Silvestr na Javořině posedmé

Jen pár nejzdatnějších členů STUŽ absolvovalo ve dvou posledních dnech roku 1998 pochod dlouhý přes 35 km zasněženou hranicí Moravy a Slovenska. Na koncových bodech cesty jim byl tradičně odměnou hlt té nejlepší, nejvoňavější slivovice - 30. prosince ráno na obecním úřadě ve Starém Hrozenkově, 31. prosince v poledne na vrcholu Velké Javořiny od pánů starostů obcí ze slovenské strany hranice. Tehdy se zde setkaly v mrazivém větru tři, možná čtyři stovky těch, kteří vynesli alespoň malý kamínek na pamětní mohylku Josefa Vavrouška, prvního předsedy federální STUŽ.

Sedm silvestrovských setkání na hranicí zakládá v naší hektické době jakousi tradici. Na Javořině je však tradice manifestačního setkávání obou národů víc než stoletá: Místní lidé formální průběh hranice nikdy nebrali vážně - vždyť Moravské Slovensko sahávalo daleko za Uherské Hradiště, a zdeúřední hranice tu byla fakticky vytyčena až po státoprávním vyrovnání rakouské monarchie na dvoustátí Rakousko-Uhersko v roce 1867. Proto také stojí na hraničním rozcestí půl století pamětní kámen s nápisem "Tu sa bratia vždy stretať budú". Pepa Vavroušek s přáteli tak inicioval zelený výhonek na kmeni mnohasetleté tradice, který se jen při pohledu z daleké Prahy mohl zdát v posledních letech zasychat.

Letos bylo ve změněných politických poměrech setkání na Javořině mírně okořeněno nebývalým rojením politiků - vedle starostů obcí a poslanců z obou stran hranice zde byl místopředseda české vlády a hned tři ministři životního prostředí - český, slovenský a maďarský. Mimochodem: Jestli slovenský ministr životního prostředí (delegovaný do vlády za maďarskou menšinu) zvládá své ministerstvo s půvabem a lehkostí, s jakou večer vykrúcal čardáše, máme bratrům za hranicí věru co závidět.

Ale to předbíháme, teď jsme v mraku a vichřici 970 metrů nad mořem: Ti co stáli u mohylky v kruhu nejblíž řečníkům mohli zaslechnout útržky z pronesených projevů, naštěstí neformálně stručných, a zahřáti tou nejlepší bošáckou slivovicí, zazpívat místní hraničářský chorál: "Keď sme prechádzali z Uher do Moravy..."

Silvestr proběhl - jako vždy - na zámečku ve Strání při výborné hudecké muzice za účasti ještě lepší místní zpěvačky paní Vlasty Grycové. O půlnoci - jako vždy -zazněly česká a slovenská hymna u velké vatry na hraničním přechodu Květná - Moravské Lieskové.

Kdo tam nebyl, má škodu. Může ji však každoročně napravovat, pokud organizaci této stále navštěvovanější akce obojí STUŽ budou nadále zajišťovat Dáša Lišková z Trenčína a Radek Kunc z Uherského Hradiště. Díky jim!

Igor Míchal

Ještě jednou Silvestr na Javorině

Když každoročně 31. prosince dopoledne šlapu do kopce na vršek Velké Javořiny, vrátím se vždy v duchu k roku 1992, kdy myšlenka setkávat se na hranicích vznikla.

Josef měl velmi za zlé oběma národním vládám, že prosadily rozdělení federace. Už ani nevím, kdy a kde ho napadlo, že bychom mohli vítat každý následující nový rok společně na hranici, kterou jsme si nevymysleli a kterou jsme nechtěli. Jen si vzpomínám na to ohromné množství sněhu a krutou zimu, když jsem po prvé šlapala v jeho stopách vzhůru na Javořinu. Bylo nás tam tenkrát, tuším, něco kolem dvaceti.. I v půlnoci na ještě nevybudované hranici (v roce 1992 jsme pálili vatru ve Starém Hrozenkově, další roky pak ve Strání) se sešli kromě nás jen ti, co šli náhodou kolem.

Od té doby již uplynulo 7 let. Tradice se uchytila, což svědčí o její smysluplnosti. Rok od roku má stále více lidí z obou stran té nešťastné hranice potřebu si připomenout, že o sobě vědí, že se mají rádi a že se sebou vzájemně počítají. A je tomu tak dobře. Přátelství je jako kytička, která se musí pravidelně zalévat, aby neusychala.

Letos se nás sešlo na vršku Velké Javořiny opravdu mnoho. Nechyběli ani ministři životního prostředí tří států a jeden místopředseda české vlády. Počasí bylo tradičně nepříznivé, takže uslzené oči při zpěvu československé hymny mohly být připsány na účet silnému větru a zimě. Ale pocit sounáležitosti, který v té chvíli jistě každý intenzivně pociťoval, nedal zimě šanci. Podané ruce byly teplé.

I když jsem letos již po čtvrté šlapala na Velkou Javořinu bez Josefa, měla jsem opět ten intenzivní pocit, že ty hluboké stopy přede mnou jsou jeho.

Eva Vavroušková

(Psáno pro Mosty a Zpravodaj STUŽ)