Jiří Nečas

Ekonomická teorie učí, že zdroji bohatství jsou (a) přírodní zdroje, (b) lidská práce a (c) kapitál. Kapitál je přínosem minulých období k bohatství současnosti; prvotními zdroji jsou tedy zdroje přírodní a práce. Přírodní zdroje existují nezávisle na člověku; lidským příspěvkem k bohatství je práce.

Vztah mezi zdroji bohatství zobrazuje známý biblický příběh o seslání "many" Izraelitům během jejich exodu z Egypta. Vypráví se zde, jak Bůh dal hladovějícím Izraelitům na poušti pokrm v míře dostatečné pro potřeby všech. Nedal jim ho však až do úst. Práce (sbírání many) byla nutná. Many si mohl každý nasbírat tolik, kolik potřeboval. Další pracovní úsilí pak mohl vynaložit na úpravu pokrmu, na kulturu stolování apod. Lidé nesměli many sbírat více než odpovídalo jejich potřebě, a pak ji použít k nějakým jiným účelům, vytvářet zásoby či dokonce z ní udělat předmět spekulace. Kdo tak učinil, byl potrestán zápachem zkažené plodiny. Aby se lidé nasytili, potřebovali tedy jak Bohem darovanou plodinu, tak i vlastní pracovní úsilí, přičemž zde zcela zřejmě je Boží dar tou daleko významnější komponentou.

V tomto modelovém biblickém příběhu ze 16. kapitoly knihy Exodus Bůh sám dbá na to, aby Jeho dar nebyl zneužit. Dnes víme, že k nakládání s přírodním bohatstvím má lidstvo velkou volnost a musí užívat rozum, aby je užívalo spravedlivě a dobře. Známý je Gándhího výrok, že Země je dostatečně bohatá pro potřeby všech lidí, nikoli však pro jejich (naši) chamtivost. Dnes nepochybně víme, že přírodní zdroje jsou omezené a mají sloužit životu v celé jeho místní, časové i druhové rozmanitosti. Současná ekonomika však nerozlišuje mezi nimi a produkty lidské práce: tím, že vše přepočítává na peníze, je považuje za plně souměřitelné. Je v pořádku, aby kdo více pracuje, mohl úměrně k tomu i více užívat produktů lidské práce. Avšak naše ekonomická pravidla umožňují tomu, kdo má více peněz, aby si také bral více ze vzácného přírodního bohatství. Jeho omezenost však znamená, že jestliže si někdo bere více, než mu náleží, na jiného se může nedostávat. To je nemorální a neudržitelný stav; hledání cesty z něho je nesmírně složitým dlouhodobým, avšak zároveň závažným a neodkladným úkolem, který přesahuje hranice ekonomie; zasahuje do politiky, etiky, legislativy, přírodních věd aj. Dotýká se vlastně celé kultury včetně základních paradigmat týkajících se vnímání a subjektivní interpretace reality.

Historie i současnost vedou k širokému konsensu vše řešit v rámci demokracie. Demokratické zřízení nejlépe odpovídá lidské důstojnosti. Žel, jeho přednosti jsou nahlodávány diktátem peněz, zpravidla odívaným do různých líbivých frází, takže ani nebývá vnímán. Naše civilizační oblast je silně ovlivněna neokapitalistickými dogmaty o determinaci společenského vývoje zákonitostmi volného trhu a o jeho údajné nezbytnosti pro demokracii a plnou lidskou svobodu. Je třeba osvobodit se od současných neoliberalistických paradigmat, jejichž šíření vyhovuje mocným tohoto světa (pokud si natolik zúží zorný úhel, pod nímž se dívají na skutečnost, že nevnímají budoucnost s jejími možnými riziky). Lidé, již nejsou tupě zaměřeni jen ke svému současnému ego, by měli podporovat všechny snahy orientované k přitakání životu naplněnému odpovědným přístupem k vzácnému neobnovitelnému přírodnímu bohatství. Jako příklad zde zmiňme dnes již dost diskutovanou daňovou reformu, spočívající ve výrazném zdanění zdrojů (s určitými sociálně motivovanými výjimkami, např. možným základním přídělem energie pro jednotlivce, který by byl od vyšší daně osvobozen), kompenzovaném snížením zdanění práce; toto řešení by kromě šetření přírodními zdroji mohlo přinést i zmenšení nezaměstnanosti.

Změna ekonomického fungování společnosti, směřující k šetření zdroji a jejich spravedlivějšímu rozdělování, je nutná. Pravděpodobně se neobejde bez určitého experimentování. To je těžko myslitelné v globálním měřítku. Evropská hospodářská integrace a podobné tendence, podporované existencí nadnárodních ekonomických společností, tak působí jako faktor stabilizující současnou neoliberální ideologii s jí vlastní nespravedlností.

Proč zrušit broumovskou porodnici?

10. ledna 1999 bude můj syn Jakub slavit desáté narozeniny. To je ovšem dosti soukromá záležitost naší rodiny. Syn Jakub zatím není tak slavný a známý, aby se o něm psalo v tisku. Jakub se ovšem narodil v broumovské porodnici a o broumovské porodnici se v poslední době hovoří v médiích často. Prý ji chtějí zrušit. Zdá se mi, že to není dobré rozhodnutí. Myslím, že to mohu posoudit, protože jsem ji poznala z několika různých pohledů.

Jak jsem již řekla v úvodu, měla jsem to štěstí poznat práci zdejších lékařů a porodních asistentek na vlastní kůži. Porod v broumovské porodnici byl díky nim docela snesitelnou záležitostí (mám možnost srovnání s porodem staršího syna ve velké pražské porodnici). Již před deseti lety byl v Broumově naprosto běžný systém rooming-in a miminka nebyla násilně oddělována od svých matek a "půjčována" pouze ke kojení. Připadala jsem si tady trochu jako doma a byla jsem si jistá, že se o nás o oba tady dobře postarají.

Jako doma jsem si tu připadala také proto, že jsem tady několik let pracovala jako porodní asistentka a to je právě můj další úhel pohledu na broumovskou nemocnici. Bylo to mé první zaměstnání a mám na něj jenom ty nejlepší vzpomínky. Za to, co jsem se naučila vděčím právě tomu, že je to malá porodnice a že se tu všichni navzájem dobře znají a tak si lépe předávají své znalosti a zkušenosti. Opět mám možnost srovnání, a to se svým současným pracovištěm - velkou pražskou fakultní nemocnicí, která sice oplývá na rozdíl od Broumova neskutečně moderní přístrojovou technikou, ale je na rozdíl od Broumova anonymním zdravotnickým zařízením, které duši "přátelské" nemocnice nikdy mít nebude a ani mít nemůže. Je to prostě něco jiného.

A konečně další pohled - a to pohled člověka, který několik let na Broumovsku žil..Přestože to bylo pouhých pár let, troufám si tvrdit, že vím, co Broumovská porodnice pro místní občany (a občanky zvláště) znamená. Zažila jsem na Broumovsku několik zim a tedy také spoustu pokusů projet nesjízdnou cestu do Náchoda (a to naštěstí pouze na nákup). Jako porodní asistentka samozřejmě vím, že těhotenství není nemoc, že porod je ve většině případů fyziologický proces a že zdravá žena v případě nouze nejvyšší porodí i sama na poli. Nemyslím si však, že je vhodné na konci 20.století vystavovat rodičku (ve většině případů navíc řádně pojištěnou) nebezpečí porodu v sanitce. Myslím si, a s tím snad všichni odborníci porodníci budou souhlasit, že to není šetrné ani vůči matce, ani vůči dítěti. Myslím si také, a s tím již možná všichni souhlasit nebudou, že není dobré rodit v domácnosti. Obávám se, že vzdálenost až 35 kilometrů by mnohé ženy vedla k rozhodnutí porodit doma a myslím, že by nebylo ani v silách místních (tedy těch zbylých po redukci zdravotní péče v Broumově) lékařů a porodních asistentek zajistit v tomto případě aspoň základní odbornou péči. Pokud si vzpomínám, byl leckdy problém dojet včas i do Broumova. (Sama jsem raději zvolila možnost dřívější hospitalizace před porodem, protože jsem měla strach, že se v lednu z Bohdašína do Broumova včas nedostanu - neměli jsme - a myslím, že mnoho lidí v odlehlých vesnicích nemá dosud- ani telefon). Domnívám se, že při současné vysoké nezaměstnanosti nemá většina obyvatel vesnic, jako je třeba Adršpach, Zdoňov a mnohé další, natolik výkonný terénní automobil, aby dorazili do Náchoda včas. A sanitkou - to je dost tragikomická představa.

Dalším problémem, který s tímto souvisí, je prenatální péče a komplexní péče o ženy vůbec. Bylo by velkou chybou ničit po léta budovanou důvěru ke "svým" lékařům a sestřičkám a klientky nechat napospas anonymitě velkého (a navíc tolik vzdáleného) ústavu.

Broumovská nemocnice patří k Broumovu, zrušení porodnice by znamenalo začátek konce celé nemocnice. A možná i ztrátu identity místních občanů se svým městem. Nemocnice je součástí kultury města. Také z hlediska trvale udržitelného způsobu života v obcích je důležitá možnost přivádět na svět děti, stonat i umírat nedaleko svých blízkých lidí. Jsem přesvědčena o tom, že není v kompetenci státu (prostřednictvím svých úřadů) občanům tuto možnost brát.

Jsem ráda, že si náš Jakub bude psát, ať už ho život zavede kamkoliv, místo narození Broumov a byla by velká a nenapravitelná škoda, kdyby děti, narozené po 31.lednu 1999 již tuto možnost neměly. Proto žádám všechny, kteří o tom rozhodují: nerušte Broumovskou porodnici. Nerušte žádné malé nemocnice, které fungují a mají smysl pro budoucnost lidského soužití.

4. ledna 1999 Kateřina Jechová