Ve Zpravodaji 4/98 se v rubrice Z činnosti předsednictva objevila zmínka Ivana Dejmala o tom, že "Kampaň (proti pracím práškům, které obsahují fosforečnany) by byla účelná před deseti lety. Podle aktuálních poznatků jsou fosfáty jen roznětkou, jde o to zaměřit se proti dusíku, protože na rozdíl od fosforu škodí i jinak."

Dovolujeme si s tímto názorem polemizovat. Problém eutrofizace, tedy nadměrného obohacení vod živinami se všemi důsledky, je u nás bohužel stále velmi aktuální, a rozhodujícím faktorem tohoto procesu nejsou dusičnany, ale fosforečnany.

Jak je to vlastně s fosforečnany (módně zvanými fosfáty) a dusičnany v našich vodách?

Fosforečnany hrají stěžejní roli při rozvoji vodního fytoplanktonu, včetně tzv. vodního květu - masového výskytu sinic, který například na Orlíku či Lipně působí potíže při koupání, vadí i ve vodárenských nádržích (Jordán, Římov) a vodárenských tocích (Úhlava) při úpravách vody na pitnou (Nesměrák a kol., v tisku). Podobně jako dusičnany jsou pro vodní rostlinstvo i fosforečnany významnou živinou, na rozdíl od nich jsou však ve většině nádrží navíc živinou limitující. To znamená, že na jejich přísunu závisí celková produkce řas v nádrži. (Nedoma a kol., 1992).

Převážná většina dusičnanů v tocích pochází z tzv. difúzních zdrojů - z půdy, tedy z minerálních hnojiv. Proti dusičnanům je proto účelné bojovat především změnami v zemědělském hospodaření, jako jsou protierozní opatření, omezení mineralizace půdy v mimovegetačním období (meziplodiny) a omezení hnojení dusíkem pouze na případy, kdy jsou rostliny schopny tento dusík přijímat. Riziko, spojené s dusičnany, je jiné, než v případě fosforu - škodí nad určitou koncentraci zejména v pitné vodě.

Fosfor na rozdíl od dusíku pochází především ze zdrojů bodových, zejména z městských splaškových vod. Téměř polovina fosforu v těchto městských splašcích pochází z pracích prášků. (Pitter, 1996). Zavedení bezfosfátových pracích prášků by přitom znamenalo snížení obsahu fosforu v odpadních vodách, které prošly čistírnami, ne o polovinu, ale nejméně o dvě třetiny. Je to proto, že mikroorganismy, které jsou součástí čistírenského kalu, spotřebují konstantní množství fosforu. Při jeho snížení v substrátu by tedy podíl fosforu, spotřebovaného mikroorganismy, relativně vzrostl, čištění by se stalo účinnějším. Tam, kde jsou čistírny odpadních vod špatné nebo vůbec žádné, tedy zejména v malých sídlech s počty do několika tisíc obyvatel, je zavedení bezfosfátových pracích prášků vůbec jedinou možností, jak snížit zatížení vodních toků fosforem. Přitom podíl obyvatel, který v takových malých sídlech žije, není zanedbatelný. V povodí Želivky, vodárenské nádrže pro Prahu, je to například okolo 40% z celkového počtu obyvatel, v povodí Lipna dokonce 60%.

Je pravda, že zatížení vodních toků fosforem u nás kulminovalo počátkem devadesátých let. Zůstává však bohužel na relativně stále vysoké úrovni let osmdesátých. Příklady ze světa (Kanada, bývalá NDR) ukazují, že v případě důsledného zavedení bezfosfátových pracích prostředků toto zatížení může až několikanásobně klesnout (Pitter, 1996).

Prací prášky s fosforečnany jsou v řadě evropských zemí buď zakázány, nebo zde existují tzv. dobrovolné dohody státu s výrobci, v rámci kterých se výrobci dobrovolně zavazují, že prášky s fosforečnany vyrábět nebudou. U nás existuje dobrovolná dohoda, která však de facto postrádá smysl, protože stanovuje takový limit, který odpovídá současnému obsahu fosforu v pracích prášcích (!).

Fosforečnany jsou v pracích prostředcích výhodné, protože jednak změkčují vodu, jednak přispívají k účinnosti procesu praní. Přesto existují plnohodnotné alternativy. Nejznámější jsou tzv. zeolity - látky na bázi hlinito-křemičitanů, velmi podobné přírodním jílům. Zeolity nejsou pro vodní organismy toxické, jak se někdy uvádí. Potvrzuje to řada prací (např. Kočí, 1998).

Navzdory jejich prokázané škodlivosti pro přírodu i společnost (dopad na zdraví lidí i např. turistickou využitelnost, a tedy rozvoj řady regionů - Hejzlar, 1997) tvoří prací prášky s fosforečnany na našem trhu stále větší podíl. Svou roli zde určitě hraje i skutečnost, že fosforečnany se vyrábějí přímo v České republice (Fosfa Břeclav), na jejich využívání tedy existuje určitý komerční tlak.

Výrobci argumentují tím, že o prací prášky bez fosforečnanů u nás mezi spotřebiteli není zájem. Ve skutečnosti jde o začarovaný kruh - o bezfosfátové prášky není zájem, protože je výrobci nijak nepropagují. O jejich výhodnosti pro životní prostředí tak nevědí ani nakupující, ani prodavači, kteří pak prášky na pultě neoznačí, nedoporučí apod.

V této situaci je jistě každý pokus o osvětu velkým přínosem. Výzvy se zatím chopily především nevládní organizace (ekologické poradny Veronica - Panská 9, 601 91 Brno, tel. O5 42218351, e-mail: veronica@ecn.cz a Rosa, Krajinská 18, 37001 České Budějovice, tel. 038 32030, e-mail rosa@ecn.cz ), které např. nedávno vydaly letáček Jak si vybrat prací prášek, který na požádání zašlou (do vyčerpání zásob).

V zájmu našich vod by se však kampaň za prací prášky bez fosforečnanů určitě měla rozhýbat v podstatně masovějším měřítku.

Josef Hejzlar

Naďa Johanisová

Literatura:

Hejzlar, J.: Eutrofizace údolních nádrží, Sborník z konference Orlice 1997, 9.-10.97 v Letohradě.

Kočí, V.: Srovnání toxických účinků detergentů fosforečnanových a zeolitických na vodní zooplankton, In: Sládeček,V. (Ed.): Aktuální otázky vodárenské biologie, sborník ze stejnojmenného semináře v Praze 4.-5.2.98, ČVTVHS Praha, str. 134-135, 1998.

Nedoma, J. a kol.: Diagnostika limitace růstu fytoplanktonu fosforem na údolní nádrži Římov. In: Dolejš, P. Kalousková, N. (Ed.): Pitná voda z údolních nádrží 1992. W&ET Team, České Budějovice, str. 326-329, 1992.

Nesměrák I., J. Hejzlar, J. Duras: Současný a žádoucí stav eutrofizace nádrží a toků a jejich zatížení celkovým fosforem, Vodní hospodářství, v tisku.

Pitter, P.: Možnosti snížení přísunu sloučenin fosforu do povrchových vod, Ekosystém Labe - stav, vývoj a využití, sborník ze 7. magdeburského semináře o ochraně vod v Českých Budějovicích 22.-25.10.96, VÚV TGM, Praha, 1996.