovat jejich nákladné čištění, spotřebovávat spoustu energie při výrobě celulózy, produkovat desetitisíce tun pevných odpadů končících na skládkách a ohrožovat povrchové i podzemní vody. Reklamní hesla LČR zamlčují enormní energetickou náročnost výroby celulózy a její náročnost na neobnovitelné přírodní zdroje i na tu část výrobků, které lze pořídit recyklací.
Zhruba v tomto duchu se nesly námitky ministra ŽP proti reklamní kampani LČR. Agitační rétorika jeho oponentů v tisku je charakterizována těmito výroky (cituji doslova a stydím se, že jde o výroky lesníka): ”Nezodpovědné plácání, systematické matení národa, s odpuštěním blbnutí, neví co činí, protože každý lesníkem vyznačený strom musí být ze zákona bezpodmínečně odstraněn,” a tak bych mohl pokračovat.
Místo toho mi dovolte polemický pokus o zobecnění:
Patří k obranným reflexům každé ideologie – i té naší stavovské lesnické – zesměšňovat vše, co se odváží ji zpochybňovat. Národní lesnický komitét však nemá být nástrojem žádné ideologie, ale prostředkem šíření objektivních poznatků. Přiznejme si, že v případě podpory zvyšování spotřeby papíru se nejedná o osvětu, ale o otevřený střet dvou přístupů – jednoho, který je limitován uzavřenými horizonty podnikové ekonomiky, druhého, který respektuje i souvislosti za ohrádkou skupinových zájmů a který se snaží prakticky naplňovat požadavky trvalé udržitelnosti, ke které se svorně hlásíme. Proto navrhuji tomuto vybranému shromáždění, aby se od excesů reklamní kampaně za vyšší spotřebu papíru výslovně distancovalo.
Děkuji vám za pozornost.