Erazim Kohák
Jako východisko pro naši dnešní diskusi o duchovním rozměru ekologické krize bych navrhl prostou tézi : dnešní ekologická krize žádný "duchovní rozměr" nemá, nýbrž svou vlastní podstatou sama duchovní krizí je.
Myslím, že se ukáže, že tato téze je vcelku zjevná, jakmile si vyjasníme, co vlastně máme na mysli pojmem duchovní. V tom totiž míváme zmatek. Čtyřicet let "vědeckého ateismu" ponechalo v českém povědomí poněkud primitivní představu o věcech duchovních, jakoby duch, případně překřtěný na módnější Bytí - nebyl než jakási přirozená nadstavbička, kterou ti pověrčivější z nás nadstavují obecně přijaté reálné bázi hmoty v pohybu.
Nevysloveným předpokladem takového pojetí je, že teoretický model hmoty v mechanickém pohybu, tzv. "vědecký světonázor", je pravdivým popisem skutečnosti jak sama o sobě je, společná jak "vědeckým ateistům", tak věřícím. Ti i oni prý mají ve světě stejný zájem, totiž "vědecké" poznávání, v podstatě sestavování katalogu všeho, co se vyskytuje ve hmotných příčinných souvislostech v časoprostoru. Jak ateista, tak věřící jsou v podle tohoto pojetí svou podstatou pozorovatelé res extensa, jejichž životní náplní je tvorba teorií.
Mezi údajně "vědeckým světonázorem" a náboženskou vírou pak prý jediný rozdíl je ten, že "vědecký ateista" do svého katalogu výskytů započítává jen shluky částic a jejich mechanický pohyb, zatímco člověk věřící přičítá k živočišným druhům jako canidae, šupinatí a bukovití i neviditelné živočišné druhy, jako permoníci, víly, andělé a bozi. Pak ovšem není obtížné tvrdit, že věřící je vlastně jen pověrčivý ateista - a že duchovní rozměr ekologie může znamenat nanejvýš něco jako ekologii permoníků nebo vliv slábnoucí ozonové vrstvy na křídla andělů.
Jenže ono tomu tak není, a to od samého začátku. Pochybná je i výchozí téze, že tak zvaný "vědecký světonázor" je pravdivým popisem skutečnosti o sobě. Není. Zaprvé to vůbec není názor, něco, co nezříme, vidíme, nýbrž vysoce abstraktní teoretická konstrukce, teorie o světě, sama založená na abstrakci, která ze světa zkušenosti vyřazuje celý rozměr hodnoty a smyslu jako "nevědecký".
Nic proti tomu. Pro určité omezené účely, totiž pro manipulaci hmotných částic v časoprostoru, je to velmi užitečná abstrakce. Avšak není to ani pravdivý obraz světa naší zkušenosti, světa života, ani užitečný nástroj k zodpovězení našich nejnaléhavějších otázek.
Zaprvé svět, ve kterém žijeme, není v našem prvotním prožitku především hmotou v pohybu. V prvotním názoru je to propojený systém prolnutý hodnotou a orientovaný smyslem. To je, co prvotně zaznamenáváme, to je, co je pro naše rozhodování a jednání směrodatné. Ověřte si to ostatně na vlastní zkušenosti. Potkávám člověka: co zaznamenávám v názoru, tedy co vidím, je přítel, se kterým spojuji určité vzpomínky, který pro mě něco znamená, kterému jsem něco dlužen. Můj svět tu je svět významů, prolnutý hodnotou. Z tohoto prvotního prožitku si mohu ovšem vytvořit teoretickou abstrakci, těleso v prostoru. Taková abstrakce může být užitečná, třeba když odhaduji sílu zabezpečovacího lana. Avšak je to abstrakce. Svět zkušenosti je daleko bohatší než abstrakce "vědeckého světonázoru". Základní v něm je rozměr hodnoty a smyslu.
A nejen to. Můj výchozí zájem ve světě zkušeností není teoretický či popisný. Nejde mi především o to, abych si vytvořil katalog výskytů v časoprostoru. Můj prvotní, naléhavý úkol je orientovat se ve světě. Potřebuji si vytvořit spolehlivou představu o jeho hodnotě a smyslu, abych mohl rozhodovat. Tělesové vlastnosti mého přítele jsou jen jedním z posledních ukazatelů. Směrodatné jsou hodnotové a významové vlastnosti jeho místa ve světě života, či jiným pojmoslovím, jeho duchovní význam v prvotní skutečnosti naší zkušenosti, ve světě hodnoty a smyslu.
To je důležité. Pokud by skutečnost sama o sobě byla opravdu res extensa podle "vědeckého světonázoru" z 19. století, pak by duch musel být něčím přidaným, jakýmsi neviditelným druhým tělem. Duchovní rozměr by pak znamenal odvrácení od skutečnosti k této nadstavbě - a mnohokrát omílaná "péče o duši" by znamenala psychologické záplatování tohoto přídavku, asi jako vulkanizování záplaty na duši z pneumatiky. Duchovní rozměr ekologie by pak byl výlučnou doménou těch, kdo "věří na duchy".
Právě protože svět života není onou res extensa "vědeckého světonázoru", nýbrž spletí prožitků prolnutou hodnotou a orientovanou smyslem, je tomu jinak. Duše není jakési kouřové těleso barokní pověrčivosti, o které bychom se mohli dohadovat, zda ji lidé a případně psi a koně "mají" či "nemají". Duše vůbec není věc, ani neviditelná. Je to soubor schopností a činností, které se vztahují k účelovému jednání. Je to především schopnost vůle, schopnost po něčem toužit, o něco usilovat. To je činnost, která se zakládá na schopnosti svět prociťovat a poznávat.
Otázka, zda zvířata "mají duši", není - promiňte mi sprosté slovo - "metafyzická". Je to otázka faktická : zda ten či onen živočich vykazuje způsoby jednání, které naznačují, že se ke svému osvětí (Umwelt) orientuje v cítění a poznávání, že je schopen je chápat a jednat výběrově na základě takové orientace. I tak je poněkud zavádějící říci, že člověk nebo slon "mají duši". Daleko přesněji je říci, že jsou schopni žít nejen mechanicky, nýbrž právě žít duševně .
Pojem duch pak označuje něco jiného, než pojem duše. Vztahuje se k lidské svobodě. Říci o člověku, že je duchovní živočich, označuje to, že člověk je schopen si představit to, co neexistuje, představit si nejen, co je, nýbrž i co je možné. Před člověkem pak stojí nejen zelený stůl, nýbrž v představivosti i možnost, že by byl hnědý. Svoboda vzniká tím, že si dovedu představit řadu (neskutečných) možností a tudíž nemusím jen přijmout, co je skutečné, nýbrž mohu si vybrat mezi skutečným a řadou dosud neskutečných možností.
Duchovní rozměr lidského bytí a žití ve světě pak označuje veškeré "dílo lidské svobody" : všechno, co lidé vytvářejí ne automaticky či "přirozeně", nýbrž díky tomu, že si dovedou představit i jiné možnosti. Patří k tomu třeba to, že dovedou nejen zaznamenat přirozené hierarchické uspořádání společnosti, nýbrž také si představit možnost rovnoprávnosti. Nebo to, že si dovedou představit nejen sevřenou pěst, nýbrž také houfnici s jaderným projektilem. Či méně drasticky, že si dovedou představit nejen podzimní hojnost potravy a únorový hladomor, nýbrž zásoby potravin na celý rok. Všechno lidské konání člověka - a tu zdůrazňuji lidské, ne jen obecně živočišné - je v tomto smyslu duchovní.
Tu stojí za povšimnutí, že v němčině znamená pojem geistig, který odpovídá našemu duchovní , asi tolik, jako civilizační či kulturní. Seelig, duševní, označuje psychické na rozdíl od fyzických činností, od cítění bolesti po učení se nepravidelným slovesům. Geistig, duchovní, označuje výrazně lidskou činnost na rozdíl od obecně živočišných činností. Duchovní je tedy nejen činnost jako symfonický koncert, nýbrž také tunelování bank a továren. To všechno jsou činnosti, které se odvozují z lidské schopnosti nejen zaznamenávat , co jest, nýbrž představit si, co není, avšak by mohlo být, a jednat podle toho. Duch není něco, co člověk "má", nýbrž něco, čím člověk je, lidský způsob bytí a žití na této Zemi.
A tak se oklikou vracíme k našemu výchozímu námětu, k duchovnímu rozměru ekologické krize. V čem vlastně spočívá ekologická krize? Projevuje se v tom, že celosvětově přibývá skleníkových plynů, avšak drasticky ubývá zelených ploch, které by mohly některé z nich vstřebávat. Projevuje se v tom, že dochází k tání polárních ledovců pod vlivem globálního oteplování. Projevuje se v tom, že dochází ke katastrofickému poklesu druhové rozmanitosti, takže O.E.Wilson může oprávněně hovořit o věku člověka jako o šesté globální katastrofě.
Jenže všimněme si, nic z toho, co jsme vyjmenovali, není následkem přirozeného vývoje čí "přírodní nutnost". Všechno, co vede k ekologické krizi, je následkem "díla lidské svobody", tedy duchovní činnosti. Problém není, že je něco v nepořádku s přírodou, nýbrž v tom, že je něco v nepořádku s námi. Klademe na přírodu nároky, které příroda nemůže splnit - a když ji mocí dalšího duchovního výplodu, své technologie, přinutíme, aby je splnila, dochází ke krizi. Není to krize přírodní, ekologická v přísném slova smyslu. Je to krize civilizační čili duchovní, jejíž příčinou je naše celková civilizační čili duchovní orientace. Pokud za smysl a naplnění lidského bytí a žití považujeme stálé stupňování hmotné spotřeby, zničíme Zemi a sebe s ní. Nebude to přírodní či "ekologická" katastrofa, následek přirozené nutnosti. Bude to katastrofa duchovní, způsobená naši představou o smyslu lidského života.
V tom smyslu tedy můžeme oprávněně říci, že soudobá ekologická krize nemá duchovní rozměr, nýbrž je zásadně duchovní krizí, krizí naší civilizační orientace. Je samozřejmě nezbytné, abychom se zabývali ekologickým rozměrem naší civilizační čili duchovní krize - tedy následky naší civilizační orientace, od čistění odpadových vod po obnovu lesních ploch. Avšak konečný výsledek bude záviset na tom, zda si dokážeme poradit s vlastní příčinou těchto následků, s naší představou o smyslu života, s kultem spotřeby, s vulgaritou těch, kteří za účelem maximalizace zisku tento kult prosazují, se zoufalou bídou a oplzlým nadbytkem, s arogancí moci a nenávistí bezmoci. Soudobá ekologická krize je především civilizační, to jest duchovní krizí, a její řešení nakonec musí být duchovní čili civilizační. To neznamená vzývání duchů či návrat k barokní pověrčivosti, metafyzicky či ekologicky přejmenované. Znamená to hledání trvale udržitelné představy o smyslu lidského života.