Nevyslovená otázka jugoslávské války zní: Pomáhají Spojené státy západní Evropě vytvořit na Balkáně tržní prostředí, jaké si žádají nadnárodní společnosti, nebo je účelem této války válka sama, ekologická katastrofa, miliony uprchlíků, hospodářské ztráty, cokoli, co poškodí Evropskou unii, posledního rivala Spojených států? Ať už si Angličané, Francouzi a Němci pomáhají, nebo se nechali napálit, Češi z toho prospěch mít nebudou.
Šedesát procent našich občanů je proti této válce. Po dlouholetém a stupňujícím se vymývání mozků je to slušný výsledek. Průzkumy už neříkají, kolik procent tvoří přesvědčení pacifisté, kolik lidí zastává názor, že právo je na straně Jugoslávie, a kolik je hypotetických příznivců Milo Ševiče, virtuálního ďábla z dílny německé Mladé fronty. Druhá skupina, s názory formulovanými např. ve výzvě Masarykovy dělnické akademie nebo v dopise delegátů sjezdu ČSSD jugoslávskému velvyslanci, je pravděpodobně natolik početná, že představuje nadpoloviční většinu ze všech občanů. Rozhodně je početnější, než tábor příznivců války. Nemá význam ptát se, proč česká vláda za této situace nevyužije v NATO právo veta, aby zastavila bombardování. V Iráku Američané a Angličané bombardují, aniž by měli jakýkoli mandát. Právo silnějšího by jistě zvítězilo i v případě Jugoslávie. Rozpoutáním války porušilo NATO i svou vlastní zakládací listinu. Názor České republiky nebo Řecka (kde je proti válce devadesát procent občanů) by nebyl důležitý.
Má ovšem smysl ptát se, proč se naše vláda od války alespoň nedistancuje v tom duchu, jak bylo její stanovisko interpretováno v prvních dnech. Proč sjezd sociální demokracie podpořil bombardování, ačkoli většina delegátů podepsala dopis jugoslávskému velvyslanci? Proč dala vláda k dispozici náš vzdušný prostor? Proč vláda i parlament souhlasily s využitím našich železnic a letišť devótně ještě dříve, než o to byly požádány? Proč se Česká republika připojuje k hospodářským sankcím, které mají zabránit nápravě škod způsobených bombardováním? Důvod vidím ve snaze naší politické reprezentace o přijetí České republiky do Evropské unie. Dříve než jsme čekali přišel čas vážně položit otázku, zda je tato snaha legitimní.
Odpověď mohou dát jedině občané této země. Jedinou legitimní odpovědí je výsledek právně závazného referenda. Pořádat referendum však má smysl teprve ve chvíli, kdy bude náš případný vstup do EU na pořadu dne. Vždyť od doby, kdy jsme volali ”Zpátky do Evropy!”, uplynulo deset let. Za tu dobu se mnohé změnilo nejen u nás, ale i na Západě. Evropské společenství, spolek suverénních států, se změnilo v Evropskou unii. Ta se postupně stává superstátem, ve kterém národní parlamenty mají plnit folklórní úlohu. Rozhodují jiní a přestávají to skrývat. Čím bude EU za pět let, těžko odhadnout.
Co by mělo začít dnes, je permanentní kampaň – celonárodní diskuze před referendem. Česká vláda by si měla uvědomit, že je vládou i těch občanů, kteří si vstup do EU nepřejí. Měla by zachovávat nestrannost a iniciativu přenechat politickým stranám a nevládním organizacím. Těmto subjektům je třeba poskytnout vysílací prostor ve veřejnoprávních médiích a finanční prostředky určené na projekty spojené se vztahem České republiky a EU. Obojí, čas i peníze, je třeba rozdělit rovnoměrně mezi příznivce a odpůrce vstupu do EU. V případě financí by bylo možno uvažovat o jejich poskytnutí formou zálohy, která by byla po skončení referenda vyúčtována v poměru odevzdaných hlasů, ale to už je detail. Výsledek bude pravděpodobně těsný, ať už pro nebo proti. Podstatnější je ptát se, zda mají nevládní organizace vůbec zájem účastnit se diskuze o případném vstupu ČR do EU. Dokázal by státní příspěvek na kampaň jejich zájem zvýšit? Přistoupila by vláda na takový požadavek?
Ať tak či onak, rád bych požádal všechny, kteří mají nějaký vliv na veřejnost, a nejsou o prospěšnosti naší ”integrace do euroatlantických struktur” bezvýhradně přesvědčeni, aby o vstupu do EU nehovořili jako o hotové, nevyhnutelné věci. Nedopusťme, aby se vstup ČR do EU stal samonaplňující se prognózou. Dnes se mnozí stydíme za svou vládu a parlament. Nedopusťme, abychom se zítra museli stydět sami za sebe.
18.5.1999 Václav Hála